Recenzujeme film Sami doma, první českou bromance, která 16. listopadu vstupuje do kin.
Jeden potřebuje ubytovat, druhý má volný byt. O tom, co se stane, když se k sobě nastěhují dva kamarádi, pojednává nový film Jana Foukala a Alberta Romanuttiho Sami doma. Na pomezí dokumentu, archivu domácích videí a autofikce se tvůrci snaží vyprávět příběh o bromance, v obýváku vznikajícím umění a o (mnoha) lahvích vypitého piva jako klasické rekvizitě kamarádských večerů.
Filmy o bromance se na plátnech a obrazovkách vlastně objevují už dekády, i když se z velké části jedná spíš o komedie než o dokumenty. Podívat se můžeme třeba na pozdější série Two and Half Men (Dva a půl chlapa), Point Break (Bod zlomu), do jisté míry bromance rozebírá i Vykoupení z věznice Shawshank nebo legendární Top Gun. Dokumenty se hlubokým kamarádským vztahům mezi dvěma muži spíše vyhýbají, pokud nepočítáme části některých snímků o kapelách. Náznaky bromance jsou vidět například mezi Davem Grohlem a Taylorem Hawkinsem v dokumentu Back and Forth o kapele Foo Fighters. V českém kontextu jsou ale Sami doma prvním podobným počinem, a mohli by tak být osvěžujícím a hřejivým filmem, který nám důležitost „parťákovství“ připomene. Těžko říct, do jaké míry se to snímku povedlo.
Albert se ve filmu stěhuje ke svému kamarádu Janovi poté, co odejde od své přítelkyně. Používat slovo rozchod není v jeho případě zcela správné, protože později hned několikrát zjišťujeme, že se vlastně jedná o „ghosting v reálném životě“. Svůj dosavadní vztah ukončuje Albert bez jediné věty nebo informace o tom, že se svou partnerkou už být nechce. Takové řešení situace jej ale přivádí do problému s bydlením, který mu velkorysou nabídkou pomůže vyřešit Jan.
Bez váhání Albertovi do telefonu oznámí, aby přišel a zůstal, jak dlouho bude chtít. A tak se byt single otce dvou dětí na Americké ulici v pražských Vinohradech mění z osamělého místa v prostor pro experiment, umění, filosofické konverzace, kamarádskou terapii a v neposlední řadě také v party byt – snad jako vzpomínku na studentská léta. Hotové „parkety, co znamenají svět“, jak snímek ostatně popsal sám Romanutti. Vše se navíc odehrává během hlubokého lockdownu, který režiséru Janovi hodil vidle do natáčení a frontmana Bert & Friends vyhnal z pódií. Nedá se nic než tvořit a pít.
Otázkou ale je, jak dlouho spolu mohou dva dospělí ne-partneři žít ve společné domácnosti, než mezi nimi vznikne napětí, jestli tedy vůbec vznikne. Tato otázka zůstává v pozadí a nezodpovězená v celém filmu. I když tvůrci několikrát načrtávají, že kamarádský vztah není pořád jenom růžový, nikdy toto téma zcela neotevřou a raději se drží „chlapského stereotypu“, že všechny problémy a veškerá osamělost se dají vyřešit odpovídajícím množstvím piva.
Na rozmazané hraně reality a fikce
Okolo paření a následného kreativního procesu se vlastně točí celý film v rámci několika mozaikovitých útržků. A když z nich vystupuje, demonstruje, jak osamělí oba aktéři jsou, když musí v bytě žít bez toho druhého.
Náš život se odehrával jen na několika metrech čtverečních našich bytů. Střídalo se v nich napětí s klidem a radostí a člověk kolikrát musel přicházet na padesátou variaci té stejné činnosti.
Nedá se říct, že by události zachycené ve filmu plně odpovídaly realitě. Samotní tvůrci říkají, že žánr dokumentu vlastně jenom rámuje to, jak bychom o filmu mohli mluvit. A mají pravdu. Sami doma totiž míchají hned několik způsobů, jakými lze na žánru začít stavět film. Z většiny se nejedná o prosté pozorování, scény prožité v minulosti se rekonstruovaly, režírovaly a přizpůsobovaly předem napsanému scénáři. Toho si lze všimnout na dialozích, které místy mohou působit víc naučeně a předělaně tak, aby byly tu vtipnější a jindy hlubší. Podobně částečně inscenovaný (opilecký) dialog vidíme třeba v kultovním snímku Nejkrásnější portrét od Igora Chauna.
Jindy zase nedokážeme rozeznat autentické od předem vzniklého, a během promluv obou kamarádů tak film převážně v druhé polovině může připomínat Ztracený film o Vypsané fixe zažívající kapelní krizi. V dalším případě vidíme, že se zase jedná o čistou fikci, kdy se tvůrci přibližují mockumentu.
