Druhá série populárního sci-fi seriálu Silo s Rebeccou Ferguson je čerstvě za námi, fanoušci a fanynky z ní ale radostí zrovna neskáčou. Co se pokazilo?
Začnu menší odbočkou k mému nejoblíbenějšímu mysterióznímu seriálu všech dob – Ztraceným. Dílo z hlavy scenáristy Damona Lindelofa (jež mě později navedlo na dráhu pisálka a taky inspirovalo malé tetování) v roce 2004 zásadně proměnilo způsob, jakým tehdejší diváci a divačky vnímali televizi. Místo epizodních sitcomů, procedurálních kriminálek nebo nekonečných telenovel najednou na obrazovky přistál (doslova) seriál, jehož dvouhodinový pilotní díl stál na velkolepých produkčních hodnotách (v té době se jednalo o nejdražší pilot, co byl kdy natočen), konstantní akci, napětí, strhujícím hudebním doprovodu, také na skvělých hereckých výkonech charismatického ansámblu a v neposlední řadě na nekonečné lavině otázek.
Právě otázky, na něž scenáristé během každé 23 až 24epizodní řady (s roční pauzou mezi sériemi, just imagine...) jen zřídkakdy podávali úplné odpovědi, následně způsobily obří boom v popularitě samotného seriálu a především v jeho sledovanosti. Týden co týden usedaly miliony lidí k televizní obrazovce, aby si do té gigantické skládačky složené z ledních medvědů, smrtících kouřových monster, děsivých šepotů, vraků letadel uvíznutých v korunách stromů a také pestré plejády postav, z nichž každá měla svým způsobem fascinující minulost (nebo budoucnost), mohly položit nový dílek. Sledování Lost se stalo pro mnohé včetně tohoto autora silnou drogou. A ať už si o konci celého seriálu myslíš cokoli – jednu věc mu nikdo nevezme. Navzdory snahám v podobě desítek různě úspěšných pokusů o „další Ztraceny“ se už nikdy nikomu nepovedlo něco podobného v takové míře zopakovat.
Jak Apple k hitu přišel
Ty už nyní možná trochu tušíš, proč jsem článek uvedl zrovna vzpomínkou na Lost. Jednalo se totiž zároveň o první věc, která mi vyvstala na mysli, když jsem v roce 2023 poprvé usedl k tajuplné novince od Apple TV+ s příhodně čtyřpísmenným názvem Silo. „Konečně,“ říkal jsem si v duchu po zhlédnutí první epizody lahodně dystopické a taky těžce klaustrofobní sci-fi s Rebeccou Ferguson, Davidem Oyelowoem, Commonem, Rashidou Jones nebo Timem Robbinsem.
Jistě, na tak velkolepý úvod, jako měli Ztraceni, se Silo nechytalo. A vlastně ani nemohlo. Knižní série spisovatele Hugha Howeyho, z níž seriál showrunnera Grahama Yosta (Strážce pořádku) vychází, je svým pojetím podstatně komornější dílo. Alespoň tedy na jeho počátku. Celý děj se v podstatě odehrává v jednom obřím podzemním komplexu s desítkami pater, z nichž každé slouží jinému účelu. V útrobách sila pak žije nějakých deset tisíc lidí, z nichž většina má konkrétní pracovní přidělení. Najdeš tu šerifa, IT oddělení, soudkyni, dokonce i starostu, ale také kuchaře, mechaniky, zemědělce nebo horníky. Co však většina lidí obývajících tento komplex netuší, je, jak se do něj vlastně jejich předci a předkyně dostali. Kdo silo postavil, k čemu slouží nebo před čím je chrání. Až na pár vyvolených neznají hudbu, filmy. Dokonce nikdy neviděli ani neslyšeli zpívat ptáky. Většina základních znalostí o světě je před nimi přísně tajena. Proč?
