Spolek Milion chvilek pro demokracii pořádal akci „Česko proti strachu“ na Václavském náměstí. Co si myslí mladí lidé, kteří na akci dorazili?
„Mám strach z budoucnosti. Jasně ukazujeme, že tady nechceme žádnou totalitu.“ „Trápí mě sílící extremismus v Evropě.“ I to jsou důvody, proč někteří mladí lidé přišli v neděli 30. října na Václavské náměstí, kde spolek Milion chvilek pro demokracii pořádal akci nesoucí název „Zvládneme to. Česko proti strachu“.
Ačkoli byl oficiální start naplánován na čtvrtou hodinu odpolední, lidé se v horní části Václavského náměstí začínají shromažďovat již zhruba třicet minut předem. Náměstí se tak začíná poměrně brzy plnit – podle policie nakonec dorazily nižší desítky tisíc účastníků a účastnic. Na transparentech jsou hesla jako „laskavost je mocnější než urážky“, „cítím lásku, cítím soucit, jsem člověk“, „bez sociálního smíru není demokracie“ nebo „buďme odvážní a soucitní“.
Spolek chtěl akcí převážně projevit solidaritu s napadenou Ukrajinou, vyjádřit podporu LGBTQIA+ lidem v souvislosti s nedávnými tragickými událostmi na Slovensku, odsoudit veškeré formy a projevy nenávisti, připomenout potřebu chránit demokratické hodnoty – a zároveň poskytnout jakési kolektivní povzbuzení v nejistých časech. Motto „to zvládneme“, které bylo taktéž v názvu akce, se opakuje napříč několika proslovů a zrcadlí se i v nápisech na transparentech.
Když se člověk rozhlédne, zorné pole má zaplněné mnoha českými vlajkami. Lidé mávali také vlajkami Ukrajiny, Evropské unie či Spojených států amerických.
Krátce po oficiálním startu začíná série proslovů. Někdo k publiku promlouvá osobně, někdo za pomocí technologií.
„Nacházíme se na prahu těžké zimy. Žijeme v nejistotě a strachu. Ve strachu nejenom z toho, jak zvládneme zaplatit účty, jestli bude dost energie na topení. Ale také ve strachu z toho, jestli bude dostatek naší energie na to, abychom zvládli čelit radikalizaci společnosti a zastavit extremizaci,“ uvádí člen výboru spolku Lukáš Venclík.
Herec a spoluzakladatel legendárního divadla Semafor Jiří Suchý, jenž k lidem na Václavském náměstí promlouvá přes video, odpovídá na otázku, kterou podle něj poslední dobou často slýchává a kterou si vzhledem k motivům, jež se objevují na opakovaných protivládních demonstracích, pokládá část Čechů a Češek: Proč pomáhat cizímu státu, když se Česká republika taktéž ocitá v několika krizích najednou? „Nám bude zima a zchudneme, na Ukrajině budou umírat tisíce lidí,“ říká publiku.
„To je pravda!“ reaguje někdo z davu.
Suchý pokračuje: „My máme šanci, že za nějaký čas nám zase bude teplo a budeme prosperovat. Ti, kteří na Ukrajině zemřou, tuto šanci nemají. Proto myslím, že je třeba je podpořit. Tak si říkám, že kdybych měl šanci, aby mě někdo opravdu vnímal a poslouchal, tak bych se obrátil na všechny své spoluobčany s prosbou – zkusme to, jaké to je být statečný.“
Těmito slovy si vysluhuje hlasitý potlesk, vehementní pokyvování a souhlasné pokřiky. „Sláva Ukrajině,“ reagují účastníci a účastnice akce.
Dále promlouvají i zakladatelé spolku Mikuláš Minář a Benjamil Roll, Kata z iniciativy Jde nám o život, ředitel neziskové organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, Lucia Zachariášová z iniciativy Jsme fér, biskup Václav Malý, ekonom Tomáš Sedláček nebo Katarina Storozhko, která v roce 2014 musela opustit svůj domov na Ukrajině.
„Bydlela jsem v Doněcku. Měla jsem hodně kamarádů, rozjetou kariéru, koupila jsem nový byt a začala nové hobby, což je cestování. Najednou jsem ale objevila, že jsem uprchlík. Vzala jsem jenom dva batohy s věcmi, které jsem měla, a odešla jsem z Doněcka. Nebyla jsem doma od roku 2014. Začala jsem nový život v Kyjevě. Nebylo to snadné, ale snažila jsem se,“ uvedla v emotivním proslovu Katarina, která je tak v pohybu kvůli zásahům Ruska na Ukrajině již osm let.
Přes video dále promluvila i Olena Zelenská. „Všude se hovoří o tom, že nás čeká těžká zima. Ano, je docela pravděpodobné, že my, Ukrajinci, ji strávíme ve tmě. Ale nenecháme Rusko, aby nás ani celý svět vtáhlo do temnoty. Té samé temnoty, ve které žije Rusko už mnoho let. Tma nikdy nezvítězí. Dokud lidé po celém světě nebudou zavírat oči před naší válkou, naše světlo nikdy nezhasne,“ řekla.
Podpořit dobro
Na náměstí převládali lidé okolo čtyřiceti let. Zastoupeny tu však byly všechny generace, od malých dětí v doprovodu rodičů až po seniory. Právě dospívajících či mladých dospělých bylo na demonstraci mnoho, velká část teenagerů však přišla v doprovodu rodičů a mnohdy nedokázala konkrétněji formulovat, jaké důvody je na akci dovedly.
