Představitel Hojera, ale taky Hanzelky z divadelní hry Hanzelkazikmund, Petr Uhlík se rozpovídal v rozhovoru o své kariéře, přístupu k rolím i o připravovaném snímku Kouzlo derby.
Většina lidí ho bude znát jako tvář Ladislava Hojera z populárního seriálu Metoda Markovič: Hojer, herec Petr Uhlík (26) už má ale na kontě těch zajímavých rolí mnohem víc. Objevil se například ještě v seriálových Adikts, zahrál si v Králi Šumavy nebo taky snímcích Po strništi bos a Bratři.
Nyní ho čeká vedlejší role v nové komedii Kouzlo derby, která má premiéru už 17. července. My se na to konto měli možnost s Petrem, jenž je kvůli slibně rozjeté kariéře v těchto dnech extrémně vytížený, potkat alespoň přes call, abychom ho vyzpovídali nejen na téma fotbal, ale taky jeho herecké začátky, ponořování se do rolí nebo současný stav českého filmu. Jeho často velice otevřené odpovědi teď najdeš níže.
Tobě jde brzy do kin nový film Kouzlo derby, můžeš prozradit něco o své postavě, a jaký máš třeba ty osobně vztah k fotbalu?
Začnu druhou otázkou, kde ta odpověď bude podle mě radikálnější, protože k němu nemám žádný vztah. Fotbal mě nebaví, možná mě až nudí. Což byl i jeden z důvodů, proč jsem do toho šel, abych teoreticky spravil svůj vztah k tomuhle sportu, který mi přijde lehce primitivní, nebo aspoň v porovnání s věcmi, do kterých nejdou takové peníze. Ale jo, jinak je fotbal asi hezkej. Občas si ho zahraji.
Sdílí tyto názory tvá postava?
Ta je spíš rozpolcená v tom, že je slávista, ale začne si s holkou, jejíž táta je silnej sparťan, což pak otevírá různý komediální aspekty toho jejich vztahu. A vlastně i dost skrývání vlastních preferencí, takže ve výsledku jo, je to podobné, protože já zase musel před kolegy skrývat, že mě fotbal nezajímá. (smích)
A povedlo se ti najít si k fotbalu ve finále cestu?
Ale jo, abych to úplně nehanil, tak ta hra má své kouzlo. Hodně jsem si užil živý zápas, minimálně v rámci té davové energie, kterou ten sport přináší. Zároveň i na té bylo něco děsivého.
Byli jsme se podívat přímo na derby Sparta vs. Slavia a zažil jsem tam i nepříjemný věci. Lidi se třeba kovovými tyčemi pod zástěnou snažili trefit něčí kotník a takový věci. Tohle mě na fotbale opravdu děsí, ale čím dál víc si uvědomuji, že ten sport jako takový za to vlastně nemůže. Bohužel asi jen nabízí útočiště i pro typ lidí, kteří mi nejsou úplně sympatičtí.
Když nebudu počítat Adikts, tak jsi dosud v žádné filmové či televizní komedii nehrál. Bylo to pro tebe něčím jiném, pomohly ti třeba zkušenosti z divadla?
Podle mě je dobrá komedie postavená na tom, že se hraje vážně. Osobně jsem v tom tak neviděl žádný větší rozdíl. Maximálně jsem se musel místy přemáhat, abych věci, o kterých vím, že mají být vtipný, neustále držel v té vážnosti. Tady je to možná podobné s tím divadlem, kde, když člověk stojí na jevišti a chce se zasmát nějaké situaci, co tam vznikne, tak taky nemůže.
Což mi ale upřímně moc nejde a většinou patřím k těm, co tam dělají kolegům ostudu, protože ten smích nedokážu zastavit. Výhoda filmového natáčení je ta, že se to může střihnout.
A kdyby sis měl vybrat mezi komedií a dramatem, co tě baví víc?
