Jestli se ti podaří dočíst článek až do konce, můžeš hlasovat, který z uvedených příkladů ti přijde nejzvrácenější.
Když se řekne trest smrti, co si vybavíš jako první? Popravu pověšením, elektrické křeslo jako ve filmu Zelená míle nebo snad „pokojnější“ smrtící injekci? Historie ovšem pamatuje i mnohem horší a krutější formy trestů smrti, které se lišily i dle jednotlivých kultur a jejich možností. Je jich mnoho a tolik brutality by zřejmě bylo na jeden článek i náš žaludek příliš. Tady je seznam těch, nad kterými nám rozum zůstal stát asi nejvíce.
Krysy, které se prokousávaly lidským tělem, se používaly i ve 20. století
Využíváním zvířat coby nástrojů k provedení trestu smrti se historie vyznačovala odnepaměti. Byl to třeba už mocný asyrský král Aššurbanipal v sedmém století před Kristem, který odsouzence na smrt předhodil své smečce krvežíznivých dog. Egypťané pak volili podobnou praxi, trestance ale předhazovali krokodýlům. Obzvlášť brutální způsob smrti volili v Kartágu a Indii, kde vězně rozdupávali sloni.
Jedním z nejkrutějších způsobů trestu smrti pomocí zvířat ale byl ten, při kterém se využívaly krysy. Jak takový trest probíhal? Zločinci přivázanému ke stolu se na břicho položila hromada krys, která se přikryla mísou otevřenou stranou dolů. Na druhou stranu mísy se pak položilo rozžhavené uhlí. Krysy chtěly samozřejmě žáru uniknout, jenže dnem mísy to nešlo. Asi si tedy domyslíš, jakou cestu zvířata volila. Jinde se místo mísy přikládala kovová klec, princip byl ale stejný.
Používání tohoto způsobu mučení se datuje do starověkého Říma. Šlo o velmi účinnou formu mučení v případě, že chtěli mučitelé z člověka dostat cenné informace. Lidé většinou začali mluvit ještě dříve, než se na klec nebo mísu položilo žhavé uhlí. Že by ale tato barbarská metoda zůstala v dávných dobách? Omyl. Existují zdokumentované případy, podle kterých přikládání krys na lidské tělo praktikovaly jihoamerické vojenské diktatury ještě ve 20. století, třeba v Brazílii (1964–1985), Uruguayi (1973–1985), Argentině (1976–1983) a v Chile za diktatury Augusta Pinocheta (1973–1990).
Během takzvané špinavé války v Argentině v letech 1976–1983 se používání krys v tomto směru dostalo ještě o level výš. Používaly se hadičky, kterými se krysy zaváděly do konečníku oběti. Nemáme slov.
Scafismus aneb poprava hmyzem
Zvířata se využívala i v případě další kruté formy trestu smrti, která vešla do povědomí pod názvem scafismus nebo lodě. Jde o jednu z nejkrutějších metod popravy, kterou kdy lidstvo vymyslelo. Pochází z Persie, kde ji vymysleli kolem roku 500 před naším letopočtem.
Oběť je násilím připoutána ke člunu a je násilím krmena mlékem a medem. Že to zatím nezní tak hrozně? Jen si počkej. Dalším člunem je oběť zakryta tak, aby jí lezly jen hlava a končetiny. Zbytkem medu byl uvězněný nešťastník potřen, přičemž důraz se kladl zejména na hlavu a genitálie. Přílišná konzumace medu a mléka u něj následně vyvolá silný průjem, což v kombinaci s medem na jeho těle přiláká hmyz. Ten na něm nejen hoduje, ale vniká i do jeho těla, aby tam nakladl vajíčka. Člověk pak zemřel buď na dehydrataci, vysílení, nebo sepsi.
Popravu podrobně popsal Plútarchos ve svých Životopisech, konkrétně životopise Artaxerxe, kde popisuje popravu Mithridata, který tímto způsobem trpěl sedmnáct dní. Mnozí badatelé ale dnes vyslovují domněnku, že tato mučicí metoda ve skutečnosti neexistovala.
Socha býka, v níž se odsouzený uškvařil zaživa
Zvíře, ač neživé, hrálo stěžejní roli i u dalšího smrtícího nástroje. V šestém století před naším letopočtem zatoužil tehdejší vládce sicilského města Akragas jménem Phalaris po novém mučicím nástroji. Řemeslník Perillos tak pro něj sestrojil bronzovou sochu býka s dutou výplní, do které se vešel člověk. Odsouzenec byl dovnitř býka strčen dvířky. Pod býkem se rozdělal oheň, a jakmile se bronzová socha zahřála, odsouzeného doslova uškvařila zaživa.
Krutost celého aktu umocňoval ještě speciální systém trubek, díky kterým se řev umírajícího deformoval a připomínal zvuky, které vydává živý býk.
Byl tento mučicí nástroj skutečný? Zřejmě ano, ve svém díle ho totiž popsal i uznávaný básník Pindaros. Konkrétní detaily příběhu se ale liší. Podle jednoho zdroje byl i na krutovládce býk příliš šokující a nechal Perilla zabít právě v jeho vynálezu. Podle jiné verze tam ale řemeslník našel smrt jen z rozmaru panovníka, který ho na něm chtěl vyzkoušet. Smrti v rozžhaveném býkovi pravděpodobně nakonec neušel ani sám Phalaris. V těle býka skončil zřejmě poté, co se k moci dostal Telemachus.
