Ondra Mrázek je naprostý filmový a herní geek, který tě vždycky překvapí nějakou zajímavostí a o nových snímcích má skvělý přehled. Letos si pro tebe kromě Oppenheimera připravil dva filmy, které vnáší trochu naděje do skomírajícího prostředí komiksových adaptací.

„Ultimátní Nolan, ultimátní biografické inferno plné štěpení atomů i lidského ducha, především však ultimátní letošní kinozážitek posouvající kinematografii jako celek zase o kus dopředu. Nejde to zredukovat do vět, musí se to zažít na vlastní kůži, a to nejlíp v IMAXu.

Trojka Strážců Galaxie je jedna velká dojemná rozlučka plná parádní akce, důležitých intimních momentů a taky silného poselství kolem týrání zvířat, ještě navíc doplněná už tradičně famózním soundtrackem. Jedno zhlédnutí zdaleka nestačí. Gunn na vrcholu tvůrčích sil a jednoznačně jedna z nejlepších marvelovek za poslední roky.

Krize komiksových filmů? Jenom když budeme ignorovat třetí Strážce a právě animovaného Spideyho, jehož druhý díl už sice nemůže dostat nálepku revoluční tak jako jednička, co se však rozpracování motivů dospívání, hrdinství či lásky týče, strká do kapsy prakticky veškerou zbylou konkurenci, zatímco u toho pořád vypadá naprosto božsky.“

Ani moderátorka a redaktorka Anna Koucká s tipy nešetřila. Jejímu vkusu můžeš věřit na 100 procent, obzvlášť co se dokumentární tvorby týče. Za letošní rok vybrala hned několik zajímavých snímků napříč žánry.

„Rok 2023 by se asi neobešel bez Barbieheimera, takže do letošního žebříčku asi vlastně musím zařadit oba filmy. Hodně mě bavilo i francouzské drama Anatomie pádu a i přes ne tak skvělá hodnocení jsem si užila On se bojí od Ariho Astera.

Z dokumentární tvorby mě pak zasáhl estonský dokument Sestry z kouřové sauny. Z české kinematografie bych pak ráda vypíchla Bod obnovy a Úsvit. K oběma filmům jsem sice měla určité výhrady, ale zpracováním a tématem mě velmi potěšily, a hlavně tím, že u nás něco takového vůbec vzniklo.“

Ilona Hobzová má skvělý přehled hlavně o české tvorbě a vždy z ní dokáže vytáhnout hlášku, která dokonale pasuje na danou situaci. Snad i proto ti letos doporučuje český film, který dokazuje, že naše kinematografie nekončí jen u romantických komedií.

„Za sebe bych vybrala český snímek Bod obnovy. Ocenit je potřeba už fakt, že někdo v tuzemském prostředí přišel se sci-fi filmem. Myslím si, že šlo o zdařilý pokus, který by mohl otevřít dveře dalším v tomto žánru. Co se týče samotného díla, je třeba vyzdvihnout zejména fantastický vizuál, do atmosféry vtahující hudbu a herecké výkony – a to jak od hereckých matadorů, tak i méně okoukaných tváří. Na filmu by se samozřejmě dalo mnoho věcí i kritizovat. Vzhledem k tomu, o jak ojedinělý počin za poslední roky se jedná, je ale nemám potřebu vůbec zmiňovat.“

Já (Radim Šlechta, pozn. editora) se snažím o filmech průběžně informovat, ty dobré ti doporučit a říct, kde raději za lístek do kina ušetřit. Na závěr roku se pokusím vytáhnout ty filmy, které ještě nezazněly od kolegů a kolegyň, i když bude těžké se jejich tipům vyrovnat.

Do morku kostí od Lucy Guadagnina je jedním z nejhezčích filmů, které jsem viděl za poslední roky, a zůstal se mnou ještě několik dní poté, co jsem odešel z kina. Nedávno jsem ho viděl podruhé a líbil se mi ještě víc. Je to hororová romance o dvou kanibalech, kteří prožívají svou první lásku a zároveň se snaží najít sebe sama a své místo ve společnosti, která se jich bojí. Vizuálně nádherný road movie ukazuje, že dojetím se lze rozbrečet i u odkusování masa z mrtvol. Jo, zní to divně, ale je to tak.

Timothého Chalameta, který hraje v Do morku kostí, si sem dovolím zařadit i podruhé, a to s filmem Wonka. Když jsem na něj vyrazil, byl jsem hodně skeptický, ale od první minuty mě chytil a nepustil do té poslední. Je to film, který velmi opatrně balancuje na hranici kýče, ale nikdy přes ni nepřepadne a ty na sobě budeš pozorovat, jak opouštíš kinosál a culíš se ještě v tramvaji. Příběh o dospívání Willyho Wonky je hřejivý, a přestože pojednává o čokoládě, není vůbec upatlaný nebo přeslazený.

Abychom závěr trochu odlehčili, vybírám snímek plný čiré zábavy bez jakýchkoliv pokusů o poselství, kultivovanost nebo slušnost. Vocasy na tripu je film o psech na výpravě za ukousnutím penisu jednoho ze zlotřilých páníčků. Cestou se nechají zavřít do útulku, zfetují se houbami nebo se opijí zbytky piva v popelnicích. Jde o sprostou, nekorektní a přestřelenou komedii, která v lecčem připomíná dvoudílného Méďu. Na mezisváteční posezení s kamarády ideální. 

Jako čestné zmínky musím ještě uvést Zabijáky rozkvetlého měsíce od Martina Scorseseho, Zabijáka Davida Finchera nebo Minulé životy od Celine Song. České tvorbě pak kraluje komedie Přišla v noci o tom, jak se mateřská láska může změnit v noční můru.