Na britském Oxfordu je momentálně kolem 50 studentů z Česka. Zhruba 20 na bakalářském a 30 na magisterském stupni. S jedním z nich, Jakubem Surgou, jsme měli možnost se pobavit, co s sebou přináší studium na jedné z nejlepších univerzit světa.
Kuba Surga je mladý Pražan, který by na první pohled nijak nevyčníval, kdyby nebyl tak vysoký. Když se potkáváme v kavárně, nepoznal bych, že budu mluvit s člověkem, jenž se chystá na druhý ročník oboru computer science na Univerzitě v Oxfordu. Jenže pozor, zároveň má na sobě tričko české ragbyové reprezentace.
Jakub brzo odcestuje (rozhovor proběhl na konci září, pozn. red.) do Velké Británie, proto bych se od něj, než se tak stane, rád dozvěděl co nejvíc nejen o studiu na škole, o které se spoustě z nás může jen zdát, ale i o přijímacím procesu. Současně jej chci poprosit o pár rad, jak na přijímačky, a taky rozklíčovat, jak do toho všeho pasuje nadmíru fyzický sport.
Kdy ti začíná škola?
Příští týden. Respektive tuto neděli (1. října, pozn. red.) letím a příští týden mi začínají přednášky a tutoriály.
Jak vlastně vypadá začátek roku na Univerzitě v Oxfordu? Je to stejné jako u nás?
Vezmu to ještě oklikou. Oxford má tři trimestry po osmi týdnech, což je na semestr velmi krátká doba. Proto ty trimestry jsou více intenzivní. Nicméně škola začíná pozvolna, první dva týdny bývají v pohodě, ale postupem času od nás profesoři a tutoři očekávají víc práce a začíná se to hromadit. V pátém týdnu už začínají být lidi unavení a připomíná to spíš boj o přežití. V osmém týdnu už jsou lidi rádi, že jedou domů.
Takže stojíš před prvními dny prvního trimestru. Trochu nás jím proveď. Klidně od příjezdu.
Hele, přijedu tam a začnu chodit na přednášky. Na základě přednášek potom vypracováváme pracovní listy, které třeba čítají osm otázek, ale ty otázky jsou velmi těžké. Náš cíl je potom listy vypracovat.
V druhém nebo třetím týdnu začínají tzv. tutoriály. Jejich princip je jednoduchý; na koleji máme profesory, kteří v jejich rámci doučují dva nebo tři studenty a spolu prochází to, co nezvládají. Doučující profesor v tak malé skupině totiž dokáže z listů vyhodnotit, co se potřebujeme doučit. A to je moc fajn.
Už nejsi nováček, jelikož jsi na tamním computer science studoval minulý rok. Když se vrátíš zpět do prváku, vzpomeneš si, jaké to bylo?Minulý rok jsme měli tzv. Freshers Week, který je věnován začleňování nováčků do života na koleji. Slouží k tomu, abychom trochu poznali prostředí a mohli rovnou vlétnout na učení. Pro mě to bylo něco nového, proto jsem cítil nadšení a vzrušení. Ostatně celý život, od školky až po maturitu, jsem strávil na jedné škole v Praze a najednou přišla velká změna prostředí. Naštěstí všichni byli moc fajn.
Malý Jakub provádí odkop.
Změnu prostředí chápu, ale přece jenom je to Oxford. Není to „obyčejná“ výška. Necítil jsi třeba i odpovědnost za to, že ses tam dostal a teď se od tebe očekávají výsledky?
Já jsem to tak v hlavě úplně nastaveno neměl. Šel jsem tam akorát s tím, že se jedná o super příležitost, tak proč ji nevyužít. Navíc jsem byl po maturitě dost vyčerpaný, takže nějaké okamžité ambice a myšlenky na to být nejlepší jsem jaksi necítil.
To mě přivádí k otázce, co jsi musel všechno udělat pro to, aby ses na Oxford dostal? Chtěl ses tam dostat sám, nebo to bylo spíš na rodičích?
