Stanislaus Berent se narodil se vzácnou vrozenou vadou, která zapříčinila, že jeho ruce připomínaly tuleně. V 19 letech se proto přidal k freak show, s níž procestoval celý svět.
Diváctvo i další umělci a umělkyně Stanislause milovali. Byl to milý muž, který vždy sršel humorem a dobrou náladou, pročež mu nikdo neměl za zlé ani to, že se po večerech oddával hojnému pití alkoholu a hraní karet. „Tulení muž“ však musel kvůli nemoci kariéru v zábavním průmyslu pověsit na hřebík a zemřel v zapomnění.
Polský katolík se vzácnou vrozenou vadou
Stanislaus Berent se narodil 24. listopadu 1901 v Pittsburghu v Pensylvánii do rodiny polských katolíků. Od narození měl zakrnělé ruce. Lékaři mu diagnostikovali vzácnou vrozenou vadu s názvem fokomelie.
Toto onemocnění bylo v 50. a v 60. letech velmi časté a bylo spojené s užíváním léku Thalidomid, který se v té době těšil velké oblibě. V důsledku předepisování Thalidomidu se v oné době narodilo více než 10 000 dětí s vážnými malformacemi. Stanislaus byl jedním z nich. Jeho onemocnění však pravděpodobně nevzniklo v souvislosti s užíváním léku, nýbrž geneticky.
Stanislaus, který se do historie zapsal spíše pod jménem Sealo, se však nemocí nenechal zastrašit. Dál se snažil žít bez větších omezení a svou kariéru započal jako prodavač novin. Pak jej ale objevili provozovatelé freak show a nabídli mu práci.
Fokomelie se řadí mezi atrofické vrozené vady horních (výjimečně pak i dolních) končetin. Nemoc často bývá součástí tzv. fetálního thalidomidového syndromu, který vzniká po použití léku Thalidomid. Jedinci, kteří žijí s fokomelií horních končetin, byli v minulosti zvyklí používat ke svojí vlastní obsluze dolní končetiny. Dnes už jim však medicína umožňuje fungovat i horními končetinami, a to pomocí tahových či elektrických protéz ovládaných fokomelickou rukou. Fokomelie dolních končetin se ošetřuje proteticky jako amputace kloubu v kyčli.
Tulení muž pobláznil svět
Sealo se k freak show přidal v roce 1920, a protože to byl nesmírně pohodový a dobromyslný chlapík, okamžitě se stal oblíbeným jak u diváctva, tak i u ostatních herců a hereček. K publiku byl zdvořilý, ochotně mu odpovídal na všechny otázky, které mu byly adresovány, a jeho práci si pochvaloval také principál. „Sealo byl ve všech velkých sideshow v Severní Americe, skvěle se s ním pracovalo,“ popsal jej principál, pro kterého pracoval mnoho sezón.
Tulení muž strávil většinu své kariéry ve freak show na Coney Islandu, kam denně lákal stovky diváků. Všichni chtěli vidět muže s tělem tuleně, jak byl Sealo vyobrazován na propagačních plakátech.
Stanislausovo vystoupení se skládalo z každodenních úkonů, které demonstroval přímo na pódiu. Mezi ně patřilo řezání prkna, holení se břitvou, kouření velkého doutníku, tvarování zvířecích figurek z hlíny nebo autogramiáda reklamních fotografií. Když pak na něco nemohl dosáhnout svými zkrácenými pažemi, například na zip u kalhot, používal tyč s připevněným háčkem. Muž pak také často vystupoval na jevišti spolu s orangutanem Tobym, který Seala miloval. Když se mu diváctvo posmívalo či si ho jinak dobíralo, šimpanz na něj zaútočil.
Nejdelší dobu pak Stanislaus strávil s Petem Cortesem, který sdílel jeho vášeň pro hraní karet a dlouhé hodiny s ním trávil v zákulisí hraním rummy.
Náruživý pijan měl problémy s nohama
Kvůli onemocnění měl však Sealo problémy s nohama. Jeho končetiny byly velmi slabé, a tak pro něj bylo velmi obtížné vycházet a scházet schody, takže zůstával po většinu času na jevišti, kde prodával podepsané karty. Po vystoupení se pak většinou odebral do hotelu, kde se oddával pití alkoholu a kde také nocoval. Přespávání umělců a umělkyň v hotelech nebylo běžnou praxí, avšak Sealovi to nikdo neměl za zlé. Už jen kvůli jeho milé povaze.
Nejpamátnější okamžik v kariéře pak Stanislaus zažil v roce 1972, když se Ward Hallova show stala terčem útoku politicky korektních reformátorů, kteří se odvolávali na floridský zákon přijatý v roce 1921, jenž zakazoval vystavování tělesně a fyzicky postižených osob. Sealo se však rozhodl bránit. Spolu s Petem Terhurnem a dalšími umělci a umělkyněmi zažaloval stát Florida a zákon nakonec musel být zrušen. Ačkoli Sealo prosadil své, jen pár let po incidentu ze zábavního průmyslu odešel.
Poslední dny strávil v katolické nemocnici
Sealova kariéra ve freak show trvala pětatřicet let a v roce 1976 odešel do důchodu. Přestěhoval se do Showmen's Association Retirement Village v Gibsontonu na Floridě, odkud se následně kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu vrátil do rodného Pittsburghu.
Své poslední dny strávil v katolické nemocnici a zemřel v roce 1980. Pohřben je na katolickém hřbitově v Pittsburghu.
V popkultuře žije dodnes
Ačkoli tulení muž zemřel již před mnoha lety, jeho památka žije dál. Na kariéru Seala v posledních letech navázal britský herec a hudebník Mat Fraser, který se taktéž narodil se zakrnělýma rukama. Jeho hra s názvem Sealboy: Freak inspirovaná Stanislausem Berentem měla premiéru v roce 2001 a v roce 2005 byla uvedena na festivalu umění pro zdravotně postižené Bodies of Work.
Ostatně samotná fokomelie se stala impulsem pro mnoho lidí, aby se pustili do showbyznysu. V minulém století byl jedním z takových umělců například Eli Bowen, akrobat bez nohou, nebo Mignon, tučňáková žena.
Stanislaus Berent je pak zmíněn také v písni Toma Waitse Lucky Day (Overture) z alba The Black Rider.
Freak show začaly vznikat po celém světě začátkem 19. století a diváctvu nabízely pohled na exotická zvířata, kaskadérské kousky, ale také na lidské kuriozity, které v některých budily zájem a v jiných pohoršení či znechucení.
„Showbyznys zahrnuje všechny fáze důstojnosti, od výstavy opic po expozici hudebního či dramatického umění. Vystaveným lidem či předmětům přinese slávu, kterou by jim mohl závidět i princ,“ říkal s oblibou P. T. Barnum, když uváděl svoji sbírku lidských kuriozit.
Cirkusy s lidskými kuriozitami pak zanikly koncem 20. století, když si veřejnost začala uvědomovat jejich neetičnost.
