Manuel a Paola založili restauraci Areparna na pražském Žižkově. Jak vypadal jejich život ve Venezuele? A jak vypadá dnes?
„Jídlo pro mě znamená domov. Způsob, jak s ním být v kontaktu i přesto, že se tam nemůžu vrátit,“ vysvětluje Manuel Prada.
„Připomene ti rodinu,“ doplňuje jeho sestra Paola Valera Prada.
Jejich domovem je Venezuela, přesněji město Mérida, obklopené vrcholy venezuelských And. Manuel opustil Venezuelu kvůli pracovní nabídce před deseti lety. Paola před pěti kvůli tamní špatné ekonomické i politické situaci – a vracet se tam neplánuje ani jeden.
Právě venezuelská kuchyně je ovšem schopná přenést je v myšlenkách zpátky domů. I proto společně před půl rokem založili na Žižkově restauraci Areparna. Mohou tak zůstat, v rámci limitovaných možností, nablízko svým kořenům i přenášet venezuelskou kulturu do Prahy.
Nabízejí typické venezuelské arepas (kukuřičné placky plněné sýrem, masem či třeba avokádem a mořskými plody), cachapas (kukuřičné palačinky plněné sýrem a přelité rozpuštěným máslem – jak se nechávají sourozenci slyšet: sladká a slaná chuť = perfect match), empanadas (plněné kukuřičné taštičky se sýrem či trhaným kuřecím) či třeba patacones (maso, zelenina a sýr mezi smaženými, zploštělými a znovu osmaženými plátky plantainu – takzvaného zeleninového banánu, který je typický pro západní a střední Afriku, Karibik, sever Jižní Ameriky či jihovýchodní Asii a Oceánii).
„Jídlo je stroj času. I když nejsi doma, můžeš si uvařit jídlo, které ti vařívala maminka, a díky němu se s ní na dálku propojit,“ dodává Manuel.
Venezuelské jídlo
Se sourozenci se usazuji ke stolu v jejich restauraci. Jsem tu v pondělí, kdy prozatím mívají z kapacitních důvodů zavřeno (což prý plánují změnit). Náš stůl je tak momentálně jediný obsazený. Začínají vyprávět.
Když se Manuel přestěhoval do Česka, venezuelské jídlo vařil pouze doma. Pro sebe, pro kamarády a svou partnerku (a ano, najít či dovézt venezuelské či jiné latinskoamerické ingredience je dodnes výzvou). Jeho žena později nabídla, aby ze srandy zkusili na nějakých food festivalech otevřít stánek. Souhlasil.
Na akcích se jich ovšem čím dál více lidí ptalo: „A kde vás můžeme navštívit? Kde máte restauraci?“ Odpovídal, že restaurace není. Vždy ovšem následovala doplňující otázka: „A kdy bude?“ Manuel ovšem již práci měl a neuměl si představit, že by podnik založil a vedl sám. Jeho sestra Paola byla tehdy stále ve Venezuele, kde se mezitím politicko-ekonomická situace zhoršovala. Lidé tam dodnes hladoví a nemají základní potřebné suroviny.
Sourozenci mi přibližují vlastní zkušenost. Paola běžně čekávala dva dny ve frontě do supermarketu. „Není to navíc jako tady, že si člověk zajde do Lidlu a nakoupí si cokoli, co potřebuje. Tam dva dny čekáš, aby ses do obchodu vůbec dostal, ale to, pro co tam jdeš a co potřebuješ, už může být vyprodáno. Tak nakoupíš, co zůstalo,“ říká Manuel. Když mu pak jeho sestra volala, že ji přepadli se zbraní, když po dvou dnech čekání odcházela z obchodu s nákupem, a požadovali ne peníze, ale právě nakoupené jídlo, řekl jí, aby přijela sem. Že spolu něco vymyslí – třeba restauraci.
Oba byli v kuchyni jako doma už od dětství. Když se Paola narodila, jejich maminka stále studovala univerzitu. Manuel tak musel pomáhat se všemi domácími pracemi, s péčí o Paolu i s vařením.