Asi drama, ve smyslu nějaké hloubky, kam se dá zajít. Taky u toho je podle mě výrazně menší možnost, že to bude blbý. Nechci hanit české komedie, ale myslím si, že tři čtvrtiny těch, co vzniknou, by vůbec nemusely vznikat.
Zároveň jako člověk čím dál tím víc vyhledávám komedii, i s ohledem na politické události ve světě. Můj mozek tyhle vtipnější formáty potřebuje nějak vyčmuchávat, aby si občas oddychl od té reality.
Už jsme naťukli, že máš za sebou řadu různorodých rolí, tak která tě bavila nejvíc, a která byla nejnáročnější?
To asi nedokážu takhle říct. Mě baví jakákoli práce, která mi dovolí zapomenout na můj osobní život. Samozřejmě to ponoření se do role pak třeba naráží na moje soužití se ženou, která zatím zažila fakt super lidi. (smích) Dosavadní role byly místy fakt extrém.
Teď ale cítím, i díky přípravě na další projekt, o kterém zatím nemůžu mluvit, že existují i postavy, které jsou třeba hodné. Pro mě je důležitý, jak cítím ten svět kolem, ani ne tak role samotná, ale to, v jakém světě se postava pohybuje. Jakmile tohle mám, tak už to ani neberu jako práci.
Oproti tomu jsou pak projekty, u kterých cítím převážně tu práci, kterou ale chci samozřejmě furt odvést dobře. V každém povolání je to asi stejné.
A co tedy preferuješ, práci, nebo pohlcení tím světem?
Mám rád obojí. Ty věci, do kterých se člověk ponoří, nejsou moc udržitelný, ve smyslu že nevznikají tak často. Podle mě to je i nedostatkem kvalitních scénářů nebo lidí s dobrou vizí. Zjišťuji, že projekty, na nichž jsem se podílel ze začátku své kariéry, nebyly pravidlem, ale spíše výjimkami, a po loňském roce, který byl pro mě hodně retrospektivní a čistící, kdy jsem přemýšlel, jak by měla vypadat moje práce v audiovizi, jsem nakonec došel k tomu, že je to jedno. Důležitý je, abych tu práci dělal.
Zároveň ani u jedné z těch věcí nechci dělat víc, než je potřeba, abych do nich nespadl naplno a mohl se vyhnout dělání kompromisů, které by byly větší, než jaké si povolil.
Jak se připravuješ na své role? Děláš si vlastní rešerše, nebo se necháváš vést režiséry? A jedeš tzv. method acting, nebo jakmile se zařve klapka, tak jsi to zas ty?
Rešerše probíhá hodně na začátku s režisérem, kdy ti lidé, co tu věc připravují nebo připravovali, mají obrovský náskok. Od určitého momentu už se ale do toho vnitřního náskoku dostanu já, protože ostatní stále přemýšlí nad tím projektem jako celkem, kdežto já už se můžu soustředit pouze na to jedno.
Nyní třeba ten projekt, o kterém nesmím mluvit, to bude další velká proměna. A zjišťuji, že ty věci se dějí i tak nějak sami. Já se na ně třeba soustředím, snažím se stavět do různých situací a emocí té postavy v reálném životě, přičemž tím trošku zneužívám všechny kolem sebe, aniž by to věděli. A to se děje tak nějak konstantně. Pak jsem mile překvapen, že si třeba začnu něco zkoušet, a ono to tam prostě je. Já přitom ani nevím, kdy se to přesně stalo. Asi to bude nějaká forma method actingu.
Hodně mi pomáhají i vizuální materiály, obrazy, abstraktní celky, zkrátka všechno. Pak už dokonce cítím, že se mi to vyloženě promítá do života a já zažívám situace, co s tím vším souvisí. To je hodně naplňují, zároveň od určitého momentu vím, že zase přijde ta samota.
Ty teď asi lidem budeš nejvíc známý díky Hojerovi. Nemáš strach, že tě nyní budou všichni chtít obsazovat do rolí vrahů nebo lehce vyšinutých jedinců? Přicházely ti nabídky na podobné role?
Ne, vůbec. Viz všechny ty další projekty, co jsem dělal potom.
