Stanislausovo vystoupení se skládalo z každodenních úkonů, které demonstroval přímo na pódiu. Mezi ně patřilo řezání prkna, holení se břitvou, kouření velkého doutníku, tvarování zvířecích figurek z hlíny nebo autogramiáda reklamních fotografií. Když pak na něco nemohl dosáhnout svými zkrácenými pažemi, například na zip u kalhot, používal tyč s připevněným háčkem. Muž pak také často vystupoval na jevišti spolu s orangutanem Tobym, který Seala miloval. Když se mu diváctvo posmívalo či si ho jinak dobíralo, šimpanz na něj zaútočil.
Nejdelší dobu pak Stanislaus strávil s Petem Cortesem, který sdílel jeho vášeň pro hraní karet a dlouhé hodiny s ním trávil v zákulisí hraním rummy.
Náruživý pijan měl problémy s nohama
Kvůli onemocnění měl však Sealo problémy s nohama. Jeho končetiny byly velmi slabé, a tak pro něj bylo velmi obtížné vycházet a scházet schody, takže zůstával po většinu času na jevišti, kde prodával podepsané karty. Po vystoupení se pak většinou odebral do hotelu, kde se oddával pití alkoholu a kde také nocoval. Přespávání umělců a umělkyň v hotelech nebylo běžnou praxí, avšak Sealovi to nikdo neměl za zlé. Už jen kvůli jeho milé povaze.
Nejpamátnější okamžik v kariéře pak Stanislaus zažil v roce 1972, když se Ward Hallova show stala terčem útoku politicky korektních reformátorů, kteří se odvolávali na floridský zákon přijatý v roce 1921, jenž zakazoval vystavování tělesně a fyzicky postižených osob. Sealo se však rozhodl bránit. Spolu s Petem Terhurnem a dalšími umělci a umělkyněmi zažaloval stát Florida a zákon nakonec musel být zrušen. Ačkoli Sealo prosadil své, jen pár let po incidentu ze zábavního průmyslu odešel.
Poslední dny strávil v katolické nemocnici
Sealova kariéra ve freak show trvala pětatřicet let a v roce 1976 odešel do důchodu. Přestěhoval se do Showmen's Association Retirement Village v Gibsontonu na Floridě, odkud se následně kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu vrátil do rodného Pittsburghu.
Své poslední dny strávil v katolické nemocnici a zemřel v roce 1980. Pohřben je na katolickém hřbitově v Pittsburghu.
V popkultuře žije dodnes
Ačkoli tulení muž zemřel již před mnoha lety, jeho památka žije dál. Na kariéru Seala v posledních letech navázal britský herec a hudebník Mat Fraser, který se taktéž narodil se zakrnělýma rukama. Jeho hra s názvem Sealboy: Freak inspirovaná Stanislausem Berentem měla premiéru v roce 2001 a v roce 2005 byla uvedena na festivalu umění pro zdravotně postižené Bodies of Work.
Ostatně samotná fokomelie se stala impulsem pro mnoho lidí, aby se pustili do showbyznysu. V minulém století byl jedním z takových umělců například Eli Bowen, akrobat bez nohou, nebo Mignon, tučňáková žena.
Stanislaus Berent je pak zmíněn také v písni Toma Waitse Lucky Day (Overture) z alba The Black Rider.
Freak show začaly vznikat po celém světě začátkem 19. století a diváctvu nabízely pohled na exotická zvířata, kaskadérské kousky, ale také na lidské kuriozity, které v některých budily zájem a v jiných pohoršení či znechucení.
„Showbyznys zahrnuje všechny fáze důstojnosti, od výstavy opic po expozici hudebního či dramatického umění. Vystaveným lidem či předmětům přinese slávu, kterou by jim mohl závidět i princ,“ říkal s oblibou P. T. Barnum, když uváděl svoji sbírku lidských kuriozit.
Cirkusy s lidskými kuriozitami pak zanikly koncem 20. století, když si veřejnost začala uvědomovat jejich neetičnost.