To bylo – alespoň v případě první série – tím největším tahákem. Samozřejmě, kdo hořel nedočkavostí a touhou po odpovědích, mohl sáhnout po knihách. Zbytek diváků a divaček byl ovšem příjemně zaháčkován stejným způsobem, jakým kdysi já a moje generace dnešních třicátníků u sledování Lost. První desetidílná řada navíc solidně gradovala, postavy si mezi sebou předávaly sympaticky štafetu a pokud se někdo do té doby neřadil k fanouškům či fanynkám švédské divy z Duny nebo série Mission: Impossible, po Silu to s největší pravděpodobností přehodnotil. Následující odstavec bude obsahovat spoilery k finále první řady.
Poslední epizoda, ve které hlavní postava šerifky Juliette Nichols právě s tváří uhrančivé Rebeccy Ferguson, vyjde ven „čistit“ a člověk se zatajeným dechem pouze čeká, jestli ve speciálním skafandru přežije venkovní atmosféru, nebo ji čeká stejný osud jako všechny ostatní, patřila k vrcholům seriálové sezóny 2023. Navíc to pro tvůrce představovalo ideální cliffhanger, protože došli zhruba do poloviny první knihy a zbytek si schovali pro případnou druhou sérii. Tu nakonec Apple vzhledem k popularitě a úspěchu první řady (v té době se jednalo o nejsledovanější debut mezi dramaty v historii Apple TV+, který během následujících týdnů dále rostl) rychle schválil a my se tak na dnešní dobu celkem vzácně už o rok později mohli k Silu zase vrátit. Což nás bohužel přivádí k jádru tohoto textu – a tím je značné zklamání z toho, co nám tvůrci tentokrát navařili.
Druhá řada z pohledu čísel
Na začátek si pojďme porovnat kritické i divácké ohlasy, protože v nich panuje celkem pozoruhodný rozpor. Zatímco první série skončila na serveru Rotten Tomatoes s 88 procenty a průměrným skóre 7,2 z 10 z 69 recenzí, ta druhá završila svoji spanilou jízdu s 96 procenty a průměrným hodnocením 7,3 z 10 po 44 recenzích. Na Metacritic má první řada 75 procent, zatímco u druhé svítí 80. Očividně je tedy mezi novináři a novinářkami druhá série vnímaná jako mírně lepší. Kdo by však nesouhlasil, jsou diváci a divačky.
První řada má od nich na Rottenech 68 procent s průměrným hodnocením 3,4 z 5. Druhá klesla na 59 procent, hodnocení ale zůstalo totožné. Výraznější změny nastaly na Metacritic, kde druhá série klesla v diváckém skóre na 5,3 z 10 oproti 7,1 z 10 u té první. Ještě lépe je to vidět na tuzemské ČSFD.cz, která, když se zrovna nejedná o seriál zastupující minority, si stále ještě drží nějakou míru relevance. První série zde má od uživatelů a uživatelek 83 procent. Druhá už jen 76.
Není to tedy žádný dramatický pád na dno, a byť já osobně budu v mé následující kritice o něco přísnější, své věrné příznivce a příznivkyně seriál stále má. Musí mít, jinak by ho totiž Apple před několika týdny neobnovil pro třetí a závěrečnou čtvrtou řadu. Ty by měly adaptovat druhou a třetí knihu a soudě dle posledních deseti minut druhé série, by se mohlo jednat o potřebné osvěžení celého konceptu, jenž alespoň dle mého začal nečekaně rychle rezivět.
Slibný rozjezd
Na tomhle místě by bylo vhodné upozornit, že se nevyhnu probírání určitých spoilerů z druhé řady, pokud jsi ji tedy ještě neviděl*a celou, nejdřív ji doukoukej, a potom se sem vrať. Každopádně, první díl vykopává tím nejlepším možným způsobem – pokládáním nových otázek.
V úvodu jsme totiž svědky cizích postav z jiného sila, jež stojí na prahu povstání. Po krátkém dialogu následuje akce, v silu dojde k násilnému střetu, několik lidí zemře a pak se zbývající skupinka přeživších vedená jakýmsi šerifem rozhodne silo opustit a vyjít ven. Střih, současnost, a my se vracíme zpátky přesně tam, kde skončila první série – k Juliette venku. Intenzivní scéna nabídne letmý pohled na zpustošený okolní svět a zároveň potvrzení, že sekvence, jíž jsme předtím byli svědky, se odehrála v minulosti právě v místě, kam nyní postava Rebeccy Ferguson směřuje. O pár minut později už jsme uvnitř dalšího sila a nové dějství může začít.
