Jak se povedla hudební novinka s Timothéem Chalametem A Complete Unknown o jednom legendárním velikánovi hudebního odvětví?
Bob Dylan je dodnes jediným hudebníkem, který kdy obdržel Nobelovu cenu za literaturu. To v mé hlavě znamená, že cokoli byste o něm chtěli říct, nějak ho zachytit, popsat, nebo se jej pokusit vysvětlit, nikdy by se vám to nepovedlo tak dobře, jako to zvládnul on sám skrze své písně.
Možná i proto se nakonec režisér James Mangold (Logan, Ford v Ferrari) rozhodl na tohle všechno vykašlat, a nechat za Dylana mluvit především jeho hudbu. A pak samozřejmě taky charisma Timothéeho Chalameta, jenž do té zdejší až nadliské velikosti titulního hudebníka vyrostl ve filmu poměrně rychle a zdatně, se ctí zvládl zreplikovat Dylanův přízvuk, vzhled i manýrismus, až se nakonec v Bobbym zcela ztratil.
Snímek A Complete Unknown je pak v podstatě takový 140minutový koncertní výlet složený ze všelijakých střípků a momentů Dylanova života – respektive jeho začátků během 60. let, kdy se snažil prorazit na newyorské hudební scéně – jimiž tě po celou dobu provází ty největší hudební hity jeho kariéry zapracované do filmu takovým strhujícím způsobem, že ti ty necelé dvě a půl hodiny v přitomnosti zdejších legend utečou jako voda. A ještě si pak budeš pobrukovat jednotlivé melodie na cestě domů.
Dějově vše rámuje knižní předloha Dylan Goes Electric spisovatele Elijaha Walda, která se zaměřila na události vedoucí k incidentu na newportském folkovém festivalu v roce 1965. Jak už jsi ale možná pochopil*a, děj tady není zase až tak zásadní. Název filmu neodkazuje pouze na slavný text z jedné z jeho písní, vystihuje totiž celkem chytře i neuchopitelnost Dylanovy postavy jako takové, která jako „úplně neznámý“ začíná, a jako „pořád celkem neznámý“ ve filmu i končí.
Co ti tedy vlastně film dá? Předně je to jedinečná atmosféra tehdejší doby, kdy se například společenská nálada ve Spojených státech střídala jako na houpačce, ať už to bylo dáno občanskými protesty, vrcholící studenou válkou, nebo v hudbě právě nástupem elektrických nástrojů a s nimi spojených nových žánrů, kterým ne všichni zpočátku úplně fandili.
Na filmu je navíc vidět každičký dolar. Výprava, kostýmy i aranžmá jednotlivých hudebních vystoupení jsou tak krásně autentické a svým způsobem velkolepé, že z toho příjemně padá brada konstantně na zem. Obzvlášť tady pod dozorem audiovizuálního mága Mangolda, jenž umí svým snímkům pokaždé vštípit parádní dobový look, je to skutečně pastva pro oči. Spolu s orgasmem, který zažívají tvé uši, to celkem stylově ladí.
Asi by pak bylo fér zmínit taky fakt, jak skvěle obsazené tady jsou vedlejší postavy. Edward Norton coby Pete Seeger zase jednou přijal roli, která ho nějakým způsobem jako herce challengovala, ať už postarší vizáží, nebo hudebně, to samé ale platí i o fantastické Monice Barbaro jako Joan Baez, jejíž cover skladby House of the Rising Sun tě nepřipraveného*nepřipravenou docela výrazně semele. A Boyd Holbrook jako Johnny Cash? Doslova třešnička na již takřka perfektním dortu.
Pořád se ale nemůžu zbavit pocitu, že čím méně toho budeš o tomto snímku vědět, tím spíš si ho užiješ za to, co to je. Jízda od začátku až do konce, která si – stejně jako Dylan sám – moc neláme hlavu s tím, jestli ji každý přijme, ale prostě si jen razí svoji vlastní cestu žánrem hudebních biografií, zatímco nenápadně komentuje dobu (jak tu tehdejší, tak částečně i tu dnešní) a přitom správně vystihuje titulní postavu jako velikána hudby, jehož texty a hlas vás k sobě svedly v dobách zlých i dobrých, ve dne i v noci, když to Dylan chtěl i nechtěl. Jak s tím vším naložíš, nechám už na tobě.
