Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Rozhovor s úspěšným hudebním producentem Ondrou Fiedlerem.
Miliony zhlédnutí na YouTube, přední příčky v hitparádách rádií a několik úspěšných ocenění má na kontě hudební producent Ondra Fiedler. Dlouhodobě spolupracuje s předními českými umělci, mezi které patří Mirai, kapelou Kryštof nebo Lenny. S poslední jmenovanou zpěvačkou spolupracovali i s někdejším členem legendárních Linkin Park Mikem Shinodou, s nímž Ondra Lenny společně produkoval písničku.
S Ondrou jsme se sešli, abychom si popovídali o jeho tvůrčích procesech, anatomii hitů nebo o tom, jak pozná, že se písnička prostě nechytne. Probrali jsme ale také Ondrovu náročnou cestu za úspěchem přes přebývání na kamarádově gauči nebo to, kam se česká hudební scéna posouvá.
V rozhovoru pro DVTV Mirai Navrátil řekl, že přes pandemii napsal poměrně velké množství materiálu, se kterým pak přišel za tebou, a tys mu řekl: „Mirai, už jsi napsal i lepší písničky.“ Poznáš z prvního poslechu dema, že je písnička špatná?Ne vždycky, už jsem se hodněkrát mýlil. Stává se, že mám náladu, která je jiná než vibe songu, který mi zrovna někdo pošle, a já ho nejdřív rychle odsoudím, i když pak zjistím, že se mi líbí. Zrovna u Miraie to byl případ songu Lítej (Davidovi), který jsem poslouchal večer, když jsem byl už hodně utahaný.
Řekl jsem mu, že to není úplně ono, ale když jsem si ho dal vícekrát do uší, zjistil jsem, že message, kterou Lítej má, je vlastně super. Takže se mi stává, že se mýlím… Ale většinou se nemýlím! Aspoň se tedy snažím se nemýlit.
Když k tobě taková demonahrávka, kde je třeba jen kytara a zpěv, přijde. Co v ní hledáš?Já rozhodně nejdu po zvuku, protože nahrávky, které dostávám, se často nahrají třeba na iPhone a je tam základ nápěvku. V písničkách hledám nějaký osobní pocit nebo upřímnost. Případně jdu po zajímavé melodii nebo nosném rýmu, okolo kterého bych pak mohl celou písničku postavit. Často se stává, že věci přepisujeme právě podle takové linky, která se nám v nich zalíbí.
Liší se hodně písnička, kterou ti lidé dají, od té, kterou si pak posluchači pustí?To se liší od písničky. Třeba Lítej, o kterém jsme se bavili, se moc neměnilo, ale jsou pecky, kde bys možná nepoznal, že na začátku stála stejná písnička.
Většinou ale nemám moc jasnou vizi, jak by písnička na konci měla vypadat. Často totiž přijdu s nějakou představou, ale ve studiu někdo něco zahraje, úplně mě tím odpálí a písničku nakonec uděláme úplně jinak, než jsme mysleli. V podstatě beru proces nahrávání jako živý organismus, který musím nějak ukočírovat a přijít se skvělým výsledkem.
V čem tedy vlastně spočívá tvoje úloha jako producenta?Moje úloha, když za mnou přijde umělec s demonahrávkou z iPhonu, je udělat hotovou píseň, která jde na Spotify a tak dále. Já osobně se navíc snažím s umělci přepisovat i text, nahrávám instrumentál, míchám a tomu projektu vlastně šéfuju. Představit si to můžeš, jako režiséra u filmu.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Co podle Fiedlera dělá z písničky hit
Jakou roli má v hudebním průmyslu TikTok
Co si myslí o českém rapu v porovnání s českým popem
Na kontě máš velké množství hitů, které u nás zná snad každý, kdo zapnul rádio. Ptal ses někdy sám sebe, co dělá hit hitem?
Podle mě jednak tempo a jednak lidi, kteří dokážou vycítit, jestli je písnička upřímná, nebo ne. Zároveň záleží i na době, náladě lidí nebo třeba na tom, jestli je venku zima nebo teplo. Jsou faktory, které do sebe musí zapadnout, ale nikdy nevíš, jestli se to povede. Já to třeba u svých nejúspěšnějších songů nevěděl. Vím, že mě hodně bavily, ale netušil jsem, jestli budou dobrý, nebo ne.
A taky hodně dělá refrén! Ale nemusí to být nic melodickýho, klidně jen opakující se popěvek nebo zvuk, synťák… To vidíš na TikToku, jaký nový svět okolo toho vzniká.
