Želvy Ninja rozpoutaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let období známé jako Turtle Mania. Vysvětlujeme, co mají společného s Černobylem, klimatickou změnou a proč jsou tak dlouho tolik populární.
Je skvělé být želvou! Kdyby ses zeptal*a stovky dětí ze Spojených států v devadesátých letech, odkud tahle hláška pochází, pravděpodobně bys na odpověď nečekal*a ani vteřinu. Želvy Ninja naprosto pohltily celou generaci lidí u televizních obrazovek, v kinosálech nebo v prodejnách komiksů, ale jejich úspěch je aktuální i dnes. Donatello, Michelangelo, Raphael a Leonardo jsou totiž co do výdělku jednou z nejúspěšnějších franšíz.
Dospívající mutanti vydělali 15 miliard amerických dolarů a překonali například Avengers, Star Trek, Jamese Bonda nebo Toy Story.
Celosvětová invaze ozbrojených želv, vydělávajících peníze přibližně v hodnotě hrubého domácího produktu Gruzie, přitom vznikla v obýváku a zaplatila se z přeplatku na daních. Práce dvou outsiderů dala vzniknout novému lékařskému termínu, stala se objektem politických válek a co víc, vytvořila také souvislost mezi Želvami Ninja a nehodou v Černobylu. Jak se z vtípku zoufalého kreslíře stal extrémně významný popkulturní symbol a proč Teenage Mutant Ninja Turtles byly a do jisté míry stále jsou tak populární?
Počurat se smíchy
Kevin Eastman v osmdesátých letech pracoval v restauraci s humry. Zatímco plnil korýši žaludky klientely průměrné hospůdky, tajně doufal, že by se jednou mohl živit tvorbou komiksů. Miloval Daredevila od Genea Colana nebo Kamandi od Jacka Kirbiho a přál si postavit se vedle svých idolů. Vytvořit vlastní dílo se mu ale příliš nedařilo, a když už s něčím novým přišel, dočkal se spíš odmítavých reakcí. Pomoci se mu mělo dostat až skrz undergroundový komiksový časopis Scat, kam poslal jedno ze svých raných děl.
„Hele, my už Scat neděláme, ale kámo, měl by ses spojit s Peterem Lairdem. Ten chlap dělá podobně ulítlý věci jako ty,“ stálo v odpovědi, která Eastmanovi přišla z redakce Scatu. Správně nejspíš tušíš, že když se Kevin s (o něco starším) Peterem později skutečně setkal, na poli komiksové tvorby začaly vznikat skutečně velké věci. Podobně jako u řady objevů ale stála i za zrodem Želv Ninja spíš náhoda.
Eastman s Lairdem věděli, že se jim spolu dobře tvoří, a usilovně se snažili vymyslet komiks, který by spojil jejich smysl pro drsný černý humor, násilí a absurditu a zároveň to všechno propojil s láskou ke komiksu jako žánru i k tehdejším „velkým tvůrcům“.
Původní Želvy Ninja vznikly spíš jako vtip, než aby za nimi stála jakákoliv větší ambice. Během pokročilé fáze jednoho večera hodil Eastman po Lairdovi zběžně načrtnutý obrázek nunčaky ozbrojené želvy. Jen tak, pro zábavu. Laird mu odpověděl stejnou mincí a Eastman pak obě bojující želvičky pojmenoval jako Ninja Turtles. Eastman k titulku přidal ještě dvě slova „Teenage Mutant“.
„Abych byl upřímný, ten večer jsme se mohli počurat smíchy. Byla to ta největší blbost na světě. Prostě jsme jenom vtipkovali,“ svěřil se po čase Kevin Eastman s tím, že opravdu cool jim Želvy Ninja začaly připadat až s odstupem.
