Jela jsem do Egypta jako animátorka. Bydlela jsem v ruině, 20 hodin denně pracovala a na měsíc se stala „manželkou“ svého kolegy

Nesouhlasili. Báli se a hodně jsme se kvůli tomu pohádali. Přemlouvali mě, abych odjela  pracovat jako animátorka někam do Evropy, ale já byla neoblomná a stála jsem si za svým rozhodnutím. Tehdy jsem jim nerozuměla. Nechápala jsem, proč jsou proti. Vždyť to tam přece viděli, mluvili s lidmi, se kterými bych tam trávila čas. Teď už jim každopádně rozumím.

Rodiče si nedokázali představit, že by mladá devatenáctiletá dívka jela do země, kterou nezná, za někým, s kým mluvila jen párkrát v životě. Přesto jsem nedala na prosby rodiny a koupila si jednosměrnou letenku do Hurghady.

Ruina pro hotelový personál

O týden později jsem přiletěla do Hurghady, kde na mě čekal můj egyptský známý. Taxík nás odvezl do letoviska a šli jsme se ubytovat. Z informací, které mi dal předem, jsem netušila, jak bude ubytování vypadat. Ujistil mě však, že budu spokojená. Nevím, na jaký standard byl zvyklý, ale do slušného bydlení to mělo hodně daleko.

Když jsem uviděla budovu, ve které jsem měla bydlet, seriózně mě napadlo, že se za chvíli zřítí.

Pochopila jsem, proč vstup do luxusního resortu z jedné strany lemují obrovské keře. To aby za ně nikdo neviděl... Všude kolem byl ušlapaný písek s blátem a odpadky. Budova neměla pořádná okna, omítka opadávala. Chodby uvnitř vypadaly jako ve vězení a pokoje byly zajištěny rozbitými dveřmi, které se nedaly ani pořádně zamknout.

Pokoj na tom nebyl o nic lépe. Byla tam jedna malá postel pro dvě osoby, na které jsem měla spát se svým egyptským kolegou! Nevěděla jsem, co mám dělat. Jestli se zvednout a běžet zpátky na letiště, nebo se pokusit zařídit, aby nám pokoj vyměnili. Koupelnu, jak jsem se dozvěděla druhý den, nikdy nikdo neuklízel. Nebyly tam ani žádné čisticí prostředky, takže to vlastně ani nešlo.

Když jsem viděla špinavou neustlanou postel, zeptala jsem se, jestli je alespoň vyměněné povlečení. „Není. Dneska budeme spát v tomhle, zítra si řekneme o čisté,“ odpověděl mi naprosto klidně můj kolega. V tu chvíli jsem si opravdu myslela, že se zblázním. Nedokázala jsem si představit, že bych tam mohla spát. Chtělo se mi brečet a došlo mi, že jsem udělala velkou chybu. Kromě toho v celé služebně všichni kouřili. Můj egyptský kolega si lehl do „naší“ postele a zapálil si cigaretu. Klimatizace byla rozbitá a já myslela, že se udusím.

Lži a další lži

Druhý den ráno jsem se šla seznámit s prací. Ještě než jsem nastoupila do práce, předložili mi smlouvu, podle které jsem manželkou svého kolegy. Jen proto s ním smím sdílet pokoj. Ale vlastně jsem za tuto falešnou „záruku“ byla trochu ráda, domluvila jsem se s ním, že mě bude hlídat, protože jsem se v budově plné cizích mužů bála o svou bezpečnost. Proto jsem souhlasila. Byla jsem ujištěna, že smlouva je jen kus papíru pro případ, že by do hotelu přišla kontrola. Jelikož je Egypt muslimský stát, bylo nutné dodržovat tato pravidla, která jinak nedovolovala nesezdaným párům spát v jednom pokoji.

Dozvěděla jsem se také pravidla pracovní doby: „Na snídani chodíme v osm ráno. V devět hodin musíte být všichni na svých místech a dělat svou práci. Ve 12 hodin jdete na oběd, pak je přestávka do 15 hodin a pak začíná odpolední program, který potrvá do 23 hodin. Jednou týdně máte celý den volno. Na konkrétním dni se domluvíme,“ řekl mi na úvod vedoucí. Dalo by se to zvládnout, kdyby alespoň něco z toho byla pravda.

V osm ráno jsme museli být nasnídaní a připravení do práce. Ve dvanáct hodin jsme sice obědvali, ale během tříhodinové polední „pauzy“ jsme zkoušeli program na večer a pak zase pracovali do noci. Ve 23.00 hodin program sice skončil, ale pak jsme museli s přihlášenými hotelovými hosty odjet do města na diskotéku, kde jsme každý den zůstávali až do tří nebo čtyř hodin ráno. Další den jsme opět vstávali před sedmou ráno, abychom se mohli nasnídat. To byl koloběh celého dne v 38stupňovém vedru.

Dny ubíhaly a já, celá vyčerpaná, jsem se nemohl dočkat prvního volného dne. Sedmý den jsem zašla za vedoucím a řekla mu, že si potřebuji odpočinout. „Noví animátoři mají pauzu po měsíci. Tak to tady prostě chodí. Přijď pak za mnou a domluvíme se na dni volna,“ dostala jsem odpověď.

