Skupina mladých skautů z Železného Brodu chtěla i po roce 1948 žít podle skautských zásad a pomáhat protikomunistickému odboji. Dva z nich to stálo život, další museli strávit roky v komunistických lágrech.
Smutnou událost, která vzešla do povědomí coby akce Jizerka, dnes připomíná skromný pomníček a vzpomínky přeživších.
Tajný odboj železnobrodských skautů
V únoru 1948 nastal komunistický převrat a všechny skupiny, které s komunistickým režimem nesouhlasily, byly vedoucími politickými silami označeny jako nepřátelské. Za třídního nepřítele mohl být označen v podstatě každý, kdo neprojevoval věrnost myšlence komunismu a vedení komunistické strany. Jednou z organizací, která se dostala na černou listinu, byl i Junák. Po převratu převzal vedení akční výbor, který postupně zrušil jeho už tak oslabenou autonomii a zlikvidoval jej ve prospěch Pionýrské organizace. Skautské hnutí tak bylo po roce 1948 zakázáno.
Jedno z nejsilnějších skautských středisek se původně nacházelo v Železném Brodě v Libereckém kraji, které sdružovalo více než 150 vlčat, světlušek, skautů a roverů. Po 2. světové válce si železnobrodští skauti vybudovali svépomocí velký areál, v němž nechyběly vybavené klubovny, hřiště nebo společenský sál. Po roce 1948 připadl areál komunisty ustavenému Československému svazu mládeže (ČSM).
Junák v Železném Brodě navzdory oficiálnímu zákazu skrytě pokračoval. Mnoho jeho členů se zapojovalo do pomoci ilegálním protikomunistickým skupinám. Sbírali informace, roznášeli letáky, případně fungovali jako spojky. Komunisté o jejich aktivitách věděli a potřebovali vytvořit precedentní případ, který by „odhalil“ skautskou organizaci jako „nepřítele pracujícího lidu“.
Jak StB zahájila „akci Jizerka“
Několik členů železnobrodských skautů chtělo kvůli nesouhlasu s komunistickým režimem a touze žít nadále podle skautských zásad emigrovat. Byli to tři mladíci – Jiří Haba (narozený roku 1913), Tomáš Hübner (1930) a Robert Hofrichter (1928). Muži byli navíc varováni, že se chystá jejich zatčení. Trojice si v květnu 1949 zvolila úkryt v lese na Černé Desné v Jizerských horách. O několik týdnů později ji doplnili další čtyři muži – Radomil Raja (1932) a Josef Veselý (1928), Jindřich Kokoška (1931) a Jiří Majer (1931), všechno studenti sklářské školy v Železném Brodě.
„Nejprve nás kontaktoval železnobrodský rodák Jiří Hilger, vystupující jako údajný agent CIC (takzvaný agent chodec, který po komunistickém puči přecházel ilegálně československé hranice, pozn. red.), který měl dle vlastních slov pracovat na Železnobrodsku v ilegalitě. Začátkem léta 1949 nás varoval, že se chystá naše zatčení. Nechtěli jsme pasivně čekat, až si pro nás Bezpečnost přijde, a Hilger se nabídl, že pro nás zajistí odchod z republiky přes šumavské hranice,“ vzpomínal později Radomil Raja.
Podle Hilgerových instrukcí se tedy sedmička mladých mužů měla „stáhnout do lesů“ a vyčkat jeho příchodu a následné cesty na Západ. Sám Hilger se totiž v té době jen rád předváděl a v té době ilegálně hranice nepřekračoval. Existuje také varianta, že byl Hilger dvojitým agentem a právě s jeho pomocí organizovala Státní bezpečnost celou akci jako provokaci. Skauti se tak nevědomky stali pěšáky ve hře provokatérů a agentů StB.
O existenci tábora však vědělo více lidí z řad lesních dělníků, hajných a nadlesních. Někteří skauty občas dokonce zásobovali masem z divoké zvěře. Věděli o nich také další skauti a lidé z okolí, a dokonce příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB), který chlapcům pomáhal. Tábor byl také vybaven amatérskou vysílačkou a byly v něm shromažďovány zbraně a zásoby. Nejdřív měli skauti na místě stany, později na místě vybudovali dva sruby.