Jeden z nejhorších způsobů smrti, na jaký lidská krutost přišla
Martin Monestier popsal ve své obsáhlé knize Historie trestu smrti naražení na kůl jako „jeden z nejhorších způsobů usmrcení, na jaké lidská krutost přišla“. Spočívá v zaražení kůlu do těla odsouzeného, nejčastěji spodem těla. Tento způsob smrti využívaly hlavně orientální a asijské národy, postupně se rozšířil i do zbytku světa. Výjimkou nebyl ani ve slovanských zemích a v německých státech za Karla V., který takto nechával trestat ženy, které zabily své dítě. V Rusku se tento trest udržel až do poloviny 18. století, o sto let později fungoval v Turecku nebo Persii.
Technika narážení na kůl se v jednotlivých zemích příliš nelišila, variant ale existovalo několik. Některé národy narážely odsouzeným kůl do břicha tak, aby vyšel ven podpaždím nebo ústy. Rozšířenější ale bylo zabodnutí kůlu do řitního otvoru. Smrt si pro takto nabodnutého člověka totiž nepřišla hned. Kůl pronikal odsouzenému pod jeho tíhou dále do těla klidně i několik dní, během kterých trpěl nevýslovnými bolestmi. O něco rychlejší byla smrt v případě, že měl kůl špičatý konec, protože při nabodnutí mohl poškodit některé orgány a vedl ke krvácení.
Upálení zaživa jako známá, ale neméně brutální metoda
Upálení sice není tak neznámým příkladem trestu smrti, místo v seznamu nejbrutálnějších způsobů si ale podle nás rozhodně zaslouží. Upalování patří rovněž mezi nejtradičnější formu trestu, zmiňuje se o něm i slavný Chammurapiho zákoník. Přesná podoba upalování se mnohdy ale lišila. Například Řekové stavěli čtvercové hranice, římské hranice měly zase tvar oltáře. Galové své odsouzence zavírali pro změnu do proutěných košíků a upalovali je v nich.
Někdy nařizoval pokyn připsaný vespod pod rozsudkem katovi, aby odsouzeného tajně zabil a ušetřil ho dlouhého utrpení. Tato zvláštní milost zvaná „retentum“ byla tajná, nevěděl o ní dokonce ani odsouzený. Pokud jde o fyzickou likvidaci těla, často je nestačil strávit ani ten největší oheň. Třeba Johanku z Arku oheň úplně nestrávil a její srdce a vnitřnosti byly vhozeny do Seiny.
Extrémně brutálním způsobem bylo takzvané pomalé upalování. Například za Františka I. přivazovali odsouzence k dlouhému trámu, který se sklápěl jako vahadlo přes kolmé břevno. Odsouzence tak mohli spouštět do ohně a zase vytahovat. Tento trest potkával hlavně odsouzené vojáky, v „pomalém ohni“ přicházely o život i čarodějnice a travičky. Tento způsob trestání se udržel až do poloviny 18. století.
Ohněm bylo trestáno i cizoložství, a to po celý středověk až do 18. století. Hranicí byl ale trestán styk nejen mezi příbuznými, ale třeba i mezi vdovcem a matkou jeho ženy nebo mezi manželem matky a dcerou z prvního manželství. Za zločin hodný upálení byly považovány i homosexuální vztahy.
Gilotina byla ve Francii zakázána relativně nedávno
Ani gilotina není oproti ostatním výše zmiňovaným způsobům až tak překvapivým mučicím nástrojem. Co překvapivé je, jsou některé zajímavosti, které se s použitím tohoto smrtícího nástroje pojí. Přestože si použití gilotiny většina lidí spojí asi hlavně s Velkou francouzskou revolucí v 18. století, podle mnoha historiků existovalo první podobné zařízení na stínání hlav už v dávné Persii. Ve středověku používali podobný nástroj s názvem „diele“ během celého středověku.
Avšak gilotina jako taková vznikla ve Francii, prosadili ji lékaři Joseph Guillotin, podle něhož dostala jméno, a Louis. Zajímavé je, že gilotina v zemi galského kohouta sloužila téměř dvě století. Zrušena byla dokonce relativně nedávno, v roce 1981.
Během používání gilotiny občas docházelo k nepříjemným věcem. Například když v roce 1940 ve Vídni úřední kat tehdejší třetí říše uvolnil nůž, nebylo slyšet charakteristický zvuk jeho pohybu v drážkách. Nůž se vzpříčil ve vodicích kolejnicích a zastavil se asi patnáct centimetrů nad krkem odsouzeného. Výjimkou nebyly ani pracovní úrazy – jednomu z katových pomocníků, Francouzi Pierru Rochovi, nůž usekl tři prsty ve chvíli, kdy se pokoušel přidržet hlavu bránícího se odsouzence. Při jedné popravě zapomněl katův pomocník odstranit z koše před gilotinou hlavu předchozího popraveného, když už přivedli dalšího. Když si odsouzenec lehl do správné polohy, uviděl useknutou hlavu. Začal strašlivě křičet a stáhl hlavu mezi ramena. V tom sjel nůž dolů a přesekl mu hlavu v půli.