Paola také vařila už od dětství: nejen z povinnosti, ale s hlubokým entuziasmem. Má jednu konkrétní vzpomínku. Když jí bylo kolem deseti, pamatuje si, že se dívala na videa o vaření, podle kterých zkoušela vařit klidně do dvou do rána. Po zhotovení finálního produktu pak v noci běžela za maminkou se slovy „mami, dívej, co jsem uvařila“. Maminka nemusela být nutně z nočního dobrodružství stejně nadšená jako malá Paola, u té ovšem zápal pro kulinářské umění přetrval dodnes. S nápadem tedy Manuela souhlasila a společně se jim povedlo otevřít Areparnu.
Manuel mi mezitím donáší skleničku se slovy: „Měla bys začít degustaci.“ Pokládá přede mě světle hnědý drink: papelón con limón. Jedná se o ztuhlou syrovou šťávu z cukrové třtiny, která je následně rozpuštěná ve vodě, doplněná o šťávu z citrónu či limetky a led. Pití je velmi sladké a osvěžující – Manuel dodává, že ho lidé většinou připodobňují k chuti ledového čaje.
V restauraci mají téměř vše venezuelské (mouku, rumy, víno), a pokud ne venezuelské, vždy hledají geograficky či chuťově co nejbližší alternativu. „Chceme to mít tak venezuelské, jak je jen možné,“ říká Manuel. Některé produkty ze země kvůli tamějším zákonům ovšem téměř není možné vyvézt. Například venezuelská káva musí podle legislativy zůstávat pro místní obyvatele, což export činí téměř nemožným. I tak dodnes hledají cestu, jak ji, společně třeba se sýry a kakaem, do Česka dostávat.
Venezuelské jídlo se liší region od regionu, ale centralizuje se kolem kukuřice, sýru (ve Venezuele prý mají nespočet různých druhů), masa, zeleniny a ovoce (po kokosech, papájách a dvoukilových avokádech se Paole stýská nejvíc).
„Jaké je vaše oblíbené venezuelské jídlo?“ ptám se a přejíždím pohledem z jednoho na druhého. Oba okamžitě vyvalí oči. V obličeji se jim vystřídá šok, překvapení a následně nerozhodnost. „To je těžké,“ směje se Manuel a Paola navazuje: „Je to podle nálady. Občas se probudíš a chceš arepas, jindy cachapas, potom zas sancocho – to je polévka se zeleninou a masem. Záleží na daném momentu,“ říká.
Manuel později doplňuje, že arepas je beztřídní jídlo. Bez ohledu na finanční zázemí, ve Venezuele jej konzumuje každý. Jí se se sýrem, masem, zeleninou, kolem pobřeží s rybou nebo s mořskými plody. K snídani, obědu i večeři.
Postupně se probíráme nejrůznějšími tématy. Ptám se na to, jací jsou venezuelští lidé. V českých médiích jsou z velké části předkládána pouze temná témata, která aktuálně tvoří venezuelskou realitu. „Jsou báječní. Turisté, kteří se tam vydají, jsou pokaždé překvapení, že jsou tamní obyvatelé i přes špatné podmínky šťastní a schopní užívat si život. To je podle mě dobře vystihuje. Okolní podmínky jsou hrozné, ale stále se snaží žít normální život,“ říká Manuel.
Následně mi donáší smažené sýrové tyčinky v těstu, takzvané tequeños, které sourozenci charakterizují jako „typické jídlo na party“. Byť laktózu nejím, ochutnávám a ihned rozumím, proč jsou tequeños tak oblíbené. Po chvilce si zbylé bere Paola i Manuel. Všichni tři spokojeně pokyvujeme hlavou. Paola se směje a dodává: „To je tak dobrý.“ Stejný komentář si pak od nás všech vysluhují i hranolky z kořenové zeleniny yuca aka manioku jedlého („křupavé na povrchu a měkké uvnitř“). Ty v Areparně podávají s omáčkou z avokáda.