Ihned zkraje tak druhá série servíruje jednu novou záhadu za druhou, zatímco dává prostor vyniknout své nejlepší postavě a herecké tahounce, a to v rámci celé epizody! Ta navíc končí dalším slibným cliffhangerem, kdy se zpoza dveří do trezoru, kam se Juliette snaží dostat, ozve cizí mužský hlas. Bum. Jsem přiháčkován. Moje pozornost je zcela upřena k dalšímu dění. Jenže to se záhy nešťastně zasekává.
Delší než čekání na Godota
Následující díly se už totiž vrací zpátky do toho „našeho“ sila, což bylo samozřejmě nevyhnutelné, ale zároveň to nyní představuje docela zásadní problém. Po odchodu Juliette a smrti předchozího šerifa (Oyelowo) zde totiž chybí nový tahoun nebo tahounka, se kterým*kterou by diváky a divačky bavilo trávit čas. Záporácký Tim Robbins jako manipulativní starosta sila pořád funguje, přehrávající Common jako jeho pravá ruka je však stále tragický, linka se současným šerifem šla v této sérii kompletně do háje, Juliettin táta se mihne asi ve dvou dílech (přitom ve finále má významnou roli, která kvůli tomu nevyzní zdaleka tak silně, jak by měla), partička z mechanického patra je s prominutím jalová a bez charismatu (přitom tady by to přesně chtělo silné nástupce) a žádné nové zajímavé tváře nejsou představeny. A pátrání po odpovědích? To začne až někdy v druhé polovině díky navrátivšímu se ajťákovi, z něhož se tak trochu random stane „stín“ starosty Bernarda.
Výsledkem je, že jsme většinu času nuceni sledovat události z pohledu postav, které zkrátka a dobře nebaví a naopak oddalují ty scény, které nás zajímají – jako např. veškeré dění s Juliette a záhadným panem neznámým (skvělý Steve Zahn) z druhého sila. Jenže těch je v epizodách dva až osm bohužel naprosté minimum, a i v nich se postupně začne děj točit nápadně v kruhu.
Rámcově se druhá řada zabývá povstáním, což bylo patrné už od výše popsané úvodní flashbackové sekvence. K něčemu podobnému se totiž nyní schyluje i v tom našem silu, většinu času to ale působí, jako by obě strany dostaly za úkol vyčkávat a řešit si mezitím bokem svoje vlastní záležitosti, které ale přitom nemají žádný vliv na hlavní dějství. Ne, že by něco takového u seriálů nebylo běžné, v případě první série Sila ale podobné dějové vaty bylo skutečně minimum, protože místo ní tvůrci pečlivě kladli před diváka a divačku stále nové otázky. Tady se řeší jakési pokusy o romantické vzplanutí, taky se jde velkolepě několik dílů po schodech nahoru, jenom aby se následně zase rychle utíkalo dolů. Chvíli se vyhrožuje odpojením generátorů, ale z nějakého důvodu se tato možnost hned zase vyloučí.
Pokud bych chtěl být obzvlášť zlý, rovněž zmíním, že bez kvalitní OLED televize toho z druhé řady navíc nejspíš ani moc neuvidíš. Většina děje odehrává v temných interiérech s minimem světla, a nevím, jestli to je změnou režisérů (uznávaného Mortena Tylduma a další nahradil producent bez větších režijních zkušeností Aric Avelino a řemeslník Michael Dinner, vrátila se pouze režisérka Amber Templemore, která místo dvou epizod tentokrát dostala čtyři), nebo se to někomu zdálo takhle lepší, ale fakt se na seriál mnohdy špatně dívalo. A to říká někdo, kdo dobře viděl i u noční epizody poslední série Hry o trůny.