Daredevil má ruce, Želvy mají nohy
Možná právě díky absurditě kombinace plazů a ninjů se Eastmanovi a Lairdovi podařilo z prvního sešitu vytvořit skutečný masterpiece. Ani jeden z nich nad sebou neměl editorský tým nebo vydavatele, který by jim diktoval, jak by ke svým želvám měli přistupovat. V první vlně sešitů proto najdeme například jednu z nejdelších automobilových honiček v komiksové historii nebo na osmdesátá léta ve Státech velmi neobvyklé rozložení oken, daleko podobnější japonské manze.
Želvy Ninja vznikly nejen jako velmi násilný černobílý komiks plný humoru daleko za hranou, ale také jako určitá valentýnka dříve vzniklým sešitům, především zmíněnému Daredevilovi. Už samotný origin story želví čtveřice rozvíjí jednu ze scén komiksu o nevidomém právníkovi. Jeho mistr Stick výrazně inspiroval postavu Splintera (mistra Třísky) a klan Hand (ruka), proti kterému Daredevil bojuje, nahradil v komiksu nově vzniklého „nakladatelství“ Mirage klan Foot (noha).
Sešit s číslem jedna vyšel v roce 1984. Tvůrci jej vydali v nákladu tři tisíce kusů a první vydání z velké části zafinancovali z Eastmanova přeplatku na daních a půjčky od jeho strýce. Poté se jejich cesty na okamžik rozešly. Tedy aspoň do té doby, než se překvapivě rychle prodal první náklad i další, co do počtu kusů násobně větší, vydání druhého a třetího sešitu. Želvy Ninja v komunitě nadšenců do komiksu vybouchly a Eastmanovi s Lairdem se splnil sen.
Konečně si vydělávali tvorbou komiksů. Zatím ne moc, ale i to se mělo brzy změnit. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let totiž nastalo období, ve Spojených státech známé jako Turtle Mania.
Želvy Ninja, levicoví ekoteroristé
Eastman s Lairdem uzavřeli spolupráci s Playmates, outsiderem v oblasti výroby hraček, a na motivy jejich komiksů vznikl první animovaný seriál. Výrazně méně násilný, daleko více uzpůsobený dětskému publiku (jedním z řešených problémů bylo také zobrazení znepokojivě falické podoby želvích ocasů v původních komiksech; v nejrozšířenější podobě jsou želvy anatomicky daleko méně přesné). Tvůrci z jeho podoby nebyli nadšení, ale protože se práv na charaktery nevzdali, mohli původní směr Želv Ninja i nadále rozvíjet v nových a nových sešitech.
Čtenářstvo komiksů milovalo černobílou tvorbu, diváci u obrazovek sledovali televizní seriál. Želvy Ninja byly v devadesátých letech doslova všude. Vyráběly se brýle, oblečení, akční figurky, cereálie, zásobníky bonbonů PEZ, další řady figurek, samolepky a vlastně téměř všechno, na co si vzpomeneš.
Na motivy televizního pořadu vznikla i zcela nová odnož komiksů, ve srovnání s původní verzí přístupnější široké veřejnosti. Konzumenti Teenage Mutant Ninja Turtles mohli najednou číst jak černobílé sešity, tak i jakousi adaptaci adaptace a pro velkou část lidí bylo stále složitější původ želví čtyřky rozklíčovat. Želvy už nebyly jen komiksem, ale dominantní částí populární kultury s nejednoznačným původem.
Když v roce 1991 vznikl první hraný film (velmi vřele přijímaný u divácké obce, avšak ověšený poměrně negativními recenzemi), bylo téměř nemožné se Želvám vyhnout. I kvůli tomu zazněly první hlasy kritiky. Některým lidem vadilo zobrazování násilí, jiní si stěžovali na fakt, že se děti snaží napodobit akrobatické kousky svých oblíbených hrdinů. Mezi lékaři se dokonce chytil termín „Ninja Turtles Related Accidents“, který se používal při nehodách, kdy se děti zranily při pokusu o ninjovskou akrobacii.
Donatello, Michelangelo, Raphael a Leonardo se vedle toho stali i oběťmi politických bojů, kdy pravicoví politici a publicisté kritizovali pohádky za levicovou propagandu. Jedním z příkladů intenzivní kritiky může být období krátce po vydání knihy Teenage Mutant Ninja Turtles ABC's for a Better Planet. Najdeme v ní písmena abecedy související s klimatickou změnou (objevilo se v ní například A pro Acid Rain nebo G pro Greenhouse Effect).
