Životní příběh Roberta Strouda zaujal i filmaře, ti se rozhodli v roce 1962 natočit film Ptáčník z Alcatrazu.
Vrah, násilník a psychopat. Také ale jeden z mála odsouzených, jehož vězeňské prostředí dokázalo od základů změnit v lepšího člověka. Až tam totiž zjistil, že rád bádá a přemýšlí. Jeho hlad po znalostech ukojil v mnoha oborech, ale jeden mu učaroval nejvíce, ornitologie. Proto si vysloužil přezdívku „Ptáčník z Alcatrazu“. O jeho práci s ptáky se zajímali jak běžní chovatelé, tak vědecké kapacity. Světlé stránce jeho osobnosti ale předcházela brutalita a násilí. Za mřížemi ubodal k smrti dozorce a vícekrát použil násilí i proti spoluvězňům. Psychopat s IQ 134, jak prokázal psychiatr Romney Ritchey, však i přes svou nápravu strávil za mřížemi více než 50 let svého života.
Psal se rok 1890 a do rodiny poznamenané násilím a alkoholismem přišel malý Robert Stroud. Pro neshody a vypjaté sociální prostředí utíká v třinácti letech z domu a životem se protlouká, jak se jen dá. Svou pouť nakonec končí v roce 1908 na Aljašce, kde si padne do oka s mnohem starší prostitutkou Kitty. Jak to tak už bývá, přátelství přeroste v partnerský vztah, ale kromě toho se Robert stane i jejím pasákem. Až do roku 1909 vychází všechno podle plánu. Jednoho chladného lednového dne však přítelkyni Kitty zbije a okrade místní barman, který zřejmě netušil, že jeho osud je už zpečetěn. Po incidentu ho totiž navštíví Robert a kriminálníka zbije do bezvědomí, bezvládné tělo nakonec v afektu rozstřílí. Pro Strouda to znamená jediné, několikaletý pobyt za mřížemi. Soud nakonec trest ustanovil na 12 let, ale tím vězeňský příběh jednoho z nejznámějších trestanců měl teprve začít.
Ocitá se ve vězení na ostrově McNeil ve státě Washington, kde si pomalu zvyká na nové prostředí a zejména nová pravidla. Zpočátku se snaží konfliktům vyhýbat, ale dlouho to nevydrží a postupně se mění v bezcitného agresora, který nemá problém pobodat spoluvězně i za nejmenší hloupost. Útoky však směřoval i na nemocniční personál, protože vedení podávali informace o Stroudovu vynucování si morfia. Soud mu za hrubé porušení pravidel a opakované útoky trest bez milosti navýšil, ale kromě toho ho také poslal do nového vězení s nejvyšším stupněm střežení. Leavenworth Federal Penitentiary ve státě Kansas se tak stává Stroudovým novým domovem. Právě tam objeví svůj neutišitelný hlad po znalostech nejrůznějšího charakteru, o kterém dosud neměl, jak vědět, protože vychodil jen tři třídy základní školy. Ve vězení se zapsal do několika přednášek počínaje astronomií a konče teosofií. Jakoby mu to ale osud nepřál a „obdaroval“ ho Brightovou nemoc, onemocněním ledvin, které ho psychicky velmi ničilo. Bylo to zejména ze strachu, že nemoci podlehne ve vězeňské nemocnici a už nikdy neuvidí svou mámu.