Vůbec nejhorší na tom všem je ale logika a chování některých stěžejních postav. Interakce mezi soudkyní Meadows a starostou Bernardem jsou až bolestivě hloupé a předvídatelné. To samé pak platí i pro nějaké menší zvraty cestou k finále. Hlavně se ale během těch sedmi epizod prakticky vůbec nic důležitého nestane, a kdyby sis teď hned šel*šla seriál pustit a zhlédl*a jen epizody jedna, devět a deset, měl*a bys daleko lepší zážitek než já a ostatní zklamaní. Devátá epizoda totiž zahrnuje jeden zábavný twist v podobě přidání nové perspektivy do toho, co se celou dobu dělo v silu s Juliette. No a desítka je, kdo by to na začátku čekal...povstání. Během těch dvou posledních epizod se tak děj posune mílovými kroky kupředu, najednou jsme zasypání hromadou nových informací a navíc dostaneme v samotném závěru ochutnávku toho, co nás čeká příště.
Kéž by takhle nadupané byly i ty epizody předtím. Přitom jedno řešení, které se nabízí okamžitě po zhlédnutí celé série, bylo těch závěrečných pět minut poslední epizody roztáhnout do několika drobných scén a vložit je na konec každého dílu, jako to dělal třeba seriálový Mindhunter na Netflixu, když teasoval jistého sériového vraha, nebo jako to svého času řešil Better Call Saul, když naznačoval finále. Hned by to bylo poutavější, vybízelo ke spekulacím a nutilo se těšit na další díly. V opačném případě mohli tvůrci ubrat dvě epizody, aby se děj zhustil a to čekání na vyvrcholení nebylo tak nekonečné. Tak či tak se koncept seriálu ve druhé řadě velice rychle přejedl a právem se nyní na internetu ozývá kritika, že druhá řada už zkrátka není tak dobrá. A nám už tak zbývá odpovědět pouze na poslední otázku.
Jak je to v knihách vs. co může udělat seriál
Tou primární odpovědí na můj titulek je: absence fresh otázek a záhad. Navzdory slibnému začátku se později tvůrcům nepovedlo tak dobře si udržet diváckou pozornost, do jisté míry to však lze připsat na triko i předloze, kde ani druhá polovina první knihy Wool (kterou tvůrci adaptovali poměrně věrně) údajně nemá až tak dobré tempo. Následují další velké spoilery.
To samé už ale neplatí o knižním pokračování s názvem Shift, které se těší vynikajícím ohlasům (popravdě celá série je velice chválená, kdyby někdo potřeboval reading tip) a hlavně má veškeré dosavadní události převrátit vzhůru nohama. Jedná se totiž o prequel zasazený pár set let před Wool, jenž vypráví o zbrusu nových postavách (na konci druhé série se v těchto rolích objevili Jessica Henwick a Ashley Zukerman) a o událostech, které vedly ke vzniku sil. A přesně něco takového jsem měl upřímně na mysli, když jsem mluvil o potřebě osvěžení zavedeného konceptu. Potíž je pouze v tom, že postava Juliette se v druhé knize objeví až na konci, kdežto v seriálu tvůrci nemůžou posadit Ferguson jen tak na lavičku a říct, ať rok počká. Je tak dost dobře možné (tvůrci to již naznačili), že jeden z mých nápadů výše bude využit k tomu, abychom se s Juliette potkávali pravidelně i ve třetí řadě.
Poslední kniha s názvem Dust je pak epické rozuzlení celého příběhu, které má sloučit příběhy postav z první a druhé knihy a navázat právě tam, kde momentálně skončila druhá řada. A něco mi říká (modlím se za to), že tady už mnoho prostoru k vatě fakt nebude.
Abych to tedy celé zakončil nějak pozitivně, je dost možné, že tvůrci zkrátka museli obětovat jednu sérii na dokončení příběhu první knihy, která se sama potýkala s problémy po odchodu jedné z hlavních postav pryč ze sila. Nyní ale vše nasvědčuje tomu, že třetí a čtvrtá řada by měly zase vrátit vyprávění na ty správné koleje, a že by kromě pokládání nových otázek zároveň mělo konečně dojít taky na nějaké definitivní odpovědi.
Koneckonců nechat věci nezodpovězené si nemůže dovolit kdekdo, a byť má Silo k odkazu Ztracených za mě dost možná nejblíž, co se za ty roky komu povedlo, level Jacka, Kate a dalších to zatím i kvůli marné druhé řadě stále není.
