Mluvili jsme se zakladatelem Lunchmeat Festivalu i studia Jakubem Peškem o tom, proč se nesnaží být mainstream, proč nechce za žádnou cenu zdražovat vstupné a jaký šok způsobila česká prezentace na Expu 2025 v Ósace.
Progresivní elektronická hudba, multimediální show a umění, které zaplaví doslova všechny smysly. Pražský Lunchmeat se od roku 2010 stal legendou a redefinoval, co znamená rave. Na eventech propojuje tvůrce a tvůrkyně z různých koutů světa a odlišné umělecké sféry dohromady s publikem, jemuž nechybí vkus nebo vyšší nároky.
Dnes se platforma kromě vyhlášených festivalů zaměřuje i na audiovizuální umělecké instalace a zprostředkovává mediální design na zakázku pro klienty a partnery po celém světě pod hlavičkou Lunchmeat studia.
Se zakladatelem Jakubem Peškem jsme si povídali o tom, jak se festival drží svých hodnot, jak vzdoruje mainstreamu a co se snaží předávat mladší generaci. Jakub také společně s Lunchmeat studiem vyhrál soutěž a zrealizoval prezentaci v českém pavilonu na Expo 2025 v Ósace a vysvětlil nám, proč ve srovnání s ostatními zeměmi vyvolala trochu šok.
Letošní Lunchmeat Festival už se blíží, začne 22. září a potrvá týden. Chystáte letos něco speciálního? Nebo chceš naopak upozornit na něco pravidelného?
Chtěl bych zmínit, že neakceptujeme trend růstu cen vstupného. Na tom si zakládáme. V dnešním světě se všechno zdražuje a spousta lidí si musí vybírat, jestli na něco půjdou, protože na to nemají peníze, což je prostě šílené. My chceme zůstat festivalem, kam si lidé mohou dovolit přijít a koupit si celofestivalový pas. I když neznají ani polovinu jmen na line-upu, protože jsou to autoři z menších, „nerdovských“ scén, chceme možnost objevování zpřístupnit každému.
Programově se pak těším na spolupráci se Slickbackem, což je člověk, který se točí kolem hodně rychlé hudby. Bude spolupracovat s americkým videotvůrcem Maltem Disneym. Do projektu jsme navíc zapojili i naši umělkyni Tasyu. Vypadá to, že už se plánuje tour a všechno se rozjíždí. Je to přesně jeden z takových projektů, které nám dávají smysl – nejsou to jednorázové věci, ale projekty, které budou dál cestovat a žít.
Máš tendence dostávat Lunchmeat Festival i do mainstreamu, nebo pro něj chceš udržet cílovku, kterou aktuálně má?Nechceme růst do mainstreamu. Rozměr, který teď máme, je pro nás ideální. Nechceme ho uměle zvětšovat a lákat diváky na velká jména. Naopak, snažíme se na to dívat z opačné strany a dáváme v line-upu prostor menším projektům. Snažíme se smazat hranici mezi začátečníkem a headlinerem.
FIT CHECK: Co Češi a Češky vynesli na MBPFW a co nejdražšího měli na sobě?
8. září 2025 v 11:30
Samozřejmě bych chtěl, aby na festival chodili lidé, kteří chtějí objevovat nové hudební žánry. Chtěli bychom se otevřít hlavně mladší generaci, protože my i naši kamarádi, kteří s festivalem vyrostli, už stárneme. Je super důležité předávat to, co děláme, i dál. Ale myslím, že z nás nikdy nebude super velký festival, už jenom kvůli našemu názvu. Funguje jako takový filtr pro lidi.
Jak hledáte nové talenty? Oslovujete je napřímo, nebo za vámi chodí sami?Hledání talentů se děje přirozeně, i když ho částečně iniciujeme. Často to začíná u hudby. Líbí se nám nějaké album nebo demo, které nám autor pošle. Když víme, že ten projekt chceme, zeptáme se ho, jestli by chtěl pracovat s někým z vizuální scény. K tomu si sestavujeme interní seznam vizuálních umělců, se kterými chceme dlouhodobě spolupracovat. Pak se snažíme najít dokonalé propojení.
Nevedeme žádný open call, protože nemáme tolik prostoru. Každý rok máme problém s tím, že spoustu projektů, které bychom chtěli ukázat, nemáme kam umístit. Většinou je pro nás nejlepší, když se umělectvo spojí ještě než za námi přijdou, protože se znají a mají třeba i nějakou spolupráci za sebou. Hudební a umělecká scéna je velmi propojená.
Ovlivňují sociální sítě a technologický pokrok tvorbu autorstva?
Nemyslím si, že by nějak zásadně ovlivňovaly samotnou tvorbu. Pro umělce je festival takové přenesení do prostředí sociálních sítí. Je to totální hukot, zážitek za zážitkem, ale samotné autorství to neovlivňuje. Spíš jde o komunikační kanál, kde autorstvo může sdílet informace ze zákulisí. Pro nás je to esenciální, protože nám to umožňuje nahlédnout do jejich vytíženého světa, který je jinak dostupný jen přes agenty, jejichž komunikace je často katalogová a standardizovaná.
Jako Lunchmeat Studio spolupracujete například s Kunsthalle Praha nebo Galerií Rudolfinum, ale i s komerčním sektorem. Naposledy jste vytvořili třeba uměleckou realizaci na festivalu Beats for Love pro značku Proud. Jak udržujete balanc mezi studiem a festivalem?Hlavním pilířem našeho kolektivu je festival, studio vlastně vzniklo z potřeby. Jako festival jsme vždycky bojovali s tím, že nám něco chybí – hardware, projektory, počítače. Z komerční činnosti si tak zajišťujeme jistotu, že můžeme dělat náš nejdůležitější projekt, což je festival.