Vnímáš TikTok jako něco, co teď v hudbě určuje trendy? Nacházíš inspiraci i na něm?Určitě je tam pořád něco nového, ale nevím, jakou hudební výpovědní hodnotu tam věci mají. V hudebním průmyslu se ale TikTok hodně řeší. Lidé se zajímají, jestli TikTok jako umělec máš, nebo nemáš a jestli na něm jsi aktivní. Pozornost se tak nějak přelila z Instáče právě tam.
Já osobně už TikTok moc nestíhám. Včera odpoledne jsem si ho po roce nainstaloval. Mám spíš nějaké info od Aničky (Anabelle – Ondrova přítelkyně a zpěvačka, pozn.), ale chtěl bych ho trochu víc nahecovat. Fakt mě to nebaví, abych zamrznul a říkal: „Ne ty vole, už se*u na nějakej TikTok!“ Chci prostě pořád zůstat relevantní.
Co pro to ještě děláš? Nutíš se do poslechu novinek, nebo sjíždíš pořád stejné playlisty, které tě nejvíc baví?
Já mám hodně hudby. Když si dávám ráno gym, snažím se poslechnout si, co zrovna vyšlo. To dělám občas i celkem na sílu, abych si udržel přehled o tom, co je zrovna aktuální. I když se mi někdy fakt hodně nechce, řeknu si: „Ne, kur*a, musíš, nebo zamrzneš!“ Občas jsem ale hodně přeposlouchaný. Když jsem teď jel z Liberce do Prahy, jel jsem v naprostém tichu.
Ale musím říct, že jsem nadšený z hudby, která se teď poslouchá. Vrací se pop punk, hodně mě baví, co dělá MGK. Jsem mega rád, že jsou zpátky kytary, na kterých jsem ve svých šestnácti začínal, znám akordy, postupy a vím, jak všechno nahrát. Pracuje se mi snadněji a jsem z toho absolutně nadšenej!
Kromě nasávání nových trendů je ale určitě třeba aktivně a konstantně tvořit. Máš v téhle oblasti nějaké speciální návyky nebo rituály? Jak vypadá takový běžný den producenta?No, tak ráno vstanu. Nemakám moc přes noc, takže vstávám třeba v půl osmé. Dám si nějaké hacky, vitamínky, ob den chodím cvičit. A pak jen otevřu comp a snažím se udělat jeden svůj song nebo beat za den. Když se mi nepodaří ho dodělat, většinou se k němu nevracím. Když sedám k novému songu, mám dobrej vibe, jsem v tvůrčím procesu, ale vím, že to nadšení druhý den opadne.
V jednu chvíli jsem byl ultra magor. Ještě jsem neměl výsledky, čísla nebo hity a lidi někdy nevěřili, že vím, co dělám, a to mě hodně vytáčelo.
A jak vypadá práce na projektu s jiným umělcem?Umělci většinou mají demonahrávky z těch iPhonů, jak jsme si říkali. Já si z nich vezmu akordy, tempo a pak si s nimi většinou dělám, co chci. Občas z toho vyleze fakt jiná písnička, než byla na začátku. Taky se ale hodně liší projekt od projektu. Jinak třeba pracuju s kapelou a jinak se solovým zpěvákem.
Říká se, že dobrý producent, musí být trochu psycholog nebo terapeut a tvořit ve studiu skvělou atmosféru. Vnímáš ve své práci i tuhle rovinu?Já vím, že bych takový měl být. Ale nedávno jsem se přistihl, že jsem vlastně dělal pravý opak a byl jsem fakt nepříjemný. Něco jsem nestíhal, neměl jsem náladu a všem jsem vynadal. I to někdy může pomoci lidem se hecnout a dát ze sebe to nejlepší, ale obecně si myslím, že bych měl být příjemnější.
Takže jsi ve studiu spíš „nervák“?Už taky ne tak jak dřív. V jednu chvíli jsem byl ultra magor. Ještě jsem neměl výsledky, čísla nebo hity a lidi někdy nevěřili, že vím, co dělám, a to mě hodně vytáčelo. Čím víc jsem lidi přemlouval, aby svůj song udělali podle mě, a pak ty songy třeba uspěly, upevňovalo mě to v názoru, že když projektu šéfuju, může dopadnout docela dobře.
