Šamani na Haiti prý měli tajemný prášek, který dokázal změnit člověka na zombie. Pomocí voodoo dělali z lidí své otroky

Tvrdil, že se mu podařilo od místních praktikantů voodoo sehnat prášek, který dokáže přeměnit člověka v zombie. Podle jeho slov jed oběti natolik utlumil tělesné funkce, že lékaři člověka prohlásili za mrtvého. Po posledním rozloučení šaman svou oběť vždy vykopal z hrobu, a pokud otravu přežila, byl z ní skutečný zombík – jeho otrok.

Děsivé voodoo

Jak píše portál NBC, na Haiti, ale i v celém Karibiku je dodnes velmi rozšířená víra v čarodějnictví. Mnozí místní praktikují santeriánskou magii nebo voodoo, které se velmi úzce pojí s prvními legendami o zombie.

Podle nich lidi přiváděla zpět z říše mrtvých kouzla voodoo mistrů, kterým říkali bokors nebo hougnan. Tito šamani údajně díky magii dokázali své zombíky ovládat.

Zombifikaci mohli na Haiti provádět i jako trest, což vyvolávalo u lidí strach, že je někdo bude moci využívat i po smrti – například jako otroky donucené svým pánem pracovat na plantážích s cukrovou třtinou.

Jak píše portál AI, samotný výraz zombie pochází ze západoafrického slova nzambi, v překladu „duše“. V 19. století, kdy toto slovo vzniklo, se místní nebáli samotných zombíků. Mnohem větší strach měli z toho, že je v zombie někdo promění a přijdou tak o svou vůli.

Přestože jsou zombie z moderní popkultury stejně bezduší jako nzambi, nejsou vykreslováni jako poslušná stvoření ovládaná voodoo. Moderní zombie ničí vše, co jim přijde do cesty, zabíjejí a infikují jiné lidi zombie nákazou.

Podle slov Kelly Murphy, profesorky náboženství a filozofie na Michiganské univerzitě, zombie odrážejí naše obavy, které se mění v průběhu let napříč kulturami.

„Nzambi nebyli natolik děsiví, jako jsou naši zombie, protože představovali symbol strachu ze zotročení. Lidé se nebáli jich, ale ztráty kontroly,“ přiblížila pro portál AI Murphy s tím, že „původ zombie odráží obavy společnosti, ve které byli vytvořeni“.

Bez větru se ale ani lístek nepohne. Obavy ze nzambi se stupňovaly s přibývajícími případy lidí, kteří evidentně znovu ožili a šamani je vykopali z hrobů. Zvěsti o těchto netradičních a děsivých událostech se dostaly i k uším amerického psychiatra Lamarqua Douyona, který je začal podrobně analyzovat. Přestože byl Douyon přesvědčen, že jsou zombie skuteční, nedokázal najít racionální vysvětlení tohoto jevu.

Psychiatr nevěřil, že jde o lidi, kteří skutečně vstali z mrtvých. Domníval se, že jako mrtvoly jen vypadali – pravděpodobně vlivem jedu, který jim dramaticky zpomalil metabolismus. Byl přesvědčen, že otrávenou oběť někdo pohřbil zaživa, do několika hodin vykopal z hrobu a probudil pomocí jiného protijedu.

Douyona zombifikace natolik fascinovala, že se za účelem vyřešení této záhady spojil s uznávanými americkými etnobotaniky, odborníky na fytoterapii a tradiční bylinkářství. Věřil, že mu pomohou najít a vystopovat „zombie elixír“. Nakonec se mu podařilo zahájit spolupráci s harvardským etnobotanikem, 28letým Wadem Davisem, který v té době dodělával doktorát z biologie.

Vědci se dohodli, že Davis půjde odhalit pravdu o fenoménu zombie do terénu, přímo na Haiti. V roce 1982 se tak vydal na dobrodružství, ze kterého si domů přinesl šokující zjištění.

Honba za zombie

Když Davis dorazil na Haiti, rychle pochopil, že jde o zemi, která je sice materiálně chudá, ale bohatá na kulturu a záhady. Zjistil, že většina haitských rolníků praktikuje voodoo: sofistikované náboženství s africkými kořeny.

Davisovo pátrání zpočátku nebylo jednoduché, protože domácí si svá tajemství před cizinci pečlivě hlídají. První vzorek údajného „zombie prášku“ se mu nakonec podařilo získat za několik týdnů.

Jak píše portál Harvard Magazine, Davisovi se podařilo kontaktovat majitele místního baru Marcela Pierra, který se prezentoval jako praktikant voodoo. Řekl mu, že je ochoten s ním vyjednávat. Davis se mu představil jako zástupce „mocných, ale anonymních zájemců z New Yorku“, kteří jsou ochotni za „zombie elixír“ štědře zaplatit. Jelikož šlo skutečně o spoustu peněz, Pierre souhlasil.

Davis celý následující den sledoval Pierra při sběru ingrediencí na magický prášek,⁠ včetně lidských kostí, které později rozdrtil na prach. Jako etnobotanik si však byl jistý, že se mezi ingrediencemi nenacházela žádná látka, která by skutečně dokázala přeměnit člověka na zombie.

O tři týdny později se Davis vrátil do Pierrova baru a vynadal mu, že je šarlatán. Rozzuřený šaman mu podal druhou lahvičku s tvrzením, že tentokrát už jde o skutečný jed. Vědec předstíral, že si prášek sype do dlaně. Pierre mu na to vyděšeně řekl: „Jsi mrtvý muž.“ Pokud by tak skutečně učinil, pravděpodobně by i byl, jelikož se později tento prášek opravdu ukázal jako pravý. Po krátké konfrontaci šaman souhlasil, že Davisovi prozradí recept na skutečný „zombie prášek“, který držel v rukou.