Nevěřila jsem vlastním uším a nevěřila jsem, že bych zvládla pokračovat v takovém nasazení další tři týdny. Byla jsem úplně bezradná, protože jsem si za všechny ušetřené peníze koupila letenku do Hurghady a hodlala jsem se vrátit, až když si vydělám peníze nové. Bála jsem se to říct rodičům, protože jsem věděla, že by se báli. A hlavně jsem se styděla, protože měli pravdu.

Rozhodla jsem se tedy, že to vydržím. Až za tři týdny dostanu první výplatu, koupím si letenku a odjedu. V tu chvíli přišla další rána. Z Evropy jsme tu byli jen dva. Jen já a jedna Ukrajinka. Řekla mi, že výplatu dostanu až po pěti týdnech a bude to jen necelých 250 dolarů (asi 5 700 korun). Kdybych odešla dřív, nezaplatili by mi nic.

Navzdory všem okolnostem jsem si ale v této práci našla spoustu přátel a kolegové a kolegyně na mě byli opravdu hodní. Všichni jsme si navzájem pomáhali. Evropští animátoři v tomto středisku však prakticky nikdy nevydrželi a odešli po několika dnech. Někteří Egypťané tam však pracovali i několik let, protože byli rádi, že mají kde bydlet a dostávají jídlo zdarma.

Při čtení mého příběhu vás možná napadlo, jak jsem řešila víza a co všechno jsem musela podepsat za smlouvy. Vedoucí animátorů mi poradil, abych na začátku přijel do Egypta na turistické vízum a později si ho jen prodloužila. Protože jsem však měl pouze turistické vízum, nemohl jsem podepsat žádnou smlouvu. „Dělají to tak všichni, nebojte se. Takhle tě budeme moci lépe zaplatit,“ ujistil mě.

Takže jsem ani neměla žádnou smlouvu, která by mě chránila – a hlavně stále žádné peníze! Když si na to teď vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Tehdy jsem však byla plná adrenalinu a odhodlaná situaci zvládnout.

Moji čeští zachránci

Uplynulo několik dní a mně byla nabídnuta změna hotelu. Prý je tam lepší dům pro personál a více volného času. Řekla jsem si, že horší už to být nemůže, a rozhodla jsem se tam přestěhovat.

V novém hotelu se však nic nezměnilo. Ačkoli ubytování pro personál už nevypadalo jako ruina, hygiena v něm stále nehrála žádnou roli. Protože mým úkolem bylo také komunikovat s hotelovými hosty, poznala jsem spoustu lidí. Seznámila jsem se také se skupinou Čechů, se kterými jsem si opravdu sedla, a rozhodla jsem se jim svěřit se svým příběhem.

Den před jejich odjezdem za mnou přijeli a udělali něco, o čem se mi ani nesnilo. Ukázali mi letenku, kterou mi koupili, abych se s nimi mohla vrátit domů. Řekli mi, že bude stačit, když jim po vyzvednutí peněz vrátím peníze, a že jsou jen rádi, že mi mohou pomoci. V tu chvíli to byla nejlepší zpráva, jakou jsem za poslední týdny slyšela. Ještě ten den jsem to oznámila vedení a s radostí jsem si sbalila kufry na cestu domů.

Jediná osoba, které jsem to neřekla, byla moje máma.

Rozhodla jsem se ji překvapit. Když mě uviděla, obě jsme se rozplakaly a teprve tehdy jsem jí vysvětlila, co se stalo. Nevěřila jsem, že už jsem doma, a byla jsem velmi vděčná svým českým přátelům, se kterými jsem stále v kontaktu. Na svůj zážitek nikdy nezapomenu, ale jsem moc ráda, že jsem to zvládla a že se z toho mohu poučit. Byla jsem ještě velmi mladá a naivní. Kdyby se mi tohle celé ale nestalo, nevěděla bych o této špatné situaci v Egyptě, abych informovala ostatní a aby se mohli vyhnout stejným potížím. Čtyři týdny v této zemi byly ty nejtěžší v mém životě, ale jsem za ně vděčná. Daly mi lekci, na jejímž konci bylo zjištění, že dobří lidé stále existují.

Pokud se chceš podobné situaci vyhnout, důkladně se na výjezd do zahraničí připrav!
Zajisti si:

• Před příjezdem si o hotelu zjisti všechno, od ubytování po pracovní hodiny.
• Trvej na podpisu smlouvy a přečti si všechny podmínky.
• Spoj se s personálem hotelu a zjisti od něj skutečnou situaci v hotelu.
• Předem se dohodněte na platových podmínkách.
• Vezmi si s sebou dostatek peněz, aby ses v případě nouze mohla dostat domů.
• Zkontroluj recenze hotelu a proklepni si ho na Googlu včetně roky starých stránek.
• Vyhledej si hotel na mapách Google a prohlédni si ho.
• Měj s sebou všechny potřebné dokumenty a smlouvy, aby ses se mohl*a chránit.
• Stůj si za svým. Pokud se ti něco nebude líbit, ozvi se.
• Poslechni své rodiče, nebo alespoň ošetři svůj výjezd tak, abys jim mohl*a o všem říct.  :-)