V hlavní roli toxicita, stereotyp, nuda a sexualizace Zendayi. Feministická kritika filmu Rivalové

Film tím současně reprodukuje klasickou patriarchální představu ženského boje o mužskou pozornost. Lásku si zaslouží pouze ta nejlepší (nejhezčí, nejhlasitější, nejchytřejší, nejzajímavější – ať už to znamená cokoli) z nás, ta, která muži přinese největší sociální kapitál. A kromě toho ve filmu vlastně ani další ženské postavy ve věku Tashi nejsou.

Art je do Tashi zamilovaný i poté, co od zážehu jeho adorace uplynulo několik let, během kterých se nevídali. „Stále jsi do mě zamilovaný?“ ptá se ho, když se shledají. „Kdo by nebyl?“ odpovídá. Pardon, ale kdo by byl? Z toho mála, co se o ní dozvídáme, se dá odtušit, že je Tashi egocentrická, sobecká, necitlivá, nepečující a fatálním způsobem jí chybí schopnost introspekce i otevřené komunikace. To Art po celé studium na Standfordu nepotkal někoho emočně vyspělejšího? Někoho, kdo mu je schopen nabídnout, co hledá?

Bad boy no more

Podobně frustrující je i figura „bad boye“, kterým je Patrick – a možná spíše způsob, jakým je tato postava znázorněna. „Bad boy“ samozřejmě nemá jasnou definici a nemusí se nutně jednat o negativní postavu. Ovšem v jejích problematických rovinách se mnohdy objevuje trojí – silně maskulinní vzhled i vystupování (Patrick je drzý, šarmantní, arogantní, mluví sprostě, je tak trochu buran), prvky toxické maskulinity (například nerespektující přístup k ženám) a zraňující chování.

„Pokud jde o randění, špatní muži jsou ti, kteří s vámi špatně zacházejí, několikrát vás podvedou a nejsou připraveni na závazky, ale ani vás nedokážou nechat jít,“ popisuje Anggun Bawi na webu Medium. To vše Patrick splňuje. Na začátku filmu je zadaný, ale stejně se snaží vyspat s Tashi, kterou navíc opakovaně objektivizuje a přehnaně sexualizuje. A přesto je ukázán jako opakovaný vítěz.

Film je o Tashině dilematu mezi „hodným klukem“ – Artem, který je citlivý, zranitelný a otevřeně říká, že o ni má zájem – a „špatným klukem“ – Patrickem, který je nestabilní, vyvolává nejistoty. Ani jedna z postav sice není vykreslena jednorozměrně – i Art se v některých scénách chová manipulativně a i Patrick se někdy chová hezky –, ovšem binární rozdělení „dobrý vs. špatný“ je z filmu patrné po celou dobu.

O Tashi jeví zájem oba, ale ona se zprvu rozhodne pro Patricka. Byť se Patrick ve vztahu snad i snaží, jeho problematické chování nemizí. Tashi ho například prosila, aby s nikým nesdílel informace o tom, zda spolu mají sex, ale pro Patricka jsou důležitější společenské body, které díky informaci získá, a slib poruší.

Tashi a Patrick se nakonec rozchází a Tashi o pár let později začíná chodit s Artem. Stále ji to ovšem táhne k Patrickovi. Jeho bad boy nátura je zkrátka příliš odzbrojující, vzrušující, Tashi je příliš rozvrácená, rozpolcená. Patrick ji o daném dokonce sám přesvědčuje – měla by si údajně připustit svoji pravou, tedy zkaženou podstatu, pak by se mu konečně opět poddala.

V situacích, kdy byla Tashi postavena před možnost volby – podvést Arta, nebo ne –, se film mohl vydat dvěma cestami. Chvíli to dokonce vypadalo, že Tashi zmoudřela, dospěla a naučila se se svými emocemi pracovat. Ve filmu je scéna, kdy se Patrick a Tashi znovu ocitnou o samotě. Tashi je již několik let provdaná za Arta, mají spolu dceru a sdílí úspěšnou kariéru. Patrick se ovšem domnívá, že ho chce Tashi zpět. „Myslíš, že bych zahodila tohle všechno kvůli tobě?“ ptá se ho posměšně. Později mu ovšem dává za pravdu – Arta s ním opět podvádí.

V dnešní době se už přitom poměrně nahlas mluví o tom, proč je problematické romantizovat neodolatelnost takzvaných „bad boys“. Neplatí to samozřejmě vždy, ale mnohým z nás mohou připadat přitažliví, protože úzkost, kterou vztahy s nimi budí, je příliš jednoduché zaměnit za zamilovanost a vášeň. Pokud pro nás v dětství nebyly modelovány zdravé, bezpečné a stabilní vztahy, můžeme utíkat k tomu, co známe – nestabilitě a situacím, ve kterých o lásku musíme bojovat a vysloužit si ji. Familiární budí dojem bezpečného. Nemusí se tak jednat o náš typ, ale o náš vztahový vzorec.