V Anglii nezažili komunistický režim a hudba se tam mohla vyvíjet fakt svobodně. Nikdo nešéfoval, co budou lidé poslouchat, nebyly žádné komise. U nás byla x let nuceně na očích vlastně dost šílená hudba, zatímco třeba v té Anglii vše vznikalo volně a lidé si vybírali, co je baví.
Pamatuješ si moment, kdy se tohle změnilo a lidé ti začali věřit jako úspěšnému producentovi?Přemýšlím… Asi to bylo ve chvíli, kdy jsme s Lenny dostali několik Andělů za jedno album.
Teď už se mi občas děje i pravý opak. Umělci za mnou někdy přijdou s demáčem a řeknou, ať si s ním dělám, co chci. A já bych občas ocenil, kdyby měl ten umělec trochu silnější názor. Říkám jim: „Tak mi řekni aspoň něco. Chceš tam hajtky nebo tenhle synťák?“ Ale jim to bývá jedno, což mě občas mrzí.
Zmiňuješ Lenny, se kterou jsi určitou dobu žil v Londýně. V rozhovoru pro GoOut jsi říkal, že prorazit tam je opravdu hardcore. Proč je zahraničí o tolik drsnější?Je tam určitě víc lidí. Navíc v Anglii nezažili komunistický režim a hudba se tam mohla vyvíjet fakt svobodně. Nikdo nešéfoval, co budou lidé poslouchat, nebyly žádné komise. U nás byla x let nuceně na očích vlastně dost šílená hudba, zatímco třeba v té Anglii vše vznikalo volně a lidé si vybírali, co je baví.
Možná i díky tomu mají Angličani trochu citlivější vkus a cit. Díky svobodě je tam i o poznání víc umělců i manažerů a všichni jsou trochu dál. Když tam přijdeš, chceš jim ukázat, že bys je měl zajímat, ale nezajímáš.
Co tedy chtějí zahraniční posluchači od svých umělců ve srovnání s těmi českými?Přijde mi, že když u nás ukážeš, že něco umíš udělat dobře a vkusně, lidé to ocení. Ale musíš jim to dát až pod nos. Do té doby ale bude některým lidem prostě jen stačit, co znají právě třeba z minulého režimu.
Také se u nás moc nekouká na celkovou image umělce, ale i to se mění. Instáč funguje a lidé se na něm otvírají. Celkově se u nás trochu víc se*e na to, jak vypadáš, co nosíš a tak. Lidem tady stačí trochu míň.
Bojuješ s myšlenkou, že song, na kterém pracuješ, bude Čechům vlastně stačit, i když ho neuděláš na 100 %?Sklouzávám k tomu v momentu, když to chce umělec. Když se bavíme o tom, že bych song ještě předělal a on mi řekne po desátý, že nechce, tak mu nakonec řeknu: „Tak jo, když to tak chceš, asi to vlastně stačí.“
Občas s tím ale bojuji, když uděláme písničku až moc „hudebně“. Někteří lidé mi pak říkají, že by chtěli, aby song zněl víc lidově a byl dostupný všem. S těmi lidmi se pak snažím debatovat a vysvětlit jim, že je dobrý nápad, abychom to udělali po mém, protože v dnešní době už nemá moc smysl ohlížet se na rádia.
Nemá smysl se ohlížet na rádia?Určitě ne. Spotify doopravdy změnilo způsob, jakým lidé poslouchají hudbu. Když máš svůj oblíbený playlist, nemáš důvod pustit si rádio.
Ty jako jeden ze zásadních momentů uvádíš první poslech Linkin Park…Yes, to jsem se z Meteory tenkrát úplně pos*al.
Když přijdeš do Ameriky do studia, myslíš si, že mají extra know how a ukážou ti něco, co ti naprosto změní přemýšlení. Spíš se ale soustředí na vibe u nahrávání, na menší věci, detaily, které ale udělají dobře.
Dostal ses ale i k Miku Shinodovi, který s Linkin Park hrál. S ním jste spolu s Lenny hráli koncert a následně jste jí společně produkovali písničku. Co se honí člověku hlavou, když se ke svému vzoru dostane takhle blízko?Když jsem na něj narazil v šatně, tak jsem tam stál jak úplnej debil a nic kloudného ze mě nevyšlo. Ale nečekal jsem, jak velký sympaťák je. Nechal jsem si podepsat nějaké věci a tak nějak jsme se na něho namotali. Shinoda maká jak hovado, má americký styl přemýšlení, který je fakt inspirativní. Není mu úplně málo a pořád jede dál a dál.