Náš tým tvoří celoročně jen dva lidé na plný úvazek. Zbytek jsou externí spolupracovníci nebo nadšenci, kteří nám pomáhají. Těsně před festivalem pak na plný úvazek pracuje víc lidí, ale po většinu roku to jsou jen dva.
Expo 2025 Ósaka
Letos se Expo otevřelo veřejnosti v dubnu v japonské Ósace a bude přístupné do října. Česká republika se EXPA jako samostatná země účastní pošesté.
Instalace Lunchmeat studia s názvem The Last Call je „rozhlasová hra“ uvnitř českého pavilonu od ateliéru Apropos Architects. Jednotlivé repliky hry v duchu současného uctívaného hyperindividualismu a společenské izolace nepředstírají dialog a nenavazují na sebe. Vynikne tak šoumenství, toxická pozitivita a sebejistota mluvčích doprovázená fotobankovými vizuály a emojis.
Jak se Lunchmeat Studio dostalo k českému pavilonu na Expo v Ósace?Dostali jsme dvě nabídky, abychom se společně účastnili soutěže na návrh pavilonu. Zaujalo nás, že nešlo jen o architekturu, ale i o design, obsah a celkový zážitek. Společně s Apropos Architects jsme přišli s myšlenkou spirálovité cesty pavilonem až nahoru do posledního patra. Už od začátku to byla inspirativní a oboustranně obohacující spolupráce.
Salvador Dalí a jeho surrealistické filmy, které si teď pustíš na Youtube
23. srpna 2025 v 14:00
Byla soutěž otevřená komukoliv?V architektonické části byly kvalifikační podmínky, ale v mediální a konceptuální ne. Soutěžící museli dodat návrh architektury, výstavy, návštěvnické cesty a grafické identity. Od chvíle, kdy jsme vyhráli, uběhly asi tři roky, než se to celé začalo realizovat.
Fungují při takových soutěžích nějaká „nepsaná“ pravidla?Nemyslím si. Porota byla složená z odborníků a hodnotila estetiku i funkčnost. Sice se spekulovalo, jestli náš návrh může projít kvůli skleněné fasádě, která se zdála jako velká challenge, ale proces mi přišel transparentní. Pro nás i pro studio Apropos Architects šlo o první účast v soutěži takového formátu. Znalost prostředí a zkušenosti s procesem mohou určitě pomoci všem, kdo by obdobné výběrové řízení chtěli vyhrát.
Máš pocit, že je komise u takových soutěží otevřená novinkám ve světě technologií a kreativních studií, nebo raději sahá po něčem ověřeném a tradičním?
Myslím si, že celé architektonické prostředí je dost rozvinuté – oproti jiným částem kreativního průmyslu, kde často narážím na zkostnatělost nebo neférové podmínky v rámci výběrových řízení, například na nějaké větší expoziční systémy.
Expo asi vyžaduje nový přístup a hledání něčeho netradičního, protože jinak by ten pavilon naprosto zanikl a v tom prostředí by mohl být kritizovaný. Šance vytvořit projekt, který se ocitne v hledáčku lidí, je poměrně vysoká, protože je to celé projekt o nějakém experimentu.
Za jak dlouho se dá stihnout realizace pavilonu na Expo?Letošní Expo je příkladem toho, že se hranice dají posouvat. Do projektu jsme se vrátili až po roce a půl, kdy za námi přišel Rony Plesl, zda chceme být součástí umělecké skupiny, která se podílí na skupinové výstavě. S tím jsme samozřejmě souhlasili, protože jsme už pracovali na řešení architektonické části a projekt jsme velmi dobře znali. První obhlídky proběhly letos v lednu, instalaci jsme začali v dubnu a 13. dubna se už výstava otvírala. Bylo to rychlé, ale zvládli jsme to.
Jak probíhala realizace? Pracovali jste s nějakým konkrétním tématem?Podařilo se nám vytvořit jedinečný mix lidí a myšlenek, které dokonale reagovaly na hlavní téma Expa: „Vytváření budoucí společnosti pro naše životy“. Protože jsme jako Lunchmeat v úzkém kontaktu s mladou generací a víme, co ji trápí, podařilo se nám reflexi promítnout do celého pavilonu. Ačkoli šlo o absolutní „hardcore“ s minimem času, podařilo se nám to a výsledek stojí za to.
Co byla největší výzva kromě nedostatku času?Aby se obsah pavilonu nestal povrchním nebo kýčovitým. Kvůli nedostatku času jsme se obávali, že původní myšlenka zmutuje a ztratí hloubku, podobně jako se to často stává u jiných výstav. Chtěli jsme se vyhnout bezduchému pozitivismu a ukázat něco, co má skutečnou myšlenku. Proto pro nás bylo ohromnou výzvou vytvořit dílo, které by splňovalo naše původní představy.
Jak bude instalace působit na divačky a diváky?Projekt, který jsme tam přinesli, je hrozně komplikovaný. Má hodně galerijní charakter. Tu myšlenku, kterou jsme do toho vložili, pozná až pozorný divák, protože ji komunikujeme skrze dvojsmysly a narážky. Vezmeme třeba takové ty toxicky pozitivistické motivační formáty, když někdo v monologu tvrdí: „The best project you will ever work on is yourself“, a pak necháme doznít jenom ozvěnu „self, self, self“. Když si někdo projde mediální prezentace jiných států a pak přijde k nám, je to docela šok. Chvilku jsme řešili, jak to vůbec prezentovat veřejnosti, protože to není žádný pop. Je to dost rafinované a provokativní.
