Na tohle jsme všichni čekali. Kultovní dvojice sprejerů Petr Kocourek a Michal Kolman se po 11 letech vrací na scénu. Prošli si gymplem i vejškou, teď už jako každý dospělý makají v džobu. Nejen o filmu si s námi popovídala známá writerka Sany.
Ve filmu Džob je všechno graffiti autentické. Všechno vzniklo s respektem ke graffiti komunitě. Graffiti je životní styl, do toho se nedá stylizovat, ale musí se žít. – Sany
Džob zamíří do kin už ve čtvrtek 31. července. Navazuje na předchozí počiny režiséra Tomáše Vorla Gympl a Vejška. Hlavní obsazení Jiřího Mádla a Tomáše Vorla Jr., stejně jako role matky Kocourka v podání Zuzany Bydžovské nebo otce Kolmana s tváří Jana Krause, ve filmu zůstávají. Přibydou ale i zcela nové postavy. Těšit se můžeš třeba na Kristýnu Leichtovou a roli si střihne i Yzomandias.
Osudy Kolmana a Kocourka se tentokrát trochu rozdělí. Zatímco první jmenovaný pracuje v korporátu a má rodinu, druhý se stále věnuje umění. Téma graffiti je ale přesto důležitým motivem filmu. Stejně jako předchozí dva snímky, i Džob nabízí hluboký vhled do komunity graffiti writerů. A to i díky tomu, že na jeho tvorbě spolupracovalo několik insiderů. Kostýmy, jednotlivé situace i samotné malby na zdi jsou tak zcela autentické.
Co nám řekla přední česká writerka?
Sany je nejdéle aktivní graffiti umělkyní v Česku. Platí za známou tvář globální street artové scény a je členkou dvou mezinárodních čistě ženských graffiti crew s názvy PUFF a PMS. S filmováním má bohaté zkušenosti. Mimo jiné stojí za dokumentárním filmem Girl Power, který mapuje emancipaci ženských writerek. V Džobu otiskla své zkušenosti nejen ve scénáři, ale také například při volbě kostýmů. Pro Refresher se rozpovídala o svých street artových zkušenostech, ale i o zákulisí připravované filmové novinky.
Jste jednou z mála českých writerek. Kdy a jak jste se ke graffiti dostala?
Graffiti mě zaujalo okolo roku 2000. Ale pořádně jsem se k němu dostala o dva roky později.
Jak vzpomínáte na svoje úplně první graffiti? Na jakém místě to bylo? Cítila jste adrenalin, euforii nebo třeba strach?
Popravdě, je to tak dávno, že si první graffiti ani nepamatuji. Určitě jsem to ale jako teenager nedělala pro pocit adrenalinu. Spíš pro potřebu říci, že jsem tady.
Procestovala jste řadu světových měst od New Yorku, Ria až třeba po Sydney nebo Bangkok. Která z metropolí ve Vás zanechala největší otisk? Kde jste viděla nejzajímavější graffiti?
Graffiti, jak ho známe dnes, se zrodilo v New Yorku. Právě tam jsem se setkala s legendami jako Lady Pink, první ženou na graffiti scéně, nebo s Marthou Cooper, světoznámou fotografkou, která svými snímky definovala vizuální dědictví graffiti a hip hopu. Je autorkou ikonických knih jako Subway Art a Hip Hop Files. Takže se mi tam splnila část mých snů. Graffiti je ale ve své podstatě všude na světě stejné, jediný rozdíl je v tom, jestli je dobré, nebo ne. Stejně silný zážitek zažijete s graffiti komunitou v New Yorku i v Bangkoku.
Proč je aktivních ženských writerek v Česku tak málo?
Žen v graffiti bylo vždycky míň než mužů, ale tahle skutečnost se teď mění. Třeba film Girl Power, historicky první dokument o ženách v graffiti, který jsem vytvořila, toho hodně změnil. Každý rok je jich tak víc a víc.
Myslím, že menší zastoupení žen v této komunitě dává smysl. Graffiti je ve své podstatě ilegální a ne každá holka chce v noci chodit sama a něco malovat. Writing je i poměrně rizikový. Můžeš si zlomit nohu, někdo tě může napadnout nebo tě při malování jinak konfrontovat. Některé holky se taky nerady umažou.
Mluvíte o rizicích graffiti. Stalo se někdy něco takového i vám? Jakou nejdramatičtější situaci jste u tvorby graffiti zažila?
Těch situací bylo hodně, ale to k tomu patří. Těžko se to popisuje, to se prostě musí zažít. Momentálně se zotavuju po vážné operaci kolene. Den po dokončení filmu Džob jsem šla malovat a při tom jsem spadla z poměrně vysokého žebříku přímo na beton.
U každé činnosti se může něco stát a graffiti není výjimkou. Je to svým způsobem sport, takže se s úrazy musí počítat. Přiznám se ale, že jsem nečekala, že mě tohle zranění vyřadí na tak dlouho. Už je to skoro půl roku a nejspíš to ještě dalšího půl roku potrvá. Teď se dávám dohromady, skicuju a těším se, až zase vyrazím malovat ven.
Pokud chci zachytit život subkultury, musím si ji nejen nastudovat, ale přizvat k tvorbě i její členy. To se u Džobu povedlo. Díky důvěře v insidery se režisér dostal mnohem hlouběji, než by byl sám schopný.
Jak čeští writeři vnímali film Gympl a jak ovlivnil graffiti scénu? Objevilo se po uvedení filmu hodně nových writerů?