Dá se s takovým člověkem vůbec pracovat? Neměl jsi během vaší spolupráce myšlenky ve stylu: „Tomu se nikdy nemůžu vyrovnat.“Měl, byl jsem hodně nervózní. Ale když ocenil něco, co jsem udělal, hodně mě potěšil a nakonec to bylo v pohodě. Podobně jsem se bál, i když jsem přišel poprvé do Států, kde jsem produkoval dva tracky Kryštofu.
Pomohlo mi ale, že jsem byl trochu přidrzlej. Dovolil jsem si něco v písničkách udělat a nakonec to prostě nějak to dopadlo. Když přijdeš do Ameriky do studia, myslíš si, že mají extra know how a ukážou ti něco, co ti naprosto změní přemýšlení. Spíš se ale soustředí na vibe u nahrávání, na menší věci, detaily, které ale udělají dobře. Určitě ale nepřijdeš a nepocítíš nějaké science fiction.
Je to takový komplexní přístup, kdy přijdou nadšení a hned ve dveřích ti řeknou: „Ty vypadáš skvěle, Ondro!“ nebo „Tak tohle jsi zahrál nejlíp na světě!“ Je to trochu hra, ale asi pořád lepší než nas*anej zvukař u pultu, který se u nás občas objevuje.
Práce se zvukem, softwarem a všemi jeho možnostmi je docela alchymie a dost trvá to pochopit. Jak ses tuhle práci naučil ty?Já jsem na začátku vůbec nevěděl, netušil jsem, co je kompresor, EQ nebo jak se nahrává. Prostě jsem to jenom tak zkoušel a čekal, co z toho vyleze. V produkci se pořád učíš něco nového. Průběžně dostáváš tipy, jak nahrát kytaru nebo bicí, tak to zkoušíš, ale uděláš si to trošku po svém. Hlavní je ale vydržet a pořád opakovat, co děláš, posouvat se a zákonitě měl bys být pořád lepší a lepší.
Přesunu se teď z konce příběhu úspěšného producenta na začátek. Vím, že jsi v jednom bodě života odešel z jazykovky v Liberci, rozhodl se dělat hudbu a odešel bydlet ke kamarádovi do Holešovic na gauč. Jaké bylo rozhodnout skončit s jistotou a jít si za snem, který třeba ani nemusel vyjít?Já jsem měl obecně problém se školami. Hodně mě nervovaly, nebavily mě a i když jsem měl hodně kámošů, necítil jsem se moc příjemně. Představa, že bych měl po maturitě ještě studovat pro mě neexistovala. Zkusil jsem proto po střední škole aspoň tu jazykovku, kde jsem vydržel asi dva týdny. Toho zpětně lituju, protože bych mohl mít o dost lepší angličtinu.
To rozhodnutí mi přišlo takový dobrodružný. Já v té době nic neměl, takže jsem neměl co ztratit a říkal jsem si: „Hele, když to nevyjde, tak to nevyjde, prostě to nějak udělám a uvidíme!“
Jaké byly největší překážky, které jsi musel na své cestě překonat?Když jsem přišel do Prahy, byl asi největší hec se tady nějak umístit. Pochopit celou tu branži a infiltrovat se mezi lidi tady bylo těžké. Ale ani to nebylo hrozné, protože když se někoho chytneš a nejsi totální debil, tak je pak snadnější a snadnější ukázat, že něco umíš.
Asi nemůžu říct, že bych se dostal do momentu, kdy jsem se chtěl na všechno vykašlat a říkat si, že jsem selhal, ale měl jsem určitě takové klasické upside downs a nevěděl jsem co dál. Nakonec se mi ale vždycky podařilo všechno nějak zvládnout. Jak jsem to už říkal, něco jsem dělal, a prostě to nějak vyšlo.
Bez mobilu zjistíš, že když mailovou schránku zapneš ráno, něco pošleš trochu později, na něco později odepíšeš, tak je to fakt úplně jedno.
Musím se přiznat, že jsi mi svým příchodem trochu naboural plán rozhovoru. Chtěl jsem se bavit o tvém dlouhodobém digitálním detoxu. Roky jsi používal starý tlačítkový telefon, ale teď vidím, že máš na stole iPhone, proč ses k němu vrátil?