Když u toho ještě chvilku zůstaneme, jelikož Metoda Markovič je jeden z nejpovedenějších českých projektů posledních let. Co pro tebe bylo během tohoto natáčení nejnáročnější?
Nevím, všechno. Já už o tom mluvil tolikrát, že to asi nedokážu znova nějak popsat. Celé to bylo náročné.
Dobře, zkusím být konkrétnější. Kolem režiséra seriálu Pavla Soukupa se po premiéře utvořila aura tvůrce, se kterým je složitá spolupráce. Z mnoha důvodů, samozřejmě asi nejvíc proto, že chce z každého vymáčknout to nejlepší. Tak jak bys popsal svoji spolupráci s tímto tvůrcem, a zopakoval by sis ji někdy?
Já mám rád tenhle druh „uměleckého mučení“. (smích) Ne, přeháním. Mám rád vystoupení z komfortní zóny. Ve chvíli, kdy cítím, že ten člověk, co mi radí, to dělá pro tu věc, a ne v rámci ego hry, což jsem u Pavla neviděl nikdy, tak asi snesu všechno. Navíc já na něj byl taky ostrej.
Už jsem byl víckrát svědkem toho, že to bylo jen nějaké vyčištění si vlastní frustrace, u jiných lidí v podobných situací, a v tu chvíli mě to vůbec nezajímá a nemám pro to žádné pochopení. S Pavlem to ale byla jedna z nejlepších spolupráci, co jsem zažil, protože mám rád pocit, že na všem záleží. Já nejvíc nenávidím, když je všechno jedno. A Pavel je v tomhle úplný extrém na druhou, že ani sklenička nemůže být položená tak, aby házela odlesk někam, kde má zrovna někdo ruku.
Kdyby sis mohl vybrat nějakou postavu z historie nebo literatury, koho bys chtěl ztvárnit?
Asi ne. Před nějakou dobou jsem ale zjistil, protože jsme hráli představení Hanzelka a Zikmund, že jsem hrozně podobnej Hanzelkovi. (smích) Je to ale jen čistě podoba.
Asi mi víc záleží na scénáři. Třeba Jan Žižka může být zajímavej, ale taky může dopadnout jakkoli.
No a tak zahrál by sis znova podobně temnou figuru jako byl Hojer?
Tam pro mě nebyl challenge v temnotě, spíš v té celkové individualitě. Záleželo by na konceptu celého projektu. Znova bych to samé nedělal, muselo by to být něco jiného, abych neměl pocit, že vykrádám sám sebe. To je nepříjemný pocit a nechci ho nikdy zažít.
Považuješ se za cinefila? Žiješ filmem, nebo je to pro tebe spíš práce a věnuješ se čistě své roli herce?
Vůbec. Filmy mě baví, ale dostávají se ke mně s velkým zpožděním. Před filmem furt vyhrává hra na PlayStationu. Možná až si doma vytvořím nějaké domácí kino, a dostane to tu přidanou nadhodnotu, tak to zase dostane význam a větší prioritu.
Jak hodnotíš současný stav českého filmu? Který poslední domácí film tě zaujal?
Velmi pozitivně. Vnímám, že se dějí dobré změny a je v čím dál lepší kondici. Více se riskuje, a to mě baví. Možná jsem jen neznalý, ale mám pocit, že deset let zpátky všechny filmy vypadaly stejně. Dnes se projekty snaží odlišit i nějakým vizuálním stylem, který je pro mě zásadní.
Zaujal mě třeba Citlivý člověk, nejen právě tou vizuální stránkou, ale i odvahou bořit konvence, přicházet s novými formami vyprávění. To mi přišlo skvělý.
Je něco, co ti třeba v současné české kinematografii chybí?
Čistě silně vizuální věci.
Který zahraniční film tě naposledy zaujal, co bys doporučil?
