Recenze: Půvabný western Vigga „Aragorna“ Mortensena Až na konec světa zahájil letošní karlovarský festival a od čtvrtka na něj do kina můžeš i ty, ať už jsi kdekoliv.
Je to intimní příběh. Vivienne (Vicky Krieps) nikdy neřešila, co si o ní myslí ostatní. I když žije v konzervativní době svazované předsudky, kdesi na Divokém západě, v okolí San Franciska. Perspektivního a váženého nápadníka tak bez váhání vymění za neoholeného volnomyšlenkáře v otrhaných hadrech Holgera (Viggo Mortensen). Ten se do Ameriky přistěhoval z Dánska a živí se vlastníma špinavýma rukama – jako tesař.
Vivienne jeho zaprášenému a pustému statku vtiskne útulnost a pořádek. Vlídnost a lásku pak vnese do jeho trochu otlučeného srdce. Jenomže se nacházíme v neklidné době. Amerika stojí na prahu války Severu proti Jihu a Holger chce být u toho.
Když se Holger vrátí z války na farmu, na první pohled je všechno stejné. Na druhý už ne. Ze dveří vyběhne malý Vincent, Viviennin syn, kterého má s jiným mužem. Sama Vivienne je zamlklá a zádumčivá a zanedlouho se u ní projeví vážná nemoc.
To by z příběhu stačilo, protože ti nejdramatičtější okamžiky stylového westernu rozhodně nechceme spoilovat. Zní to celé srdceryvně, něžně a tak trochu odvážně. Viggo Mortensen, který kromě hlavní role obstaral režii, scénář a hudbu k filmu, do středu příběhu totiž postavil ženu.
Western, kterému vládne obyčejná žena
Westerny odjakživa stojí na hrdinech se strništěm na tváři, kteří snídají dvojitou whisky a křivý pohled trestají vytaženým kolťákem. Nebo na krasavicích typu Claudie Cardinale, jež si v mužské hierarchii získávají postavení zejména díky vlastní atraktivitě nebo jiné výjimečnosti. Vybudovat dvouhodinovou výpravu na Divoký západ kolem příběhu jedné obyčejné opuštěné ženy je mimořádný krok za hranice žánru.
Většinu stopáže totiž sledujeme hlavně Vivienne a vše, čemu musí sama čelit, zatímco muži okolo odcházejí za svým vznešenějším posláním kamsi bojovat. Mortensen pak na tiskové konferenci ve Varech prozradil, že k napsání postavy ho inspirovala vlastní máma.
Slibný, křehký a osobní příběh ale ve filmu dočista zazdila toporná režie. I když se dějí naprosto dojemné okamžiky, negenerují skoro žádné emoce. Události na plátně nešikovně gradují, příběh je chvílemi zbytečně doslovný, takže postrádá dynamiku, nebuduje napětí a ve výsledku vás ani přes veškeré drobné lidské tragédie nevede k tomu, skutečně s některou z postav soucítit.
Krásné krajinky nestačí
Nezvládnutá filmová řeč snímku nedokáže vybudovat vztah k postavám ani k příběhu jako takovému. Je hezké na něj koukat, ale ve výsledku je nám to, co se děje na plátně, tak trochu jedno. Kamera si sice vybírá překrásné scenérie, které nás přimějí vzpomenout na Scorseseho nebo Villeneuva, ale v klíčových situacích, kdy se postavy sbližují nebo eskalují konflikty, jen toporně přihlíží zpovzdálí. Dynamický střih, promyšlené rámování nebo používání vícero velikostí záběru v Až na konec světa úplně chybí, přitom to je základní prvek, kterým si filmy získávají skutečné zapojení diváků.
Ačkoliv vidíme dechberoucí celky v pískovcových skalách nebo s úchvatným vodopádem, jak se vylévá z kaňonu, film ve své komplexitě nefunguje. Podobně jako s kamerou a střihem nakládá se zvukem a hudbou. Zvuk je místy až iritující; třeba ve vrcholných scénách, kde dochází k úmrtím některých postav, naši pozornost odvádělo jakési bzučení mouchy nebo cvrkání cvrčka.
Nefunguje toho víc
Co se týká hudby, zaslechneme pár půvabných melodií, které se k žánru hodí. Ale hudba neprovazuje scény navzájem, neakcentuje dramatičnost, nezvyšuje pozornost a divácký zájem ani nedefinuje vztahy, které si tvoříme k postavám. A to všechno jsou základní funkce filmové hudby, které ale, když všechno klape, jak by mělo, nejsme ani zvyklí zaznamenávat. Mělo by se to dít tak nějak automaticky.
Ambiciózní a osobitý snímek tak zachraňuje herectví. Mimika a intonace Vicky Krieps nás nenechá ani chviličku pochybovat, že sledujeme příběh nezávislé, ale osudem zkoušené ženy v těžké době. Viggo Mortensen nám ruku v ruce s povahou svého hrdiny Holgera připadal adekvátně strohý. Naprosto nás ale ohromil hlavně Solly McLeod v roli záporáka Westona Jeffriese. Skvěle zvládnuté byly i vedlejší postavy včetně maličkého Vincenta (Atlas Green) nebo majitele hospody, kteří sice nedostali tolik prostoru, ale i během vteřin dokázali navodit absolutní porozumění.
Není lehké Až na konec světa odsoudit, protože má svoje kvality. Z perspektivy Vigga Mortensena jde pak o náročný a odvážný krok vydat se za hranice své skoro oscarové herecké kariéry (Mortensen byl za herecký výkon v hlavní roli nominovaný celkem třikrát, za Východní přísliby, za Tohle je náš svět a Zelenou knihu). Zkusit v kinematografii uspět v úplně nové roli, která je navíc jednou z nejtěžších, je rozhodnutí, za které Mortensena obdivujeme a fandíme mu. Nicméně je fér říct, že zatím je ještě na začátku cesty.
Verdikt: 5/10
Viděl*a jsi Až na konec světa na festivalu v Karlových Varech? Dej nám vědět, jak se ti líbil, hvězdičkami dole.
Karlovarský festival má za sebou den šestý. Podívej se na video, které shrnuje to nejdůležitější, co se událo. Přijeli třeba Ivan Trojan a Daniel Brühl.
