Kuba přes den studuje na Oxfordu a večer hraje ragby. Rok na škole v Anglii mě stojí milion a půl, říká

Pojďme zpátky k výšce. Do kterých škol jsi vlastně posílal přihlášky?Vlastně jsem to vzal jednoduše podle žebříčku. Našel jsem si top pět škol v Americe a tam jsem se přihlásil. Na jednu, do Kalifornské univerzity v Berkeley, mě dokonce vzali. Přestože to není moc známá škola mezi veřejností, tak v oboru computer science věhlas má. Škola jde ruku v ruce s pokrokem, a navíc je hned vedle San Francisca a Silicon Valley. 

Jenže vyhrál Oxford. Abys na něj mohl nastoupit, musíš absolvovat přijímací proces na školu. Jak to probíhá?

Ze všeho nejdřív je důležité mít dobré známky, přes to vlak nejede.

Co to v tomto případě znamená? Dobré je za tři.

Já to znám z pohledu IB, protože v IB je to od 40+ bodů ze 45. Takže výborné známky, abych to opravil. Potom musíš poslat přihlášku, napsat motivační dopis, v angličtině personal statement, proč se na daný obor hlásíš, a taky je nutné sehnat si doporučení od učitelů a poté ještě zvládnout přijímací zkoušky.

Když se ti v přijímačkách zadaří, pozvou si tě na pohovor. Což je také velmi důležité zvládnout, jelikož na jeho základě si profesoři a tutoři vybírají, koho chtějí další čtyři roky na univerzitě.

Když si vzpomeneš na svůj přijímací proces, máš z něj nějaké extra zážitky? 

Největší překvápko během toho bylo vůbec to, že jsem byl k pohovoru pozván. Možná ještě větší než fakt, že jsem se na školu dostal. Protože v computer science pozvou k pohovoru každého pátého a odtud berou každého třetího. Míra přijetí je pak kolem šesti procent, dohromady asi sto lidí. Což znamená, že na začátku se hlásí asi 1500 lidí. A jak se člověk ještě může hlásit pouze na Oxford nebo na Cambridge, tak by se úspěšnost dala ještě dělit dvěma.

Jak ses dozvěděl, že tě přijali?

Přišel mi e-mail (smích). Seděl jsem v matematice a věděl jsem, že mi má přijít oznámení o přijetí. Pak mi zabzučela notifikace, tak jsem to otevřel a uviděl jsem název PDFka, ve kterém bylo oznámení o přijetí. Ani jsem celý ten dopis nemusel číst. 

Jasně. Přijali mě na Oxford, dobrý. Vypínám telefon…

Já jsem z toho tehdy úplně neměl velkou radost. A nejsem sám. Co jsem se bavil s dalšími lidmi, tak říkali, že všichni kolem měli větší radost z toho, že je přijali, než oni sami. 

Jak je to možné?

Nevím, čím to je. U mě to bylo možná ještě i podmíněno tím, že jsem si uvědomil, kolik to bude stát…

No určitě to není levná finanční záležitost. Můžeš ty výdaje popsat, co musíš za rok zaplatit?

Základem je tuition (angl. výuka), což je asi 40 tisíc liber (zhruba 1,12 milionu korun, pozn. red.) za rok. Jsem moc rád, že jsem v takové situaci, kdy mi na to může přispět rodina, mám stipendium od The Kellner Family Foundation a pak ještě přispívají další soukromé organizace a osoby. Dohromady je to asi 50 tisíc liber (zhruba 1,4 milionu korun, pozn. red.). Těch 10 tisíc je na živobytí, nájem a další výlohy.

Jakým způsobem se tyto prostředky sbírají?

Musíš si o tu pomoc říct. Nejjednodušší je asi podat žádost na nadaci, ale potom musíš ještě zkoumat, jestli neexistují lidé s prostředky, kteří by ti mohli pomoct.

Co nějaký přivýdělek? V Česku by vysokoškoláci asi bez brigády nevyšli, jak to máš ty?

Na Oxfordu lidi ani pracovat nemohou, protože těch věcí je ve škole tolik, že musíš mít povolení od profesora, abys do práce mohl. Dřív to možná bývalo i zakázáno. Filozofie je taková, že by se člověk měl plně soustředit na akademické povinnosti. Mezi trimestry jsou ale šestitýdenní prázdniny, během nichž si studenti samozřejmě přivydělávají. 

Předpokládám, že se nejedná o prázdniny, kdy školu hodíš za hlavu.