„Pokud jste si mysleli, že jedinou nevýhodou Želv Ninja je to, že se vaše děti dožadují hraček, mlátí se klacky a mluví jako surfaři, kteří byli příliš dlouho na slunci, tak jste se mýlili,“ napsal v roce 1991 publicista Stephen Chapman. „Svalnatí malí plazi, jak vám bohužel musím oznámit, mají politický program, který má stejnou barvu jako jejich krunýře: zelenou. Želvy se nespokojí s tím, že budou děti bavit, ale chtějí je indoktrinovat ekologickými dogmaty a zaúkolovat je, aby je šířily.“
Dalších negativních ohlasů se Želvy dočkaly za výroky typu „kouření není cool“ nebo za motiv vraždy šéfa odborových svazů v jednom z komiksů.
Nedostatek skutečných želv, přebytek ninjů
Jak je ale možné, že se z plazích bojovníků stal tak rozšířený fenomén, ovlivňující celé generace? Na důvod želví epidemie se dá podívat minimálně ze tří hledisek. S jedním z bizarních vysvětlení přišel novinář Bob Greene z Chicago Tribune.
V textu z roku 1990 Greene spojil popularitu Želv Ninja s federální vyhláškou, která zakazovala chovat želvy menší než čtyři palce z důvodu rizika přenosu salmonely. Od roku 1975 se ve Státech nemohly drobné želvičky chovat jako mazlíčci a malé hračky měly dětským dušičkám nahradit touhu mít aspoň atrapu jejich roztomilosti.
„Není divu, že si Želvy Ninja našly své diváky. Ti zklamaní lidé, kteří odcházejí z obchodů se zvířaty, jsou rodiče, kteří chtějí koupit malé želvy svým dětem, ale nemohou. Děti, které jsou ochuzeny o skutečné želvy, se obrátily k Želvám Ninja,“ popsal Greene v textu.
S dalším vysvětlením přišla spisovatelka a esejistka Nicky Falkof v rozsáhlé eseji HEROES WITH A HALF LIFE: TEENAGE MUTANT NINJA TURTLES AND AMERICAN REPRESSION OF RADIOPHOBIA AFTER CHERNOBYL. Falkof si všimla, že po nehodě v Černobylu vzrostly obavy Američanů a Američanek z jaderné energie. Zároveň se ale stále drželi egoistického narativu o náskoku a prvenství Spojených států v oblasti vědy, výzkumu a technologií.
Želvy Ninja měly podle ní pomoci zatočit s rostoucí radiofobií, chorobného strachu z nebezpečí ozáření. Čtveřice adolescentních mutantů ukazovala, že i kdyby k nějaké nehodě došlo, mutace vlastně může být v pohodě. Vždyť Želvy Ninja byly ve svém světě populární, platily za hrdiny a všichni chtěli být jako ony.
„Je zřejmé, že strach z bezprostředních nebo opožděných účinků radiace v Černobylu mohl být škodlivější než radiace sama. Teenage Mutant Ninja Turtles jsou jedním z příznaků této škody, národním a později celosvětovým fenoménem, který se snažil naučit generaci dětí, že mutace není nic, čeho by se měly bát, že atomová energie ve správných rukou by byla zcela prospěšná, a zároveň skrytě poukazoval na slona v místnosti: strach z jaderné války a děsivou vyhlídku apokalypsy, která pronásledovala představivost Ameriky studené války,“ píše v eseji Falkof.
Želvy jsou pro každého, v tom je jejich síla
O dost méně senzační, ale možná o to uvěřitelnější je teorie Richarda Rosenbauma, který se popkulturním významem Želv Ninja věnuje v knize Raise Some Shell: teenage Mutant Ninja Turtles.