Jisté však je, že i mladé lidi mnoho věcí trápí. Například mladému páru z Prahy, třiadvacetileté Margitě a pětadvacetiletému Markovi, prý nejvíce vadí nenávist ve společnosti. „Osobně mě to tíží. Myslím si, že je potřeba proti zlým věcem bojovat a podpořit to dobro,“ říká tmavovlasý Marek oblečený do černého kabátu.
Margita, jež má na sobě černobílý kostkovaný kabát, na který jí volně padají dlouhé světle hnědé vlasy, přikyvuje a dodává, že ji kromě nenávisti obecně trápí i dezinformace. „Tyhle akce mi ale trochu dávají naději, že vidím, že je tady plno lidí, se kterými názorově souzním,“ dodává.
Margita s Markem nejsou zdaleka jediní, koho trápí šíření dezinformací ve společnosti. Podobný pohled na to má osmnáctiletý Jakub z Prahy, který na demonstraci přišel v doprovodu stejně starého Martina.
„Trápí mě ta radikalizace společnosti, která přichází hlavně kvůli dezinformacím,“ říká mladý blonďák v modrém triku a tmavé zimní bundě. On i Martin na demonstraci přišli, protože chtěli vyjádřit podporu Ukrajině a ukázat, že jsou proti systematickému šíření strachu. „Je potřeba být aktivní a nesedět jen doma na gauči,“ říká Martin.
Ačkoliv se ale oba shodují, že dezinformace a radikalizující se společnost jsou problémem, stále situaci vidí optimisticky. „Žádný konkrétní strach asi nemám, život si vždycky najde cestu,“ říká na konec Martin.
Strach ze sílícího extremismu a radikalizace se v odpovědích mladých lidí objevuje opakovaně. Trápí i sedmnáctiletou Aničku, která ve svetru s rolákem postávala na okraji náměstí. „Ten sílící extremismus v Evropě mě trápí. Když se podíváme na výsledky voleb v Itálii, ale vlastně třeba i na Slovensko, sílí tam ty extrémní názory, a to je průser,“ říká.
Radikalizaci vnímá i osmnáctiletý Tomáš z Průhonic, který společenskou změnu cítí i ve své rodině. „Děsí mě ta proruská síla, která je právě vidět i na jiných demonstracích a která stoupá. Vidím to i ve své rodině, moji rodiče měli dříve mnohem demokratičtější názory, ale kvůli krizi se jim postupně proměňují. Tak mám jen strach, aby to do budoucna více a více nesílilo,“ říká vysoký brunet v šedé mikině a se sluchátky kolem krku.
Dění z předchozích demonstrací, která během letošního podzimu na Václavském náměstí probíhají ve velkém, zmiňují nejen účastníci akce, ale i samotní řečníci. „Díky, že jste dorazili postavit se proti strachu. Rozmést odsud zbytky strachu a nenávisti, které tady zůstaly po demonstraci obchodníků se strachem 28. října,“ uvedla na začátku akce mluvčí spolku Milion chvilek Hana Strašáková.
Právě upozorňování na události z minulých akcí je však podle některých lidí problematické. „Akce, jako jsou tyto, mi vlastně moc nadějí nedodávají, protože sem nepřijdou ti lidé, kteří byli na demonstraci protitábora. A tím, že někteří řečníci velmi jasně pojmenovávají tu druhou stranu, se ještě více polarizuje společnost,“ říká dvaadvacetiletý Tom ze Žižkova, který byl na Václavském náměstí se svou přítelkyní Aničkou.
Oba také jako jeden z velkých problémů zmiňují strach, který se šíří do společnosti skrz média. Tom pak také zmiňuje ekonomické problémy. „Trápí mě inflace. Dostal jsem poměrně dost peněz od rodičů, ale protože jsem neinvestoval do akcií, ale nechal jsem si to na účtu, teď mi tam ty peníze leží, ztrácí hodnotu a já nevím, co s tím mám dělat,“ říká.
Finance trápí i sedmnáctiletou Barboru a osmnáctiletou Petru z Prahy, které mluví o tom, že mají strach z cen nájmů a rostoucích energií. „Mám velkou obavu z pronájmu bytu. Zatím bydlím u rodičů, ale někdy se asi budu chtít odstěhovat a to je prostě strašně drahé,“ říká Petra.
Pro všechny mladé respondenty, které redakce Refresheru vyzpovídala, bylo především primární ukázat podporu Ukrajině, sounáležitost s evropskými hodnotami, ale také odpovědět na sílící proruské tendence. „Mám strach z budoucnosti, jak to tady bude vypadat. Právě i proto mi přijde, že jsou fajn takovéto demonstrace, protože jasně ukazujeme, že tady nechceme žádnou totalitu,“ shrnuje osmnáctiletá Kačka ze Starého Plzence.
Kačka na akci přijela s šestnáctiletou Áňou, sedmnáctiletou Terkou z Olomouce a osmnáctiletou Klárou z Plzně.
Dvouhodinová akce končí českou hymnu, kterou zazpíval hudebník Adam Mišík. Hrají i hymny Slovenska a Ukrajiny. V úplném závěru pak Václavské náměstí rozzářily svíčky, které začali zapalovat účastníci demonstrace.