Do každodenních i filmových debat si postupně razí cestu téma bezpečné lásky. Mluvíme o tom, jaké to je, když láska skutečně naplňuje, pečuje, hladí a mysl uvádí do stavu bezpečí. Není proto příběh vystavěný na „good vs. bad boy“, ve kterém opět zvítězí ten druhý, příliš zastaralý, příliš klišé, příliš postrádající jakýkoli posun v debatě o lásce, péči a duševním zdraví?

A v rámci feministické kritiky stojí za to zmínit, že na internetu kolují nejrůznější perspektivy. Někteří film interpretují jako queer příběh o romantické lásce, která se má ve skutečnosti odehrávat mezi Artem a Patrickem. Nerada bych tuto úroveň filmu opomenula – ale i pokud film čteme tímto způsobem, řečená kritika stále zůstává platná.

Pro, pak proti

Jak již bylo nastíněno, film zobrazuje vztahy pouze v jejich negativní poloze. Neupřímnou či přímo nulovou komunikaci, popírání vlastních potřeb, touhu po validaci ve formě mužské pozornosti, obavu ze samoty, setrvání ve vztahu, ve kterém zřejmě nechceme být, a na to navázané podvádění a ubližování, nesprávné vztahování se k ostatním lidem, chybějící zvědomění vlastních vztahových vzorců a následnou snahu o jejich urovnání.

Neříkám, že mají daná témata z kinematografie zmizet – nechci vyzmizíkovat lidskou zkušenost, pro kterou jsou vztahové nejistoty a zranění normální a běžné. Kdo si podobné věci prožil, se navíc s některými z postav může poměrně věrohodně ztotožňovat a současně je mi jasné i to, že tvůrci a tvůrkyně filmu pravděpodobně nechtějí tvrdit, že je podobné chování v pořádku. Film neříká ani jedno – nechválí ani nekritizuje. Vynechává.

Právě tato absence ovšem vede k tomu, že film téma nerozpracovává jakýmkoli přínosným či zajímavým způsobem. Debatu neposouvá. Utužuje ji. Neukazuje následky, které zraňující chování má – zlomená srdce, podkopané sebevědomí, pošramocenou sebehodnotu, životy ubíhající nesprávným směrem, neustálé nejistoty a vším prostupující strach.

Škodlivé chování v sexy hábitu

Normální a běžné je totiž i přebírání zodpovědnosti – proč to nikdo z postav nedělá? Jejich činy jsou bez trestu v jakékoli pravděpodobné podobě, bez důsledků. Film tak v sexy hábitu popularizuje něco, co škodí. Něco, co jsme za „sexy“ či za „pravou lásku“, za „lásku, za kterou stojí za to bojovat“ považovali zhruba v roce 2008, tedy v době, kdy vyšla písnička Hot N Cold od Katy Perry: „Nejdřív jsi nažhavený, pak zase chladný. Nejdřív ano, pak zase ne. Nejdřív jsi pro, pak zase proti.“

A ano, rozumím i tomu, že se jedná o film, nikoli o dokument nebo videoesej. Chápu, že na filmové obrazovce není třeba vše explicitně popisovat či dekonstruovat. Jenže pokud to film nedělá žádným způsobem, co zbývá? Toxicita, stereotyp, nuda, klišé. Vzhledem k vlivu a síle, kterými nástroj filmu oplývá – zvláště pokud obsahuje fenomén dnešní popkultury Zendayu –, by přece jen mohl alespoň do nějaké míry reflektovat společenské vlny a pohyby. A ideálně k nim i sám přispívat, nabízet alternativy a odpovědi.

Rivalové jsou ovšem spíše souhrnem všemožných stereotypů a zastaralých fenoménů. Film by se přitom mohl vydávat tolika různými směry, které by reflektovaly témata dnešní citlivější a inkluzivnější generace: vícevrstvou a nestereotypizující ženskou i mužskou reprezentaci, autenticitu, péči, nestavění romantických vztahů na piedestal, snahu pěstovat komunity a přátelství, různé podoby upřímně otevřených vztahů. 

Zůstává však spíše nablýskaným artefaktem mezilidského fungování, z něhož se čím dál více lidí aktivně snaží vymanit. Vztahy, láska, sex, přátelství a intimita jsou nekonečně zajímavé, zábavné, vzrušující a bohaté záležitosti. Proč tedy v roce 2024 opět dostává prostor pouze toxicita – ať už ta patriarchální, či vztahová? Nezasloužíme si jako divačky a diváci víc?