I obyčejná papírová koláž, kterou si babička pověsí nad postel, může odstartovat něco velkého. Své o tom ví Ulepená, což je umělecký pseudonym brněnské umělkyně Anny Borovičkové Ročkové.
Jsou to jen nůžky v rukou a nic víc. Nástroj, který nás často vymaní ze strastí, když potřebujeme otevřít mléko nebo oddělit cedulku z nového oblečení, však může být prostředkem, který dokáže vytvořit uměleckou hodnotu. Nejedná se o žádný závratný objev; už odmala se s nimi snažíme pracovat ostošest.
Někdo je odloží v momentě, kdy mu skončí výtvarná výchova, a někomu přirostou k srdci tak, že díky nim dokáže vytvořit věci, které jej nejen uživí, ale i naplní. Myslíme tím skrze umělecké kousky, možná také trochu diář a nakonec i živobytí, respektive celý byznys.
Velmi zručně si s nimi počíná i Anna Borovičková Ročková, kterou internet zná spíše pod pseudonymem Ulepená. Proč? Všemožné papírové plochy společně s novinovými výstřižky aranžuje do uměleckých koláží, jejichž smysl může být hlubší než pro pouhou potěchu oka. Někdy se v nich snaží zachovat svůj momentální pocit, jindy zase odkaz umění druhého člověka. Třeba alba Tomáše Kluse nebo knížky dalších známých osobností.
Jak už je ale zvykem, než se dostaneme k samotným produktům, nejprve si představíme umělkyni. Šestadvacetiletá Anna žije v Brně, kde se kromě „uměleckého projektu“, jak Ulepené přezdívá, věnuje taktéž divadlu. Prkna, která znamenají svět, jsou s jejím životem spjata poměrně úzce. Divadlo má totiž vystudováno.
U babičky na stěně
„Pracuju jako divadelní lektor, mám vystudovaný Ateliér divadla a výchovy, což prakticky znamená, že je ze mě někdo, kdo je snad schopen vychovávat k divadelní tvorbě a uvažování další generace,“ představuje se. „Takže vlastně vedu neprofesionální divadelní soubor, se kterým tvoříme během celého roku inscenaci. Jako herečka působím v souboru Reverzní dveře,“ uvádí nás do svého profesního světa.
Láska k lepení výstřižků se nicméně objevila, jak už je v této sérii zvykem, mnohem dříve.
„Ke kolážím a vůbec výtvarnému umění tíhnu od malička,“ přiznává nám. Svou první „velkou“ koláž, kterou jako malá vytvořila, si pamatuje vcelku barvitě. Nechová k ní však moc velké sympatie. „To byl takovej obrázek stromu a bylo mi asi pět nebo šest?“ zamýšlí se Anna nad svým prvním dílem, které určilo i její dospělé směřování.
