Vášnivý umělec nominovaný na Oscara za Captain Fantastic v sobě skrývá víc, než byste čekali.
S odstupem téměř dvou dekád je dnes nezpochybnitelné, že velkolepý třídílný epos Pán Prstenů je novodobou klasikou a svůj status legendy ve filmové historii zapečetil neporušeným cementem. Nejednomu skvělému herci přitom přinesl světovou slávu a uznání. Aragorn Vigga Mortensena se stal snad nejoblíbenějším hrdinou svého času a ani dnes neztrácí nic ze své přitažlivosti. Americký herec s dánskými kořeny si účast na produkci podobných rozměrů už nikdy nezopakoval, což vypovídá hodně o jeho uměleckých prioritách a hodnotách. V roce 1999 však téměř propásl i Jacksonovo opulentní dílo. Do první klapky zbývaly dny a když se režisér rozhodl, že Stuart Townsed není nejlepší volbou pro roli Aragorna, nabídku dostal Mortensen. Ten však podle vlastních slov neměl zprvu příliš velký zájem se do podobného projektu pustit a misky vah naklonilo až naléhání jeho syna Henryho, vášnivého čtenáře Tolkienova díla. Po třech dalších letech herce, který do té doby odpovídal na dopisy fanoušků vlastnoručně psanými dopisy, pohltil zcela nový rozměr slávy.
Když přijde na rozhodování o přijímání těchto nových nabídek, má dnes již 58letý Mortensen pověst velmi selektivního herce. I díky tomu se letos dočkal své druhé nominace na Oscara. Po Eastern Promises se hercovou další příležitostí na plešatou sošku stal loňský snímek Captain Fantastic. Ačkoli je nepravděpodobné, že kromě Denzela Washingtona má někdo vůbec šanci obrat o vítězství Caseyho Afflecka, Viggo si své místo mezi nominovanými rozhodně zaslouží. Skromný a tvrdě pracující umělec zpravidla dělá už jen na menších projektech, kde dostává možnost hrát komplikovanější postavy a dosud nikdy nezklamal. „Ve skutečnosti nemám žádný plán kromě vyhledávání projektů, které budou lidé sledovat i 10 let po jejich vydání.“ Navzdory Mortensenovu tvrzení se při pohledu na jeho práci nabízí jedna opakující se téma - rodičovství. Kromě A History of Violence či postapokalyptické The Road hraje otce i v Captain Fantastic a jak jsme zmiňovali, svému skutečnému synovi do značné míry vděčí za Pána Prstenů. „Být rodičem naučí člověka značné pokoře,“ řekl herec pro The Guardian. „Slibujete si, že neuděláte tytéž chyby jako vaši rodiče, ale samozřejmě nevyhnutelně se mnoha dopustíte také.“
Viggo Peter Mortensen Jr. se narodil 20. října 1958 na Manhattanu americké matce Grace Gamble a dánskému otci Viggovi Peteru Mortensenovi Sr. Pár se poznal v Norsku. Krátce po narození syna se rodina přestěhovala do Venezuely, odkud po čase zamířila do Dánska, aby se nakonec usadila v Argentině. Zde Viggo navštěvoval základní školu a pochopitelně se naučil plynulé španělštině. Jako 11letý byl svědkem rozvodu svých rodičů. S matkou se následně přestěhoval zpět do New Yorku, kde dokončil střední školu a později získal vysokoškolský titul ze španělštiny a politologie. Po absolvování univerzity v roce 1980 zamířil do Evropy. Zakotvil nejdříve ve Španělsku, později se přestěhoval do Anglie a před návratem do Spojených států žil i v Dánsku. Během období v Evropě vystřídal několik zaměstnání, mezi nimiž bychom našli řízení kamionu či práci v kodaňském květinářství. Do Ameriky zamířil pro touhu začít hereckou kariéru.