Nějaký opravdový talent jsem rozhodně nebyl, například mluvit jsem začal strašně pozdě. Myslím si ale, že rodiče vnímali, že mi třeba jde matika. Dostávali feedback od učitelů, kteří to na mně pozorovali. Co se týká ambicí, já asi ambiciózní jsem, ale spíše kompetitivně. Upřímně to v sobě tolik necítím, ale když ta soutěž přijde, tak se přidám.
Když to shrnu, tak jsem školou až do dvou let před maturitou tak nějak proplouval, v matematice a technických oborech se mi jako dařilo, ale neměl jsem namyšleno, že bych chtěl najednou jít na nejlepší školu. Jakmile se ale začaly řešit přihlášky, což bylo ty dva roky před maturitou, dal jsem si top školu za cíl sám od sebe. Rodiče mě nenutili, jen spíš pozorovali, co dělám. Ale podporovali mě.
Co tím myslíš, že jsi tak trochu proplouval? Já si pod tím představím špatné známky. Bylo to tak? Známkovalo se třeba u vás vůbec?
Známkovalo se to, používala se akorát písmena. Proplouváním jsem myslel, že to bylo všechno v pohodě. Buď jsem dostal áčko, nebo A star. Jediná angličtina mi dělala trochu potíž, což je paradox.
Ono je dobré asi i vysvětlit, jak moc odlišná byla tvá základka a střední. Kam jsi chodil a jak to tam fungovalo?
Já jsem chodil na mezinárodní školu Park Lane od roku 2007, kdy ta instituce začínala. Stal jsem se žákem už ve třech letech, jelikož jsem sem nastoupil do školky, a společně jsme rostli. Když mě sem rodiče upíchli, škola byla nová a byl to trochu risk, ale dnes jsem jim vděčný za to, že ten risk podstoupili a trochu zainvestovali.
Studium se totiž zakončuje mezinárodní zkouškou International Baccalaureate (IB), což je hodně těžká maturita. Vyžaduje to dost učení. Je fakt, že lidé, kteří udělají IB, mají prvák na výšce trochu lehčí. Na univerzitní prostředí si totiž zvyknou rychleji.
Z čeho jsi vlastně maturoval?
Na IB jsem studoval na šest předmětů, které jsem si vybíral. Dělal jsem vědu, kde jsem podstoupil zkoušky z computer science a fyziky, matiku, dva jazyky – angličtinu a literaturu a němčinu pro pokročilé – a humanitní vědu, kde jsem si vybral business studies.
Když tě tak poslouchám, přijde mi, že tvůj vzdělávací proces byl trochu vojna. Aspoň to tak vnímám...
Můj režim možná byl trochu vojna. Ve škole jsem totiž býval od osmi ráno, měl jsem osm hodin školy, pak jsem tam byl třeba ještě hodinu navíc. V úplném dětství mě třeba potom vyzvedl táta a odvezl nás na trénink ragby, kde nás trénoval. Později jsem tam akorát jezdíval sám. Ragby jsem dělal od pěti let. Pak se k tomu asi ve dvanácti přidala atletika a o rok či dva později jsem měl potom režim daný. Vstát, jít do školy, po škole si hodinu a půl dělat úkoly, jet na trénink, domů, najíst se, vyspat se a další den znova.
Jak dlouho ti režim vydržel?
Asi tři roky. Takhle jsem jel od pondělí do pátku, v sobotu jsem měl třeba ještě zápas a v neděli jsem se věnoval pískání jako rozhodčí. Než do toho potom vstoupil covid, tak jsem jel nonstop.
Čtrnáctiletý rozhodčí v růžovém.
Nestalo se ti někdy, že by sis řekl, že tě to nebaví a že bys radši šel za kamarády ven?
Na mě to tehdy nikdy nepřišlo. Možná až nyní na vysoké. Řekl bych, že jsem byl tím režimem trošičku oslepen. Zároveň si myslím, že jsem měl pozdní pubertu. Až přišel koronavirus, to mi bylo 16, tak do toho trochu hodil vidle a já se začal věnovat i dalším věcem.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Jak probíhají přijímačky na Oxford a kolik lidí se na školu hlásí?
- Jak získat peníze na vysoké školné a živobytí v Anglii?
- Proč nemůžeš při studiu pracovat?
- Proč studenti nechodí na přednášky?
- Jak to vypadá na kolejích v Oxfordu?