Podle něj za rozšířením TMNT stojí jakási „kapitalistická implementace metanarace“, která jeden příběh zkoumá, jednoduše řečeno, z většího odstupu a zahrnuje větší množství úhlů pohledu. Kryštof Kolumbus je v jejím pojetí například velký objevitel, ale také původce genocidy původních obyvatel Ameriky a druhá světová válka z pohledu Německa rozhodně neskončila vítězstvím.
„Když se skepticismus metanarace stal všudypřítomnou součástí společnosti, odpor vůči všemu, co autority vyznávaly, se stal automaticky politickým aktem. Zastávat nepopulární názory se stalo odznakem hrdosti. Váš postoj k případu Kirk versus Picard byl stejně definiční záležitostí jako váš postoj k případu Roe vs. Wade,“ píše Rosenbaum.
A přesně toho mohly využít tvůrčí týmy, podílející se na vzniku různých podob Želv Ninja. Podobně jako se některé příběhy z morálních důvodů adaptovaly pro dětské diváky (odstraňovalo se násilí, explicitní sexualita, …) se měnila, a proto také rozšiřovala, podoba Želv. Spíš ale z byznysových motivací než z etických.
„Mohli jste si přečíst původní komiks, podívat se na kreslený film a pak si přečíst komiks založený na kresleném filmu. Všechno jsou to TMNT, ale všechno, co se v nich děje, je v každé z nich úplně jiné. Mohli byste dál číst původní komiks a předstírat, že kreslený film neexistuje, protože je pro děti a vy máte rádi dospělejší zábavu. Nebo můžete, jako jsem to udělal já, objevit kreslený film jako dítě a být okamžitě uchváceni, pak najít komiks podle kresleného filmu a být zmateni, ale neméně uchváceni a teprve později si přečíst původní komiks, který se stane vaší novou oblíbenou, definitivní verzí Želv,“ vysvětluje Rosenbaum.
Turtle Power v nás zůstává dodnes
A právě v rozmanitosti se pravděpodobně skrývá skutečná „turtle power“. Od dětské televizní show prošli adolescentní mutanti ještě řadou proměn – někteří byli temnější, jiní veselejší. Nepříliš dobře přijatý seriál a následný film Rise of The Teenage Mutant Ninja Turtles pracoval s archetypy postav a dal fanouškům a fanynkám prostor více rozebírat jejich ego, problémy se zvládáním vzteku, ale také genderovou identitu a sexualitu.
Poslední adaptace Teenage Mutant Ninja Turtles: Mutant Mayhem zase řeší otázky existence ve společnosti a sebepřijetí a Želvy Ninja jsou v ní více teenageři než bojovníci. Momentálně neexistuje jedna ucelená podoba čtveřice a každému z nás se dostává prostoru souznít nejen s některým z želváků, ale také s různými alternativami jejich existence. Stačí si vybrat.
Doposud jsme ale nezmínili jeden z nejdůležitějších rysů, který se na popularitě komiksů i pořadů podílel. Původní dílo totiž vypráví nejen o příbězích mutantů, ale můžeme na něm jasně sledovat vývoj přátelství Eastmana a Lairda. Ze začátku jsou příběhy nadšené a optimistické, v období, kdy se tvůrci rozcházeli, jsou o poznání melancholičtější a novější série The Last Ronin v sobě skrývá otázky existence, odloučení i nostalgie.
Želvy Ninja jsou se všemi svými úspěchy i pády kronikou outsiderů, kteří po sobě házeli vtípky a toužili se živit kreslením komiksů. Jsou vyprávěním o bezvýznamném výrobci hraček, který začal konkurovat Hasbru. Jako by nás ujišťovaly, že když něčemu věříme, dobře to dopadne. A na širokém spektru své existence dávají možnost najít v příbězích i kousek našich životů, bez ohledu na to, jak pateticky a do jisté míry absurdně to může znít. Teenage Mutant Ninja Turtles ovlivnily generace před námi a díky nenucenosti a pestrým světům, které vytvořily, budou moci ovládat i ty po nás. Cowabunga!