Ne, učit se musíš. Když se po prázdninách vracíme, tak píšeme testy nanečisto, aby profesoři viděli, jak na tom jsme. Tak se vlastně stráví přípravou první týden před přednáškami, když přijedeš na kolej.

Mluvíš o kolejích. Jak to tam vypadá?

Staře (smích). Pokoje bývají celkem malé, protože každý má vlastní. Bohužel ve starých budovách strašně špatně funguje internet, takže si někteří spolužáci museli koupit routery a napojit se na kabely, aby jim vůbec fungoval. Sociálka i kuchyňka jsou společné. První rok jsem dokonce v budově kuchyňku neměl, musel jsem chodit do vedlejší budovy.

Člověk by čekal, že vám Oxford postaví zázemí nové.

Čekal by, ale řeší se to jinak. Co se vaření týče, tak nám například poskytují poměrně levná jídla a podobně. 

Teď si představ, že jsi v pokročilé části trimestru. Jak vypadá tvůj obyčejný den?

To záleží, jestli má člověk sílu ještě chodit na přednášky, což já naštěstí mám.

Moment, takže studenti Oxfordu taky nechodí na přednášky?

V některých oborech se to úplně nevyplatí. Vím, že spolužák, co chodí na práva, moc na přednášky nechodí. Občas si některou pustí, ale nesouvisí s tím, co se má učit. Spíš je to něco extra. 

V mém případě ale přednášky opravdu pomáhají a profesoři to dobře učí, takže já tam chodím. Jsou během dopoledne. Pak se vrátím na oběd. Odpoledne, dejme tomu kolem třetí, většinou mívám nějaký tutoriál, kde se s profesorem učím, a zbytek odpoledne trávím učením nebo vypracováváním pracovních listů.

V šest je potom večeře, pak jdu na ragby, a jestli mám nějakou práci, kterou je potřeba dodělat, tak se na ni vrhnu a pak jdu spát. Každopádně ten prvák byl trochu pohodovější, aby se všichni srovnali.

Takže to, co jsi nastínil, je pohodovější režim.

Ano.

Nevím, jestli by s tebou naši čtenáři souhlasili. Znám lidi, kteří bez hospody výšku nezvládnou.

Ne, tak to do hospody taky občas zajdu. Třeba dvakrát do týdne, jinak by to samozřejmě byla trochu nuda. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, jací lidé se hlásí na Oxford. Oni tam jdou hlavně za poznáním. Konečně se mohou soustředit zejména na to, co je baví, takže pro ně to pohodička je. Nevadí jim strávit pět hodin denně učením, protože to vědět chtějí. 

Kolik předmětů sis na tento trimestr zapsal?

Čtyři. Teď si můžu konečně vybírat i volitelné předměty, takže nejprve se zbavím nepovinných. První je models of computation, což je teoretický předmět o tom, jak mohou stroje počítat. Druhým je concurrency, jak počítače zvládají dělat vícero věcí zároveň.

Ze dvou volitelných předmětů jsem si vybral strojové učení, což je celkem záhul. Spousta matiky, ale zase je to něco, do čeho bych se rád profiloval. A pak jsem to trochu odlehčil jediným praktickým modulem, který se jmenuje requirements, kde se budeme učit, jak vystihnout to, co by měl software zvládat, aby byl pro lidi nejpřínosnější. Trochu doufám, že to vykompenzuje tíhu toho strojového učení.

Ještě se trochu pobavme o ragby, které jsme zmínili. V Česku se nejedná úplně o sport číslo jedna, v Anglii je to naopak. Co tě k němu přivedlo?

Ragby běží rodinou. Děda hrál ragby, a dokonce i spoluzakládal jeden klub. Pak hrál táta, který mě k tomu dovedl. Dosud hraju za RC Tatra Smíchov, což je jeden z top týmů v Česku. Ale na druhou stranu tady těch týmů moc není. 

Jako ragbistu si představím velkého zavalitého člověka. Ty vysoký jsi, ale zavalitým bych tě rozhodně nenazval. Jaká je tvá pozice? Není to na škodu, že jsi vyšší než širší?

Teď jsem v Anglii hrál na křídle, takže zastávám běhavější, rychlejší pozice. Občas taky vyskakuji pro míče. S tou výškou mám nevýhodu asi hlavně v tom, že se mi hůř skládají soupeři. Nechci se vymlouvat, ale musím se víc ohýbat. Také mám docela dlouhé nohy a dělat s nimi rychlé změny směru není ono.

