Druhá Duna je větší, akčnější i příběhovější. Její děj se dotýká i témat, která nám jsou v současnosti dost blízká.
Čekání je u konce. Zázračně odklepnutý sequel k filmu, který šel do kin a současně na stream ještě za covidu a studiu tak nejspíš pár milionů dolarů prodělal (dožene to teď prodejem speciálních kyblíků na popcorn…), je konečně tady a já mám nyní tu milou povinnost všem čtenářům a čtenářkám sdělit, že… je to naprosto šílenej náhul!
Druhá Duna je po všech stránkách větší film. Je taky akčnější a příběhovější než jednička, pokud se tedy bojíš, že 166 minut v kině nedáš, protože už některé tříminutové klipy na TikToku ti přijdou moc dlouhé, pak věz, že tenhle snímek si tvoji pozornost pohodlně udrží po celou stopáž.
Zejména v druhé o řád explozivnější půlce je pak klidně možné, že napětím ze scén s hezounem Austinem Butlerem v roli psychotického Feyd-Rauthy zapomeneš dýchat. Pro takové situace doporučujeme jít s partnerem či partnerkou nebo kámošem či kámoškou, abyste si vzájemně kontrolovali tep. To ale není to jediné, co bude potřebovat kontrolu.
Geniální hudební skladatel Hans Zimmer (Gladiátor, Temný rytíř, Sherlock Holmes) rozjíždí ve dvojce ještě větší bomby než naposledy, a jakmile v jeden moment dropne tu nejdunivější a nejburácivější část soundtracku, budeš si muset nejspíš zkontrolovat i čistotu svých spoďárů (pro tyhle případy je dobrý nápad vzít si s sebou náhradní). Podobná situace se pak opakuje prakticky při každém záběru na pouštní červy, a hlavně na velkolepé finále, které se co do velikosti může směle měřit i s monumentálními bitvami z Pána prstenů, byť trvá ani ne pětinu toho co ony.
Nicméně když už jsme u těch herců, málokterý film z poslední doby se mohl pyšnit takhle nabušeným obsazením. Klasickou sestavu Timothée Chalamet, Zendaya, Rebecca Ferguson, Javier Bardem, Josh Brolin, Dave Bautista a Stellan Skarsgård tentokrát ještě doplnila půvabná Florence Pugh jako princezna Irulan, legendární Christopher Walken coby Imperátor, výše zmíněný Butler jako další násilnická hlava rodu Harkonnenů, Léa Seydoux jako lady Margot Fenring a v tajné roli pak ještě herečka Anya Taylor-Joy. Neprozradím ti, koho ve filmu ztvárnila ona, ale úsměv na tváři to člověku vykouzlí bez debat.
Děj ti každopádně nebudu spoilovat, potřebuješ v podstatě vědět jen to, že dvojka začíná přesně tam, kde skončila jednička, tedy s Paulem a jeho matkou lady Jessicou a Fremeny hluboko v poušti. Příběh pak opisuje druhou polovinu slavné knižní předlohy, ve které se více řeší Paulova budoucnost a ústřední proroctví, z něhož má kvůli svým vizím mladý Atreides takový strach. Je možné vzdorovat osudu? Opravdu neexistuje jiná cesta, jak získat pomstu a přinést pouštní planetě Arrakis mír než se stát božím prorokem? A mohla by být Zendaya ještě víc okouzlující?
Nejen tyto palčivé otázky ti bude druhá Duna konstantně klást. Zejména podnětný moment nabízí scéna, kdy se Paulova matka lady Jessica odhodlává k tomu převzít vzpomínky a smutky tisíců ctěných matek před ní – Paul se ptá, jestli je to nebezpečné. „Ano. Žádný muž by to nepřežil.“ Ve filmu, který příliš odlehčenějších scén nemá, se i takový klíčový dialog dá rozhodně považovat za úsměvný a lehounce meta.
Čeho má film naopak dostatek (což je dobře), jsou sociální komentáře a přesahy do současnosti, jako například celé zamýšlení se nad falešnými proroky. Podobných kultů osobnosti, jako je ten, který se ve filmu utvoří kolem mladého Paula, bychom v realitě bohužel našli víc než dost a filmu se poměrně efektivně daří nás před nimi varovat. Je však jen na divácích, co si z toho odnesou.
Nicméně moudra stranou, druhá Duna je především nádherný film plný silných obrazů. Ani tentokrát nemá dokonalé tempo, rozjezd je mírně kostrbatý, a pokud čekáš, že závěr vše uspokojivě uzavře, pak tě režisér opět mírně namíchne (scénář k trojce už má ale prý takřka hotový). Po dějové stránce je to ale zatraceně intenzivní záležitost, která tě na nečekaných místech dojme, strhne a pak emocionálně uvaří na hořkosladkém konci.
A byť by se jí dalo snadno vytknout několik dalších drobných vad na kráse, jako celek je to zkrátka fenomenální jízda od začátku až do konce, která si zaslouží být spatřena na tom největším možném plátně. Takových filmů (natáčených na skutečných lokacích a s využitím praktických efektů namísto CGI) už totiž moc nevzniká, o to víc bychom si jich tedy měli vážit.