„Soudruhu, už neprasečte, potřebujem nějaký živý taky.“
Oficiální verze odhalení tábora podle komunistických not zněla samozřejmě jinak. Pro Paměť národa to popsal sám Raja: „Oni to udělali ještě takovým šikovným způsobem, aby se neproláklo, že to je zorganizované, že do toho lesa za námi poslali nějakého Slováka, že hledá koně. Tak jsem ho s kamarádem vyvedl z lesa. A oni nás pak dopadli na základě toho, že nás vyzradil ten Slovák, což byl nesmysl, protože oni o tom věděli perfektně předem.“
Policajti se stáhli a přivlekli další techniku, kulomety a toho Jiříka Habu tam úplně rozstříleli.
Ve skutečnosti měla StB vše připraveno už několik dní, včetně aut a sanit. 23. července v pozdních nočních hodinách zpracovali příslušníci plán útoku, který měli provést za svítání následujícího dne. To se také stalo. V šest hodin ráno spatřil příslušníky přímo před sruby Jiří Haba, který se okamžitě ukryl ve srubu. Po výzvě k opuštění srubů se ozvala střelba.
„Leželi jsme ve stanech, když nás zasypali první velkou dávkou. Stany stály vedle sebe a snad jen díky tomu, že jsme leželi v podstatě na zemi, tak nás ta střelba úplně nezdecimovala. Byl jsem postřelen do ramene a Číž, tedy Jirka Haba, který ležel vedle mě, na tom byl ještě hůř. Když konečně střelba utichla, vyzvali nás, abychom beze zbraní vyšli ven. Až na Jiřího Habu jsme všichni vyšli a museli jsme si lehnout na zem,“ vyprávěl později Raja.
Nejstarší z mužů, pětatřicetiletý Jiří Haba, zůstal ve stanu a začal se bránit střelbou z pistole. „Policajti se stáhli a přivlekli další techniku, kulomety a toho Jiříka Habu tam úplně rozstříleli,“ popsal Raja. Přítomní „esenbáci“ začali podle jeho slov následně do ležících mužů včetně něj střílet z pistolí. „Vedle mě zastřelili Tomáše Hübnera, mě postřelili ještě do nohou, ostatní taky. Když měnil zásobník a chtěl pokračovat, tak ho někdo okřikl: ‚Soudruhu, už neprasečte, potřebujem nějaký živý taky,‘ “ doplnil.
Mrtvé zahrabali do neoznačených hrobů
Po tragickém dni následovalo zatýkání. Do 27. července bylo zadrženo 26 osob, které čelily trestnímu oznámení za velezradu a jiné trestné činy. V září bylo nakonec obžalováno 17 lidí, rozsudky padly v říjnu. Proces byl zmanipulovaný a vše bylo rukama StB předem připravené. Nejvyšší trest dvaceti let dostal Rudolf Hofrichter. Majer a Veselý dostali deset let, Kokoška osm. Nejnižší trest dostal Radomil Raja, kterému paradoxně „pomohla“ utržená zranění a kvůli nim „špatná využitelnost“ při práci v lágru. Dostal dva a půl roku. Trest dostalo i několik dalších lidí včetně dosud nezletilých chlapců, kteří skauty podporovali.
„24. července v časných ranních hodinách byl soustředěn útok jednotek Sboru národní bezpečnosti k likvidaci nebezpečné skupiny diversantů operujících v Jizerských horách. Na základě upozornění slovenského lesního dělníka byla ve spolupráci frýdlantské a liberecké služebny SNB zahájena akce Jizerka směřující proti zrádcům a rozvratníkům, kteří se zde opevnili v několika bunkrech a chystali se pomocí pancéřových pěstí a dalších zbraní – a pod vedením agenta CIA – podpořit připravovaný protivládní převrat. Diversní skupina byla v lesích vypátrána, obklíčena a k dobytí bunkrů, ze kterých diverzanti zahájili palbu, musely být použity i dva lehké kulomety. Část vzbouřenců se po dlouhém boji vzdala, ale jejich vůdce Jiří Haba jednoho ze vzdávajících se záškodníků Tomáše Hübnera zezadu zastřelil a potom sám spáchal sebevraždu. Robert Hofrichter, Josef Veselý, Jindřich Kokoška, Jiří Majer a Radomil Raja byli zatčeni.“ (Zdroj: Paměť národa)
Zavraždění Hübner a Haba byli pohřbeni tajně, v neoznačených hrobech. Jejich příbuzní zprávu o úmrtí ani pohřbení svých blízkých nedostali. K exhumaci a přenesení jejich ostatků do rodinných hrobů došlo až po roce 1990, a to zejména díky úsilí jednoho z přeživších, Roberta Hofrichtera, který v roce 1969 emigroval do Spojených států. Hofrichter inicioval i vztyčení pomníku u Soušské silnice, který brutální vraždu železnobrodských roverů dodnes připomíná.