Touto skutečností byl frustrován a stačilo mu k výbuchu agrese skutečně málo. Konkrétně ho podráždily posměšky od jednoho z dozorců. Za napadení mu nakonec soud udělil trest smrti oběšením, ale rozsudek se na poslední chvíli změnil na doživotí. Do konce života měl být přitom vystaven úplné izolaci. Žádné návštěvy, žádné vícelůžkové cely. Svůj hněv i přesto neplánuje dusit v sobě. Výbuch zloby se nakonec projeví v jídelně před zraky všech. Poté, co se jeden z dozorců ohnal po Stroudovi obuškem za nepřiměřené výrazy, začala bitva. Stroud byl však na útok dobře připravený a zpod košile vytáhl ostrou čepel, kterou zapíchl dozorci přímo do srdce. Byl si totiž vědom faktu, že už nemá co ztratit. Následoval sled událostí, které přetvořily nebezpečného kriminálníka v uznávaného ornitologa. Na jedné ze svých rutinních vycházek našel ležet na zemi poraněné vrabce, které si neváhal vzít do cely, aby se o ně mohl starat. Péče o ptáky se mu však zalíbila natolik, že si nakonec opatřil kanárky. Ty chtěl chovat na prodej a ze získané tržby finančně pomáhat své matce.
A nový ředitel věznice Stroudovi plně důvěřoval. Otevřený novým myšlenkám mu dal k dispozici klece, krmivo a další potřebné věci na plnohodnotný chov ptáků. Aby ukázal nové vězeňské metody, k Stroudovi dokonce vodil i širokou veřejnost. Díky tomu se vytvořil i široký okruh zájemců a byznys tak mohl růst. Stroudovi však o peníze velmi nešlo. V ptácích objevil svůj smysl života. Vytvořil si koníček, který v něm podněcoval obrovský zájem a zvědavost o vědu. Do vědeckého světa dokonce přispěl vlastními objevy. Respekt a uznání si vysloužil například za studii o patologii ptáků a hemoragické infekci krve. Za mřížemi proběhla obdivuhodná transformace osobnosti z nebezpečného psychopata na lidskou bytost zajímající se o vědu a zvířata. Už to nebyl ten násilný kriminálník, který vás bez mrknutí oka ubodal k smrti. Pracovní úspěchy pokračovaly i nadále. Po seznámení se s Dell May Jonesovou se Stroudův byznys ještě více rozrostl. Začal totiž vyrábět a prodávat léky pro kanárky.
Stále stoupající zisky se však nelíbily Federálnímu vězeňskému úřadu. Kromě toho se vynořovaly i další problémy. Úplná změna Stroudovy osobnosti znamenala pro vězení více škody než užitku. Díky jeho zanícené vědecké činnosti dostával kvanta korespondence, která musela být pokaždé kopírována, archivována a schválena. Tato práce si nakonec vyžádala samostatnou pracovní pozici. Vedení věznice už toho mělo dost. Chtěli se ho proto zbavit. O přesunu do Alcatrazu se dozvěděl pouze pár dní před samotným přesunem. Ze všech sil se mu však chtěl vyhnout. Našel proto zastaralý zákon, který říkal, že ten, kdo je vdaný či oženěný ve státě Kansas nemůže být uvězněn v jiném státě. Narychlo se tak oženil s Dell May Jonesovou, na což vězení reagovalo obrovským rozhořčením. Nakonec se však ukázalo, že Storud ve své vězeňské laboratoři potají destiluje alkohol, což znamenalo jistou cestu do Alcatrazu.
O transportu se dozvěděl pouze pár minut pro odjezdem. Na rozloučení se s ptáky mu tedy mnoho času nezbývalo. Alcatraz znamenal pro Strouda konec chovatelství. Povolené však měl nejrůznější magazíny o ptácích i dopisování si s chovateli. Několikrát se pokoušel o podmíněné propuštění, kdy argumentoval svou hlubokou nápravou, ale dozorčí rada to viděla odlišně. 6 let tak strávil na samotce v bloku D a dalších 11 let na nemocničním oddělení. Pokusil se také o sebevraždu, avšak bez úspěchu. Svou zatrpklost vůči společnosti nakonec proměnil na psaní, ze kterého vzešla kniha pojednávající o dějinách vězeňství. Robert Stroud se tak již nikdy nedostal na svobodu a z vězení ho vysvobodila 21. listopadu roku 1963 až smrt.