Na rozdíl od většiny úspěšných herců zažil svůj debut na plátně o něco později. Při premiéře filmu Witness v roce 1985 bylo Mortensenovi už 27 let. Pro někoho může být překvapením i fakt, že herci bylo při natáčení trilogie o prstenu moci už 43 let. Vše navíc nasvědčuje tomu, že Viggo s přibývajícím věkem nepřestává zrát jako dobré víno. Jeho oddanost rolím je často probírané téma a krásně ji vyobrazují například slova chvály olympijského šermíře Boba Andersona trénujícího herce Pána Prstenů v zacházení s mečem. Anderson podle vlastních slov nikdy netrénoval lepšího šermíře, než jakým se Mortensen stal při neúnavných přípravách na akční scény. Podobně jako mnozí jeho kolegové se také naučil Tolkienovu elfštinu a památným je i moment výkřiku skutečné bolesti, když si herec zlomil prst na noze kopnutím do přilby mrtvého nepřítele.
Mortensen nemá problém otevřeně mluvit o politice či sociálně-politických problémech a situacích, ale zároveň přiznává, že z některých věcí je už unavený. Pro The Guardian uvedl jako příklad senzacechtivost mnoha médií. Při premiéře Captain Fantastic na Sundance se reportér Mortensena zeptal, jaký je jeho názor na rozšíření rozmanitosti členů Akademie před letošní ceremonií. „Řekl jsem: ’Zní to fajn. Ale u Oscarů se vždy musíte dívat spíše na peníze. Nesprávná rozhodnutí se dějí každý rok zejména pro finanční stránku věci. Protože Oscary jsou do značné míry kšeft. Ano, černí herci, domorodí Američané, Asiaté či Hispánci jsou často neprávem přehlíženi, ale mnoho bílých herců také.’ Den na to je interview odvysíláno a jediné co říkám, je ’bílí herci jsou neprávem přehlíženi’. Samozřejmě, okamžitě se na mě snese sprška kritiky, protože v očích lidí jsem automaticky jen privilegovaný běloch z Hollywoodu. Tehdy jsem si pomyslel ’OK - měl jsem říct jen ano.’“
Po debutu ve filmu Svědek se Mortensen stal ve filmařských kruzích velmi rychle známý svou ochotou studovat materiál do nevšední hloubky. Pro Cronenbergův film Eastern Promises si nechal své dialogy přeložit do ruštiny a následně si autenticitu překladu ověřoval u náhodných lidí, které potkal během cestování po Moskvě a St. Petersburgu. Hercova povaha se otiskla na jeho přístupu k výchově syna Henryho. Přestože tvrdí, že dítě se nakonec do značné míry definuje samo, pronajímal svému synovi pohádky na videu, aby neviděl TV reklamy a sršel hrdostí, když se malý Henry nepřidal k obecným ovacím na adresu Titaniku - Mortensen není velkým fanouškem konvenčních příběhů. „Peníze, které jsem vydělal, byly při výchově velmi užitečné, protože mi umožnily vystavit jej odlišným kulturám.“ No a osud chtěl, aby měl Henryho umělecký vkus seismický vliv na kariéru svého otce - zmiňovaná záliba v Tolkienovi.
