O složitosti operace sítnice promluvil lékař Ivan Fišer.
Oční chirurgie se řadí mezi nejkomplikovanější obory medicíny. I v tomto odvětví lékaři ale za posledních dvacet let zaznamenali výrazný skok kupředu. „Je-li sítnice nebo zrakový nerv nefunkční, lze jejich funkci obejít intrakortikální zrakovou protézou, tedy elektrodami umístěnými přímo do mozkové kůry,“ popisuje MUDr. Ivan Fišer, který je předním českým odborníkem na léčbu sítnice a sklivce.
Funkční poškození může být nevratné
„Nezřídka se snažíme zcela slepému oku extrémním zákrokem vrátit alespoň
zbytkové vidění, ale výsledek operace nelze garantovat, což je psychicky náročné pro
chirurga i pacienta,“ uvedl Fišer.
nevratnou ztrátu zraku. Operace se vždy provádí pod mikroskopem, chirurgické nástroje mají průměr 0,5 milimetru. Při operacích makuly (centrální oblasti sítnice) chirurg pracuje v miniaturní oblasti přibližně 5 × 5 milimetrů. Při operacích složitějších stavů na hranici operability je zapotřebí maximálního soustředění a schopnosti improvizace.
Chirurgové sice v současné době umí zachránit i úrazem těžce poškozené oko, jde ale jen o jednu část celé problematiky. U těžkých úrazů totiž hrozí nevratné funkční poškození oka. Konkrétně v případě, kdy je zničena důležitá oblast sítnice nebo zrakový nerv, jehož regenerace není možná.
Jaká řešení přinese budoucnost?
Možným řešením by mohly být v současné době probíhající výzkumné aktivity. Ty se aktuálně zabývají implantáty, které lze umístit přímo do mozkové kůry. Mohly by tak nahradit funkci sítnice. „Je-li sítnice nebo zrakový nerv nefunkční, lze jejich funkci obejít intrakortikální zrakovou protézou, tedy elektrodami umístěnými přímo do mozkové kůry,“ vysvětlil Fišer. Výzkumníci na protéze pracují už od roku 2009 a podle Fišerových slov doufají v úspěšný výsledek.
Nahradit celý orgán umělým okem však stále zůstává spíše na pomezí sci-fi. I když první bionické oko bylo poprvé testováno už před třiceti lety, úspěchy byly spíše dílčí. „Sítnice má složitý systém přetváření světelných impulsů na zrakový vjem, mnohem složitější než nejrafinovanější čip. Mozek postižených pacientů sice dokázal převést tyto elektrické signály na zrakové vjemy, ovšem jen na úrovni velmi hrubého vidění. Získaný zrakový vjem tedy bohužel nebyl použitelný pro praktický život,“ uzavírá Fišer, který je také primářem Vitreoretinálního centra na pražské oční klinice Lexum.
Hudba budoucnosti
Prvním pacientem, který dostal bionické oko, byl podle Asociace optometristů v roce 2009 Keith Hayman. Bylo mu 20 let, když mu byla diagnostikována pigmentová retinopatie (postižení tyčinek) a o několik let později oslepl. Poté, co byl vybaven bionickým okem v nemocnici Manchester Royal Eye Hospital, byl schopen vidět rozdíl mezi světlem a tmou a mohl detekovat pohyb lidí.
Australská akademie věd uvádí, že po celém světě se vyvíjí několik různých typů bionických očí, ale tato technologie může uživatelům obnovit jen částečné vidění. Na vývoji bionických očí se podílejí odborníci napříč širokým spektrem oborů (elektrotechničtí a biomedicínští inženýři, oftalmologové, lékaři a chirurgové, fyzici, fyziologové, materiáloví inženýři a počítačoví vědci).
