Rivalové jako nejlepší film roku 2024? Z feministické perspektivy spíše největší zklamání.
„Stále jsi do mě zamilovaný?“ ptá se Tashi.
„Kdo by nebyl?“ odpovídá Art.
Pardon, ale kdo by byl? Z toho mála, co se o hlavní ženské hrdince Rivalů dozvídáme, se dá odtušit, že je Tashi egocentrická, sobecká, necitlivá, nepečující a fatálním způsobem jí chybí schopnost introspekce i otevřené komunikace. Opravdu Art po celé studium na Standfordu nepotkal někoho emočně vyspělejšího?
Z kina nebo divadla jsem odešla jen jednou. Šlo o divadelní adaptaci Jirotkova Saturnina, kde byl sexismus, který jsem knize nebo filmu z nostalgie částečně ochotna prominout, vyhnán do neúnosných mezí. Před pár dny jsem tento možná neslušný, ale záměrně demonstrativní čin chtěla učinit znovu. Byla jsem ale příliš fascinovaná tím, jak moc špatný film letošní Rivalové jsou.
S trochou škodolibosti jsem se proto dívala dál. Tohle mě během sledování napadalo.
Kolos svádění a manipulací
Nejsem filmová kritička a je fér říct, že z odborného hlediska pravděpodobně nejsem schopna filmovému řemeslu zcela porozumět. Jakožto myslící bytost jsem ovšem schopna porozumět obsahu, a protože by filmy měly sloužit převážně nám, divačkám a divákům, tento text nakonec vznikl.
Film Rivalové z roku 2024 natočil italský režisér Luca Guadagnino a hlavní role byly svěřeny trojici Zendaya, Josh O'Connor a Mike Faist. Ústřední téma filmu je dvojí – tenis a milostný trojúhelník. Právě druhé zmíněné téma nemohlo být zpracováno hůř (přičemž hovořím o obsahové stránce, raději ponechám stranou hektickou kameru, nezáživný děj, zbytečně štědrou stopáž, klišé záběry i nepřehledný sled vyobrazených událostí).
Tashi Donaldson, kterou hraje Zendaya, je mladá nadějná tenistka. Na party se seznámí s dvojicí mladých kamarádů – taktéž tenistů – Artem (Faist) a Patrickem (O'Connor). Od momentu, kdy je Tashi uvedena na scénu, víme, že je předmětem jejich erotického zájmu. Po seznámení se dá do pohybu kolos vzájemného svádění, podvádění, nejistot, zraňování a manipulací. Snímek je popisován různě: jako dobře natočená reklama, nejlepší film roku 2024 i mdlý řetězec neuspokojivých rozhodnutí.
Zastavme se nejdříve u reprezentace Tashi. Napříč dějem se dozvíme, že je talentovaná, svá, obdivovaná – a že je obdivovaná ráda – a jde si za tím, co chce. Je drsná, ničeho se nebojí, je pro každou srandu. Není jako ostatní holky. Dvojice tenistů ji obdivuje nejen pro její hráčské schopnosti, ale převážně pro to, jak na ně působí: jako hvězda, ikona. Oba se jí stanou posedlí pouze díky tomu, co vidí. Tedy bez toho, aby věděli, jaká Tashi je, co ji zajímá, co si myslí. A ani my se toho o ní za 131 minut nedozvíme o moc víc.
Místo toho nám autorstvo filmu nabízí nepřeberné množství záběrů na její postavu, dlouhé a hubené nohy, prsa, obličej a vlající vlasy. Tashi je primárně synonymem pro současný ideál krásy, objektem, na kterém spočívá mužský pohled, sexualizovanou figurou. Až poté, pokud vůbec, je člověkem s vlastní individualitou. Ve filmu zaznívají věty jako „nechal bych ji, aby mě ojela tenisovou raketou“ nebo dialog „proč jsi ji pozval, bude si myslet, že ji chceme ošukat“ – „my ji chceme ošukat“.
Zploštěné lidské bytosti
Někteří míní, že je film jistým způsobem emancipační – moc má v rukou Tashi, která má dvojici omotanou kolem prstu a která posouvá děj. Tashi je ovšem vyobrazena jako manipulátorka a girlboss. Pokud někdo chtěl emancipovat ženskou postavu, opravdu nebyly jiné – kreativnější, feminističtější – cesty, jak toho dosáhnout? Vidět na obrazovkách ženy, které si užívají svou sexualitu a nakládají s ní, jak uznají za vhodné, je samozřejmě žádoucí. Jenže emancipační potenciál něčeho takového podkopávají objektivizující a oplzlé řeči, které mají ve filmu široký prostor, ženy zplošťují z lidských na sexuální bytosti a upřímně – kterých mají ženy ve filmu i v realitě zkrátka plné zuby.
Faktorem je také obsazení této ženské postavy. Sex-appeal je přidělen pouze ženě, která zcela reflektuje ideál krásy. Přitom, jak píše platforma Dazed, tělesná konstrukce Zendayi není v tenise – či sportu obecně – úplně běžná. Vrcholové sportovkyně jsou mnohdy viditelně svalnaté, za což jsou vysmívané a kritizované: svaly jsou údajně málo feminní. S tímto na mysli je pak těžké nedomnívat se, že Zendaya měla primárně sehrát roli sexuálního objektu, nikoli subjektu.
Abych ale byla fér, ani o dvojici přátel se toho moc nedozvíme. Podobně jako Tashi jsou do velké míry reprezentací genderových stereotypů – primitivně smýšlející muži, neschopni či neochotni dohlédnout za hranice ženského tělesna. I oni jsou navíc napříč filmem sexualizováni – nikdo o nich ovšem nemluví hrubě, nikdo je před ostatními nedegraduje na pouhý sexuální objekt.
Tashi je postavena do kinematografické figury femme fatale. Neodolatelné ženy, kterou chtějí všichni, která si může dělat, co chce, pro kterou jsou všichni ochotni obětovat a rozvrátit vše – i dlouholeté přátelství. Je ukázána jako někdo, kdo si vysloužil lásku, něhu, oddanost a pozornost primárně svou výjimečností. Je výjimečně krásná, dedikovaná, talentovaná. Ve feministických kruzích je přitom přesně to čím dál častěji problematizováno – tedy podporování konceptu výjimečnosti a stavění jednotlivců na piedestal. Dané totiž motivuje soutěživost, vzájemnou nevraživost, závist, povrchnost a nesolidaritu.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Proč by se někdo měl zamilovat do Tashi? Film předpokládá, že žena = její fyzický vzhled.
- V čem je problematický Patrick: figura bad boye je klišé, které funguje spíš na zranitelné jedince se špatnými vztahovými vzorci.
- Příběh normalizuje neupřímnou či přímo nulovou komunikaci, popírání vlastních potřeb nebo touhu po validaci ve formě mužské pozornosti.
