Super Mario, Super Tennis, Super Star Wars nebo NHL z roku 1994.
Přibližně před měsícem rozpoutal japonský gigant Nintendo vlnu nostalgie s replikou jejich ikonické konzole z roku 1985 – NES. Nintendo Entertainment System přinesl spolu s nevšedním hranatým designem skvělé tituly jako například Super Mario Bros. Na trh expandovali s maximální opatrností a až po zaznamenání prvotního úspěchu omezeným prodejem v New Yorku, Los Angeles a Chicagu se rozšířily do celého světa. Už koncem 1986 jste si na NES mohli zahrát až 15 samostatně prodávaných her.
90. léta odstartovala společnost ještě stylověji. V Japonsku na scénu přišla nová konzole s vynikajícím designem a hratelností, která připoutala jednoho či dva hráče k CRT televizoru na dlouhé hodiny až dny. Na rozdíl od klasického NES, které si můžete pořídit jako novinku v menším měřítku, byl Super Famicom, respektive Super Nintendo Entertainment System, jak ho později pojmenovali, vybavený lepším ovladačem, propracovanějšími hrami a špičkovým designovým návrhem od Masayukiho Uemury. Do jeho portfolia také patří klasické Nintendo, při kterém můžeme pozorovat postupný přechod od ostrých hran k zaobleným tvarem.
Pro trh byly připraveny dvě, respektive tři různé verze. Zástupce japonského designu, který je považovaný za podstatně sympatičtější kus elektroniky a americká hranatá „krabice“. V případě naší konzole se však místo označení Super Famicom setkáváme se zkratkou SNES. Po 2 letech od vydání Famicomu se po vzoru americké verze dokončil PAL model určený pro Evropu, většinu Asie a Afriku. Na plastech proto pozorujeme přátelštější nápisy a vůbec, označení Famicom jako zkratka pro Nintendo Family Computer nezní příliš vábivě.
Zrod skvělých her odstartoval hardware za přibližně 150 liber raketovým tempem. Zatímco u klasického NES jsme počítali tituly desítkami, zde používáme stovky, přičemž se toto číslo zastavilo až na 783 plnohodnotných hrách. V základním balení jste kromě samotného hardwaru obdrželi kazetu Super Mario World. Nechyběly také limitované edice obohacené o další tituly. Druhým bestsellerem se stal legendární Donkey Kong Country s celkovým počtem prodaných kopií překračujícím 9 milionů.
Násilí ve hrách bylo důvodem k vážné diskusi již v roce 1992, kdy se spustil prodej příslušenství k této zaoblené krabici v podobě velké plastové bazuky. Vždyť co zaujme více než ruční protitanková zbraň, kterou si opřete o rameno a následně útočíte na televizor v až 12 kompatibilních hrách? Podle kongresu Spojených států však přehnané násilí ovlivňovalo dětské hráče. Ať už je to pravda, nebo ne, tuto plastovou hračku si zakoupilo pouze minimální procento majitelů SNES.
Samostatnou kapitálu jsou regionální omezení. Nintendo se s nimi skutečně vyhrálo a až do příchodu adaptérů bylo blokování podle polohy, respektive verze hardwaru, vyšperkováno na jedničku. Každá kazeta obsahovala zabudovaný čip, který reagoval s konzolí při ověřování kompatibility. A zatímco Japonci a Evropa vsadili na oblý tvar ladící se vzhledem zařízení, v Americe produkovali hranaté kazety, které jste prostě fyzicky nedokázali zapojit do SNES. Bez destrukčního zásahu do plastového obalu tak byli hráči odkázáni na adaptér. Ten ale řešil pouze jeden ze dvou základních problémů. Ochrana zmíněným čipem rozdělovala hráče na japonsko-americké a euroasijské publikum. Vzájemnou inkompatibilitu mezi nimi bylo možné prolomit pouze současným připojením funkční a pro vaši konzoli „zakázané“ kazety. Brilantní řešení, ne?
Celosvětově se prodalo téměř 50 milionů kusů Super Nintenda. Náš exemplář je i po 24 letech od data výroby plně funkční. Z obou ovladačů ztratilo citlivost pouze jediné, nejméně důležité tlačítko start. Na fotografiích můžeme vidět oxidaci a zežloutnutí méně kvalitních ABS plastů použitých v dřívější výrobě. Adaptér funguje ještě dnes a po pár profouknutích zaprášených kontaktů je Nintendo jako nové. Stále se zde najde několik zábavných her pro jednoho či dva hráče. Nepotřebujeme být fascinováni krásným grafickým zpracováním ani rozsáhlými možnostmi v otevřeném světě. Nejlepšího retro zážitku docílíte při použití CRT obrazovky.
V rámci testování funkčnosti je zde krátký neprofesionální sestřih pěti titulů zapojovaných do Nintenda frekventovaněji než v případě jiných her. Na ikonickém Super Mariovi se sice nemá co omrzet, avšak při takovém Top Gear 2 klesá hráčské nadšení přímo úměrně plynoucím minutám. Co bychom však rádi vyzvedli, je Super Tennis, nestárnoucí klasika pro jednotlivce, ale i partu toužící po zábavním retro turnaji.
Méně známým faktem je zavržená spolupráce mezi dvěma japonskými rivaly Nintendem a Sony. V období, kdy se projektoval první Play Station (mezera v názvu není překlepem), byl mezi těmito dvěma společnostmi uzavřený kontrakt, který měl nabýt podobu hardwarového přídavku k Nintendu umožňujícího spouštět hry z CD médií. Na straně Sony se zase měla objevit podpora SNES kazet. Jejich prototyp vypadá přinejmenším zajímavě. Vše probíhalo podle předpokladů až do oficiálního potvrzení kolaborace. Nintendo objevilo ve smlouvě klauzuli pojednávající o minimálním zisku z prodeje CD her, odstoupilo od ní a rozhodlo se oslovit Philips. Asi už tušíte závěr tohoto příběhu: Odstranění kazetového rozhraní z „Playka“, spojení názvu na PlayStation a odsouzení SNES k zániku.
Pokud máte kdesi ve sklepě zaprášený kus, zkuste jej vytáhnout a nostalgicky si zavzpomínat na 90. léta. Mnoho kazet, respektive jejich obsah, nestárne a stále má co nabídnout. Když už pro nic jiného, tak pro rychlou kalkulaci momentální hodnoty vaší soupravy. Zejména jednotlivé hry totiž postupně nabírají na sběratelské hodnotě.