Pro tak soběstačného člověka, jakým Mortensen je, byl filmový průmysl často zvláštním místem. Je známo, že nemá zrovna v lásce herce, kteří se nechávají hýčkat. Na otázku, zda je za podobné zacházení s herci zodpovědná zejména big-budget produkce má jasnou odpověď: „Může být. Problém ale je, že lidé se rozmazlovat nechají. Jako herec udáváte tón. Mladí herci pak často vidí ty ostřílenější chovat se jako děti: Chci ten největší přívěs. Chci jít se svou rodinou na premiéru do všech těchto zemí a distributor mi musí zaplatit hotel a cestu. Přitom zcela ignorují fakt, že všechny tyto výdaje často studiu neuvěřitelně omezují schopnost zaplatit další film. Nechají své agenty zaplnit smlouvu výsadami a pak argumentují ’Ale já to mám v kontraktu’, jako kdyby s tím neměli nic společného. Pro dospělého člověka to nejsou zrovna dobré výmluvy.“ Rozjetý Viggo pokračuje: „A způsob, jakým se chovají na place, jak se chovají k ostatním. Mnoho zkušených herců odchází v momentě, když nejsou v záběru nebo odvádí tak mizernou práci, že je jasné, jak jim je daný projekt ukradený. Jednou jsem musel požádat herce, se kterým jsem natáčel dialog a jeho záběry byly hotové, aby se na to raději vykašlal. ’Vypadáš unaveně, proč nejdeš domů? Já tu scénu raději dokončím s někým ze štábu.’“
„Říkám to bez prozrazování konkrétních jmen, ale jde jen o jeden příklad z tuctů. Často se setkáváte s velkou soutěživostí poháněnou těmito oceněními a ceremoniemi. Zažil jsem herce přijímající nabídky, jen aby mohli být nominováni. Snažící se ukrást si pro sebe celé scény. Rozhodnou se plakat, protože to jim dozajista zaručí nominaci a herec proti nim je jim ukradený. Ale to se stává i v nezávislých snímcích, není to žádná výhrada studiových projektů ani amerických filmů. Zažil jsem to i v Londýně.“ Mortensen na závěr dodává: „Film funguje, protože lidé se přizpůsobují jeden druhému a pracují společně. No a pokud tak nekonají... Filozof Lao Tzu jednou řekl ’pokud nezměníte směr, kterým se ubíráte, skončíte tam, kam směřujete.’“
Bezprostřední přístup Vigga Mortensena vzbuzuje obdiv, ale dozajista si najde i své odpůrce. Je však příjemné poslouchat známého člověka, který neskrývá to, kým je, jen aby oslovil co nejširší cílovou skupinu. Koneckonců, Mortensen nevyzařuje příliš velký zájem o slávu. Rozhodně věnuje většinu své pozornosti práci. Není totiž pouze respektovaným hercem. Představitel Aragorna je vášnivým umělcem na mnoha frontách - píše básně, je uznávaný fotograf a malíř, vydal 17 hudebních alb a v neposlední řadě založil vlastní knižní vydavatelství (Perceval Press). To rozběhl za peníze z Pána Prstenů a věnuje se zejména publikování neznámých autorů, jejichž práce by se jinak nemusely dostat do povědomí. Sám Mortensen vydal 18 publikací - sbírky básní, fotografií či obrazů. Podobně jako mnohé jeho malby a básně, je i jeho hudba často velmi abstraktní a posluchače si nenajde snadno. Na několika ze svých 17 alb spolupracoval s kytaristou působícím pod jménem Buckethead. Za zmínku stojí jistě i fakt, že skladbu „Aragorn's Coronation“ z Pána Prstenů herec sám nazpíval a je i autorem hudby. V extended verzi z jeho rtů zazní i „The Lay of Beren en Lúthien“. A aby toho nebylo málo, zmíněné básně píše Mortensen ve třech různých jazycích - angličtina, španělština a dánština.
Mortensen, plynule ovládající šest jazyků (angličtina, španělština, francouzština, dánština, italština a elfský jazyk) je známý pro mnohé fascinující příběhy z natáčení legendární trilogie. Zakončil ji koupí dvou koňů, na kterých během natáčení jezdil, protože si k nim vybudoval citové pouto. Sám si myl a zašíval svůj kostým a svůj meč nosil bez ohledu na to, zda se právě točilo. Říká se, že v jeden večer na něj pro vášnivé ohánění se mečem na lokálním parkovišti někdo dokonce zavolal policii. Kromě zlomeného prstu si při jedné bojové scéně odštípl kus zubu, přes protesty byl odveden k zubaři a ještě v ten samý den pokračoval v natáčení. Nic z výše zmíněného však dozajista nemůže konkurovat točení scény v řece, kdy se měl Mortensen zachytit pod kámen a téměř utopit. Nejen svým hereckým talentem, ale i obrovskou oddaností samotné postavě se stal jedním z nejdůležitějších střípků v mozaice monumentálního díla zapsaného v dějinách kinematografie zlatým písmem.