Na ragby je ale fajn, že je tam deset různých postů. Každý má jiný účel, takže si zahraje vlastně každý.

Jakub Surga v popředí v souboji v bíločerném dresu. 

Já si dokážu představit, že se člověk v rámci ragby může jednoduše zranit. Na internetu jsou fotky zranění, spousty krve. Nebojíš se, že by ti někdo mohl utnout nejen kariéru ragbisty, ale i studium na Oxfordu poté, co by tě například udeřil do hlavy?

Riziko tam je, ale člověk se nesmí bát. Jakmile se bát začne, nemůže dělat nic. Ale nevím, připadá mi, že lidé mají o ragby povědomí, že se jedná o hrozně brutální sport, ale to tak není. Je to tvrdý sport. Když člověk ragby hraje, tak ví, jak se má chovat. Na druhou stranu je to kontaktní sport a v nich se zranění stávají.

Navíc ragby je, co se týče zranění hlavy, velmi progresivní. V posledních pěti letech se hodně mění pravidla a posouvají se třeba hranice skládky (zastavení hráče v ragby, pozn. red.), která se snížila do půlky hrudi, a jakýkoliv zákrok na hlavu, ať už úmyslný, či neúmyslný, je hned červená karta.

Co se zbytkem volného času, který bys mohl mít? Další koníčky, osobní život, vztahy?

Asi programování, jestli se to tak dá nazvat. Dnes se k tomu tolik nedostanu, ale když jsem býval menší a měl toho času víc, tak jsem čas od času něco naprogramoval. Taky mám spoustu kamarádů, se kterými trávím čas, když potřebuju vypnout.

Jsi takovou jehlou v kupce sena českých vysokoškoláků. Studuješ na Oxfordu, předtím jsi říkal, že jsi kapitánem ragbyového týmu své koleje. Vnímáš svou pozici jinak než na začátku?

Já ani nevím. Já jsem v tomhle asi hrozný, ale trochu mě spíš štve, že mě lidi hodnotí na základě toho, že jsem přijel z Anglie z Oxfordu, a vzhlíží ke mně, aniž by mě poznali. Jasně, něco to o mně vypovídá, ale už jsem z toho trošku otrávený. Navíc když se mi něco nepovede, tak je to něco jako: „Ále, Oxforde, tys to zase…“ (smích) Je to velká nálepka.

Jak to vypadá s tvou budoucností? Teď jsi v druháku, jak bude škola pokračovat?

Já jsem na tzv. Integrated Masters, takže po čtyřech letech budu mít rovnou magisterský titul. Dál nevylučuji, že bych nechtěl na doktorát. Ale můžu taky rozjet něco sám nebo pracovat v nějaké společnosti. Uvidíme. Každopádně bych chtěl být v oboru strojového učení a umělé inteligence. Lákalo by mě být výzkumníkem a pracovat na vývoji umělé inteligence.

Mimochodem, jak vypadá závěrečná zkouška?

Dedikuje se na to celý třetí trimestr, během něhož se vlastně píšou jenom zkoušky. Na každý modul se píše zkouška, dvě otázky na hodinu a půl a z toho vychází celá známka. Na Masters se možná píše ještě nějaká teze, ale to jsem nezkoumal. 

Závěrem bych tě chtěl poprosit o radu pro potenciální uchazeče o studium na Oxfordu. Existuje něco, co bys chtěl vědět předtím, než ses na školu připravoval?

Nejdůležitější je najít si to, co chceš studovat. Já jsem měl hroznou výhodu, protože jsem věděl, co chci. Druhým krokem je zkoumat obor a dělat věci mimo školu. Osobně jsem o tom hodně četl, dělal projekty, dělal korespondenční seminář z programování na Karlově univerzitě a tím jsem obor lépe pochopil. Musíš mít „intellectual curiosity“. 

Za třetí je důležité nepodcenit přijímací proces. Osobně jsem třeba na dva týdny neřešil školu a zabýval se pouze přijímačkami. A jsem rád, že jsem byl na škole, na které jsem byl, protože mi takovou flexibilitu umožnili. 

Na závěr bych rád dodal takový fun fact, že jsem z těch přijímaček měl vlastně jen polovinu bodů, ale stačilo to. Dokonce se mnou studují i lidi, kteří měli ještě míň. Ten proces byl tak těžký, proto jsem byl rád, že jsem se vůbec dostal na pohovor. Kdyby měl někdo ze čtenářů zájem o radu, jak se dostat na Oxbridge, ať mě kontaktuje na Instagramu.