Viděl jsem s rodiči nějakou dánskou komedii o dvou zednících někde ve Finsku, kteří si objednají vraha na své manželky, které si pak pro změnu objednají vraha na své manžele. Hrozně mi to sedlo. (pozn. redakce, snímek se jmenuje Zabijáci z maloměsta, 2017)
Máš nějaké oblíbené zahraniční režiséry, se kterými bys třeba chtěl spolupracovat, že by to pro tebe byl splněný sen?
Roy Anderson, který dělá skvělý formáty, něco na pomezí filmu a divadla. Hrozně vizuální, obří porce stylizace, úplně skvělý scénáře, kde není ani jedno slovo navíc. Za mě fakt neuvěřitelný talent.
Co zahraniční herci, inspiruje tě někdo, je ti někdo vzorem? Případně někdo z Česka?
Asi ne. Každý máme nějaké svoje kvality, nebo nám naopak něco chybí, což nás dělá unikátní. Určitě jsem míval nějaké vzory, pak jsem ale končil zklamaný, že se jim třeba nepodobám. Asi je lepší znát své přednosti, a naopak slabiny a být sám za sebe.
Jaké věci považuješ za své slabiny?
To se asi nedá říct konkrétně. Jsou to nějaké vnitřní mechaniky, které se těžko popisují. Je to něco na způsob, že se nechci opakovat, ale někdy už si třeba nejsem jistý, kam dál jít. Věci jako tohle. Taky jsem nikdy nebyl na žádném hereckém workshopu, to může být taky slabina. Zároveň ale člověk pak okoukává něco cizího, a to může taky být v neprospěch. Takže to je možná naopak zase výhoda. Nakonec nevím, jestli jsem vůbec odpověděl.
Já jsem s tou odpovědí spokojený. Prozradíš mi, kdo byl ten člověk, co ti na začátku kariéry nejvíc pomáhal? Na koho ses mohl spolehnout?
To byl asi můj nejlepší kamarád Vojta Hrabák. S tím jsme si společně určili nějaký druh uměleckého cítění, nutno říct že to šlo skrz našeho profesora na dějiny divadla Ondru Novotného, a myslím si, že to byla asi nejdůležitější rozbuška k tomu, jak si definovat vkus i celkové přemýšlení nad herectvím. Z této vztahové dynamiky, která do té doby v mém životě nejspíš neexistovala, vlastně těžím doteď.
Už jsi někdy odmítl nějakou nabídku na základě morálních hodnot? Dokážeš si takovou situaci představit, že bys to třeba někdy udělal?
Dokážu, zatím jsem ale odmítal spíše ze vkusových důvodů. Nebo když jsem měl pocit, že už jsem toho dělal moc, tak jeden projekt z podobného soudku vynechat.
Vedle Kouzla derby jsi taky točil horor Uzel zla s Janem Haluzou. Jaká byla tato spolupráce a proč by se lidi měli na tenhle film těšit?
Jsem na to extrémně zvědavý. Tenhle film jsme natočili za strašně krátký čas, za nejmíň dnů, co jsem si kdy myslel, že jde natočit film. Já do toho šel i proto, že tam budu s Honzou Jankovským, což je jeden z mých velmi dobrých kamarádů, a celkově jsem tam spoustu lidí znal. Navíc je to horor, který mě vždycky lákal, byť v českých podmínkách ta možnost úspěchu je s tímto žánrem asi nulová. Ale jsem fakt zvědavý, co z toho vzniklo.
Poslední otázka. Co ty a umělá inteligence? Prodal bys svoji podobu do filmu?
Záleželo by na nabídce. Kdybych měl propůjčit svoji tvář do nových Star Wars, tak to asi udělám. Já moc tomu „AI krade práci hercům“ nevěřím. Podle mě se dostáváme do bodu, kdy realita bude čím dál tím víc cenné zboží, možná bude jen pro někoho, a bude exkluzivní, jako příroda, která bude mizet. AI svět a realita bude mít své tábory fanoušků a zájemců, a díky oněm skupinám vidím větší možnost mířit pouze na lidi, kteří stále realitu pokládají za nejhodnotnější dar, jakého se nám dostalo.