Zbavit se iPhonu bylo skvělý. Neměl jsem ho dva roky a znovu jsem si koupil iPhone teď v říjnu. S tlačítkem jsem ale žil úplně odlišný život. Sledoval jsem lidi, jak jsou nalepení k obrazovkám a já jen seděl a přemýšlel jsem o věcech. Úžasně jsem se vyčistil. Myslíš si, že to bez chytrého telefonu nedáš, ale zbavit se ho je fakt skvělý a všem bych to doporučil třeba jen na měsíc. Při přemýšlení ti nic nezastaví myšlenku, nic ti nepípne, nepřeruší mozek.
Hodně lidí mi na začátku říkalo: „No jo, kámo, ale co všechny ty maily?“ a i já jsem z nich byl trochu nervózní. Nakonec ale zjistíš, že když tu schránku zapneš ráno, něco pošleš trochu později, na něco později odepíšeš, tak je to fakt úplně jedno. Nakonec jsem se ale vrátil na čas k iPhonu, protože potřebuju třeba navigaci, zavolat si Uber a hlavně v Německu, kde teď na čas jsem, bylo potřeba prokázat očkování skrz QR kód a mobil mi přišel praktičtější.
To období bez mobilu zní jako velmi prospěšné pro mentální zdraví a pohodu. Pečuješ o něj nějak i teď, když už jsi plně online?Jednak se snažím se soustředit na práci a mobil si do studia většinou vůbec neberu. A když nepracuji, snažím se opravdu odpočívat a nedělat fakt nic. Užívám si procházky se psem, nakupování jídla a dělám opravdu obyčejné věci.
Dlouho jsem nemeditoval, ale měl bych. Co mi ale pomáhá je snažit se hoďku před spaním a hoďku po probuzení nečumět do mobilu, aby se mi ten mozek stihnul trošku probrat.
Na posledních pár otázek bych se rád vrátil k hudbě obecně. Naprosto dominantní žánr je u nás i ve světě rap. Mám navíc trochu pocit, že ten český umí lépe udržet krok se zahraničními trendy. Proč tohle rap umí a popu se to občas úplně nedaří?To je pravda no, tak to je. Možná je to trochu tím, že popová scéna u nás tak trochu zamrzla. Podíváš se na plakáty fesťáků u nás a hrají tam pořád stejné kapely, mění se vlastně jen rok. Oproti tomu je rap hodně o upřímnosti, rapují o tom, co žijí, a lidé to vycítí. Pop je víc o emocích, je abstraktní a má trochu náročnější cestu k posluchači. Ale mám pocit, že se to lepší.
Umí český pop udržet krok alespoň s českým rapem?Je tam obrovská mezera, no. Rapu nedávají příliš prostoru ani média, ve kterých se objevují stále stejná jména a zase jsme u toho zamrznutí. Takhle se prohlubuje ta propast mezi umělci a rappeři kvůli tomu třeba ani často nechtějí se s popovými zpěváky spojovat.
I když je to také trochu lepší, rappeři si pořád svou scénu hodně hlídají a nechtějí udělat nic, pod co by se nedokázali upřímně podepsat.
Vidíš na české popopvé scéně někoho, kdo by se dokázal spojit s rapperem a udělat fakt dobrý track?Anabelle. Ale ta zpívá v angličtině. Přemýšlím, kdo z českých umělců by mohl udělat track, který by byl zajímavý a stál by za to… Třeba Vladimír Mišík! To by mě hodně bavilo, kdyby se spojil Vladimír Mišík a Robin Zoot. Ty vole, to by bylo fakt cool.
Vedle produkce ostatních lidí, máš také svůj projekt fiedlerski. To dělá málo producentů u nás, v zahraničí je to trochu běžnější. Proč ses do sólového projektu pustil?Já se chtěl ještě víc angažovat v hudbě. Měl jsem hodně beatů v hudbě a s*alo mě, že jsem udělal hodně hitů pro jiné lidi, ale stále jsem nebyl ofiko vidět. Řekl jsem si, že si odzkouším, jaké je mít vlastní projekt, trochu si uletět. Vymyslel jsem si identitu a masku a čekal, co se bude dít. Chtěl jsem se hlavně bavit, a to se naplnilo. Teď nám vychází hardcorový song, na který se těším (písnička na všechny dojde* feat. Láča, už je venku pozn. redakce). Beru to jako projekt, na kterém se můžu bez omezení vyřádit.
Ještě než se rozloučíme, vzpomeneš si, kdy sis naposledy zahrál na příčnou flétnu?Ty vole! To bylo snad asi v jedenácti, když jsem dělal tu šílenou ZUŠku. To jsem hodně neměl rád.