Asi je dobré zmínit, že Džob je třetím dílem trilogie. Tomáš Vorel totiž tvoří své filmy často ve formě trilogií. První byl Gympl, následovaný Vejškou. Oba filmy se věnovaly graffiti. Myslím, že dříve byla graffiti scéna radikálnější, a tak měli writeři k těmto filmům určité výhrady. Vadilo jim například, že přináší na scénu toye (začátečníky, kteří dělají špatné graffiti, pozn. red.) a lidi, kteří ničí dobré graffiti na legálních stěnách.
Tentokrát jsme se snažili tyto věci zohlednit a do filmu jsme zakomponovali i základní graffiti pravidla. Přestože měl každý z předchozích filmů své kritiky, časem se z nich staly kultovní záležitosti. A myslím, že tentokrát se velká část scény na Džob opravdu těší.
Na všech třech filmech spolupracovali writeři ze scény, podíleli se na nich insideři, což přispělo k jejich autenticitě. Na předchozích filmech pracoval například Pasta Oner, nyní se zapojili i Bros a Roke, který namaloval všechny obrazy ve filmu sám. Ale ve filmu je i velký graffiti jam, kde maluje 25 pražských writerů.
Jak velkou roli hraje graffiti ve filmu Džob?
Velikou. Je to film o lidech, kteří mají společnou crew, dělají graffiti a to je taky spojuje. Ale samozřejmě s věkem člověk maluje míň a čelí jiným výzvám. Přesto ho tam bude hodně. Podíváme se s ním dokonce i do Berlína.
Jakým způsobem film graffiti zobrazuje? Co je ve filmu autentické a co stylizované?
Všechno vzniklo s respektem ke graffiti komunitě. Graffiti je životní styl, do toho se nedá stylizovat, ale musí se žít.
V Berlíně jsme dokonce otevřeli šachtu metra, kde jsme natáčeli. Německá metro společnost nám sice oficiálně povolila natáčení na nástupišti jedné stanice, což jsme také realizovali, ale tyto záběry jsme nakonec do filmu nepoužili. Vyřízení přístupu přímo do šachty metra bylo kvůli německé byrokracii velmi složité a kdo ví, jestli by se to vůbec podařilo. Proto jsme si nakonec pomohli neoficiální cestou přes kontakty z berlínské scény.
Odkazuje graffiti ve filmu na některé skutečné writery?
Ano, na Džobu pracovali skuteční writeři. Konkrétně 25 lidí ze scény. V záběrech z Berlína se dokonce objeví Shacke One, známý německý rapper a writer, který ve filmu hraje sám sebe. A takových je tam více.
V čem je film Džob jiný než ostatní filmy o hip hopu a graffiti?
Režisér Vorel si vždy zakládá na tom, aby scénář psali a na filmu spolupracovali ti nejlepší insideři. Díky tomu se divák opravdu dostane dovnitř graffiti scény, nejde o představu, jak si někdo myslí, že writeři žijí, ale o realitu. Já sama jsem se podílela na scénáři, produkci a kostýmech. Na kostýmech jsem spolupracovala také s Ivou Raškovou a Lenkou Komrskovou, známou jako Leny.
Chystáš se na Letní filmovou školu? Vybíráme to nejlepší z programu
24. července 2025 v 13:00
Na kostýmy obvykle nebývá velký rozpočet, oblečení se často hledá v sekáčích nebo půjčuje mezi známými. Tentokrát jsme ale díky hlavnímu partnerovi filmu, Footshopu, měli téměř neomezené možnosti a mohli jsme vše doladit do nejmenšího detailu. Například jen set, který má Jirka Mádl na sobě v několika berlínských scénách, stál přes 35 tisíc korun. Stejný outfit jsme připravili i pro jeho dubléra, včetně luxusních tenisek Bape. Oba sety za více než 70 tisíc korun jsme následně celé postříkali sprejem, a tím vlastně zničili. Něco takového bychom si bez podpory takového partnera nikdy nemohli dovolit. Myslím si, že jsme nemohli najít lepšího a aktuálnějšího partnera než právě Footshop, díky kterému bude film i co se týká fashion stylovým odrazem své doby.
Když jsme s Jirkou Mádlem a Juniorem dorazili do Berlína, oblékli se do kostýmů a potkali se s místními writery, nejdřív si mysleli, že jsou to dubléři ( Roke a Bros), nevěřili, že jde o herce. Tak autenticky totiž působili.
A právě v tom podle mě spočívá úspěch filmu. Pokud chce člověk zachytit život subkultury, musí ji nejen důkladně poznat, ale hlavně přizvat ke spolupráci její skutečné členy, včetně značek, které mladí respektují a které do prostředí přirozeně patří. A to se u Džobu povedlo. Díky jejich důvěře se režisér dostal mnohem hlouběji, než by zvládl sám.
Sany nám mimo rozhovor prozradila i několik zajímavostí, které bys z filmu jen tak nevykoukal*a.
- Celý snímek byl natočen na iPhone 16.
- Režisér Tomáš Vorel nacastoval do filmu i člověka bez domova.
- Role Zrzouna je inspirována českým rapperem Tylerem Durdenem.
- Natáčení jedné ze scén zkomplikovalo auto, které narazilo do zdi, před níž se mělo během několika minut začít natáčet.
Tak co, navnadil tě tenhle pohled do zákulisí filmu k tomu, abys na konci července vyrazil*a do kina? Dej nám vědět do komentářů.