Vracíme se k tomu, jaká je Venezuela. „Evropa je známá pro svou krásnou architekturu. U nás je to příroda. Na Venezuele jsou nejlepší dvě věci: příroda a lidé, kteří jsou hodní a pohostinní,“ říká Manuel. Dodává, že má hlubší vztah k horám než k moři, protože právě v horách jsou jeho kořeny. Fotografie hor, které obklopují jejich rodné město, v restauraci dokonce zastává poměrně dominantní postavení – je opřena o zeď na pultu baru a při vstupu není možné si jí nevšimnout.
Restauraci čeká další evoluce. Z prostorů pod restaurací by sourozenci rádi vytvořili místo pro venezuelské kulturní akce – například festival venezuelského filmu, koncerty nebo večery salsy. „Takové akce se v Česku nekonají, protože venezuelská ambasáda v Česku byla uzavřena. Areparna je příležitostí pro Čechy a Češky, aby se dozvěděli o naší kultuře a gastronomii,“ dodává Manuel.
Paola následně donáší vrchol hostiny – arepas. Kukuřičnou osmaženou placku plněnou mořskými plody. „Jí se to jako burger. Vždycky nám přijde vtipné, že Češi si na to pokaždé vytáhnou vidličku a nůž,“ říká, zatímco z nádoby na stole vytahuji vidličku a nůž. Rozesmávám se. I tuto možnost jsem samozřejmě zvážila, ale pro příbor jsem se rozhodla, protože se mi nepozdávala představa, že mi při kladení dalších otázek na obličeji zůstanou zbytky avokáda. Směji se ovšem své přehnané spořádanosti.
Ochutnávám. „Wow, to je skvělý,“ říkám po uvážení a s plnou pusou. Paola se na mě spokojeně kouká. Později mi říká, že vaření ji baví z velké části proto, že má ráda, když její jídlo lidem chutná. Pohled na mě tak musel nabízet poměrně velkou satisfakci.
Hostina je zakončena dortem, který nese název quesillo. V Areparně ho polévají karamelem a omáčkou z maracuji. Ani přes karamel není dort přespříliš sladký. Kousek nechávám nedojedený. Paola na mě později kýve, že mi ještě kus zbývá. „Už jsem úplně plná,“ vysvětluji. „To dáš. Věřím ti,“ směje se Paola.
Rodina
Oklikou se dostáváme zpět k jejich rodině.
Paola neviděla svého otce od odjezdu z Venezuely, tedy pět let. Maminka se za nimi byla podívat před rokem, ovšem jen na chvíli, její druhý bratr momentálně žije ve Spojených státech. „Celý život jsem žila se svou rodinou, takže je pro mě těžké nebýt jim na blízku. Babička zemřela, když jsem byla tady. Nikdy tedy nevím, kdy je poslední šance některé členy rodiny vidět. Je to těžké, ale musím pokračovat tady,“ říká s viditelným zármutkem v očích. Ve Venezuele by prý neměla žádnou budoucnost.
„Žila bych ze dne na den, ale v budoucnosti by na mě nic nečekalo. Tady je to jiné. Jsem tady se svým bratrem a jeho rodinou. Chtěli jsme založit restauraci, tak jsme ji založili. Tady mám více možností,“ vysvětluje. Dodává, že ve Venezuele už nemá ani své kamarády – 80 % z nich ze země také uteklo jinam. Od roku 2015 svou vlast totiž v důsledku kombinace několika krizí opustilo více než 7 milionů lidí. Paola tedy konstatuje fakt – i ona byla k přesunu pod vlivem externích podmínek donucena.
Oba sourozenci se ovšem shodují: k Praze si od té doby vypěstovali silnou vazbu. Když byl například Manuel před pár lety na návštěvě ve Venezuele, byť byl samozřejmě rád, že vidí svou rodinu, po několika dnech už ho začalo napadat, že „by vlastně chtěl domů“.
„Moje doma už je totiž Praha,“ dodává. Paola pokyvuje hlavou na znamení souhlasu.