Podle vědcových slov šlo o tmavý prášek uskladněný v malé skleněné lahvičce, který připomínal směs špíny a prachu. Jak se později dozvěděl, obsahoval části ropuch, mořských červů, ještěrek, tarantulí, ryb a lidských kostí. Kosti si obstaral tak, že v noci exhumoval dětský hrob.

Jed se měl vtírat do kůže oběti, která měla během několika hodin začít pociťovat nevolnost a potíže s dýcháním. Později, když ovládl celý metabolismus, subjekt po celém těle cítil mravenčení, až úplně ochrnul a jeho rty zmodraly kvůli nedostatku kyslíku. Poměrně rychle –⁠ někdy i do šesti hodin –⁠ se jeho metabolismus snížil natolik, že jeho tělo bylo téměř k nerozeznání od klinické smrti.

Davisova zjištění ukázala, že výroba takového jedu je velmi nepřesná věda. Složky v pěti vzorcích, které se mu nakonec podařilo získat, byly sice stejné, ale vždy v odlišném poměru. Domníval se, že nepřesně namíchaný jed mohl mnohdy oběť nejen paralyzovat, ale také zabít.

Záhada zombie vyřešena

Davis zjistil, že jednou ze složek „zombie lektvaru“ je sušená ryba čtverzubec. Jedná se o rybu, která obsahuje silný jed známý jako terodoxin. Vědec věděl, že existovalo množství dobře zdokumentovaných záznamů o různých otravách rybami včetně otravy čtverzubcem.

V Japonsku dokonce mohou šéfkuchaři získat speciální kuchařskou licenci, aby mohli takové ryby připravovat. Dokáží z ní odstranit většinu jedu, čímž způsobí, že konzumace ryby není smrtelná, ale člověk, který ji sní, pociťuje v těle mravenčení a euforii.

Navzdory licenci existuje řada záznamů o smrtelných otravách po konzumaci čtverzubců. V ojedinělých případech oběť přežije, přičemž trpí velmi podobnými symptomy, které provázejí i zombifikaci.

Lidé intoxikovaní jedem ryby zůstávají při vědomí, ale nedokážou mluvit ani se hýbat. Jak píše portál Harvard Magazine, existuje několik případů, kdy se lidé po snědení čtverzubců probrali v márnici a později zcela zotavili. Pokud oběť přežije prvotní stavy, po vyloučení jedu z těla se vracejí její životní funkce do normálu. Davis si byl v tomto okamžiku jistý, že záhadu zombie vyřešil. Žádná magie, ale otrava jedem ryby.

Ani přes toto zjištění však nepřestal dále pátrat. Věděl, že droga sama o sobě z člověka nedělala zombie, toužil proto zjistit, proč jsou legendy o zombie tak hluboce zakořeněny v haitské kultuře a proč z nich mají místní takový strach.

Byl přesvědčen, že „zombifikace“ není jen náhodná kriminální činnost. Vyšetřování dovedlo Davise až k různým tajným spolkům, které kdysi tvořily skupiny otroků na útěku. V 80. letech to byly společnosti, které kontrolovaly konkrétní území země.

Davis věřil, že tajné společnosti udržují kontrolu nad svými lidmi právě díky hrozbě zombifikací. Zjistil, že ve venkovských společnostech jde o jakousi formu trestu uvalenou autoritami na lidi, kteří se dopustili zásadních prohřešků vůči společnosti. Místní dokonce považují zombifikaci za tvrdší trest než trest smrti, protože člověka zbaví jeho nejcennějšího majetku: svobodné vůle a nezávislosti. Na Haiti byla rozšířena víra, že kněz dokáže lidi nejen přeměnit na zombie, ale také kontrolovat jejich duši a myšlenky.

Své strhující objevy Wade Davis zapsal i do knížky Had a duha, kterou později zfilmoval známý režisér Wes Craven. A přestože byl přesvědčen, že záhada je kompletně vyřešena a jeho teorie je bez vad, ukázalo se, že i ona má mezery.

Záhada zůstává záhadou

Jak píše portál NBC, poté, co se Davis vrátil z Haiti do Ameriky, se setkal s množstvím kritiky od jiných vědců. Ti poukazovali zejména na to, že vzorky zombie prášku, které jim poskytl, byly nekonzistentní a neobsahovaly dostatečné množství neurotoxinu k tomu, aby někoho přeměnily na zombie. Vyčítali mu i to, že nikdy nenašel ani jednu plantáž, na které by pracovali zombie dělníci, a to ani přesto, že se jednalo o malý ostrovní stát.

Nakonec sám Davis přiznal několik děr ve své teorii a vyvrátil mnohé ze svých senzačních tvrzení. Přesto však trval na tom, že haitská víra v zombie mohla být založena na vzácných případech, kdy šaman otrávil člověka tetrodotoxinem a později jej vykopal z hrobu.

Poznamenal, že fenomén zombie není jen o jakémsi prášku. Podle jeho slov jde o „kus hluboce zakořeněné sociokulturní víry v sílu čarodějnictví“. Haitští šamani toho totiž podle místních dělají mnohem víc, než jen přeměňují lidi na zombie: prostřednictvím magie přinášejí požehnání i kletby.