Oběti byly známé po celém světě, ale o jejich vrazích by nikdo nevěděl, kdyby nedrželi v ruce zbraň.
Vrahové slavných osobností měli různé motivace pro svůj skutek. Společný měli pouze úmysl sáhnout na život někomu skutečně slavnému. Přinášíme vám další profily atentátníků, kteří útočili na osobnosti 20. století. V předchozích článcích jsme se podívali na vrahy z dávnější minulosti. Vrahové, které si historie pamatuje jen díky tomu, že připravili o život někoho opravdu slavného a výjimečného a jeden článek jsme věnovali konkrétnímu vrahovi - Gavrilo Princip: Útlý atentátník, který svým činem změnil světové dějiny. Do historie se zapsal úplnou náhodou, protože jeho úspěšný atentát byl záminkou pro vyvolání ničivé války. Zde je tedy plejáda dalších, ať se líbí.
Nathuram Vinayak Godse
Narodil se 19. května 1910 v Punskék okrese státu Maharashtra na západě Indického poloostrova. Pocházel z bráhmanské rodiny, což je nejvyšší indická kasta učenců. Rodiče se však věnovali světským povoláním. Otec byl poštovní doručovatel a matka žena v domácnosti. Narodil se jako čtvrtý chlapec v pořadí a původně dostal jméno Ramachandra. Bylo to dívčí jméno a rodiče mu ho dali z pověrčivosti, protože jeho předchozí tři bratři zemřeli krátce po narození. S chlapcem se zacházelo jako s dívkou, rodiče mu dokonce dali propíchnout nos a nasadit kroužek, který byl ozdobou dívek. Rodiče totiž věřili, že chlapce v jejich rodině postihla kletba a umírali během prvních let života. Až po narození mladšího bratra se s ním začalo zacházet jako s chlapcem. V té době získal i přezdívku Nathuram, což by se dalo přeložit jako „ten s kroužkem v nose“.
Stát Maharashtra, Punský okres se nachází nedaleko západního pobřeží
Ranné dětství strávil v rodném městě, kde navštěvoval i základní školu. Po absolvování prvních pěti ročníků se přestěhoval do Pune, osmého největšího města Indie. Žil u své tety a tady si dokončil i základní vzdělání. V Pune nastoupil i na anglickou střední školu, kde se stal obdivovatelem Gándhího myšlenek. Školu však nedokončil a odešel po několika ročnících. Tehdy se stal i politickým aktivistou a přidal se k hinduistickým nacionalistickým hnutím. Rozchod s myšlenkami největšího politického aktivisty moderní Indie byl z pohledu Nathurama okamžitý. Po jeho vstupu do RSS (Rashtriya Swayamsevak Sangha), která představovala největší nacionalistickou organizaci hinduistů, se přidal i k dalším uskupením. Nakonec své působení završil i členstvím v Hinduistické nacionalistické straně (HINDU MAHASABHA). Působil jako redaktor stranických novin.
Atentátníci z hinduistické nacionalistické organizace - Nathuram sedí jako třetí zleva
Nejvlivnější osobností tehdejší Indie byl Mahátma Gandhí, mírový politický aktivista, který bojoval proti britskému kolonialismu v Indii. Gandhí razil politiku bez násilí a jeho mírové aktivity oslovovaly miliony Indů. Gandhí se v té době stal již světově uznávanou osobností a pro Indii požadoval mnohá moderní práva. Žádal práva pro nejnižší kastu tzv. nedotknutelné, zrovnoprávnění žen, politické sjednocení Indie, ale také vyrovnání se s muslimskými obyvateli. Napětí mezi muslimskou a hinduistických komunitou bylo skutečně hluboké a pouze Gándhího politika bez násilí dokázala zabránit eskalaci napětí. Využíval k tomu hlavně pověstné hladovky, kterými se snažil přinutit politické soupeře k ústupkům. K jeho hladovkám se později přidávali mnozí další a Mahátma tak dokázal prosadit mnohé politické změny.
Osobnost indické i světové politiky - navzdory svému mírovému poselství měl hodně nepřátel
Nejvíce ležel v žaludku Britům, pro něž představoval opravdu nebezpečného soupeře. Zpočátku ho podcenili, ale když se stal světově uznávanou osobností, museli k němu opatrně přistupovat i samotní kolonialisté. Nebylo možné ho jen tak odklidit z cesty, i když prožil několik let života v různých věznicích. Měl však nepřátele i mezi vlastními. Někteří hinduisté byli pohoršeni tím, jak se snaží o toleranci a zrovnoprávnění všech náboženství. Gándhího politiku považovali za škodlivou pro hinduismus i Indii a neměli pochopení pro to, jak se snažil uspokojit zájmy menšin. Po druhé světové válce, kdy bylo osamostatnění Indie na pořadu dne, musel respektovat rozhodnutí mocností a vytvoření dvou nezávislých států - hinduistické Indie a muslimského Pákistánu. Gándhí však nezůstal na těchto pozicích. V momentě, kdy přijal rozchod muslimů a hinduistů a vytvoření těchto dvou států, snažil se, aby byl co nejméně problémový. Nakonec držel hladovku za to, aby Indie vyplatila Pákistánu restituce. Indické politické elity se obávali, že Pákistán tyto prostředky využije na zbrojení a případnou válku s Indií. Nakonec však dosáhl svého.
Gándhího pohřeb s tisíci truchlících
Jenže to byl začátek jeho konce. Hindiustičtí nacionalisté usilovali o jeho život celkově pětkrát. Čtyři pokusy skončily neúspěšně, ale poslední se 30. ledna 1948 podařil. Nathuram Godse byl přitom i při některých předchozích pokusech. V osudný den byl však mnohem odhodlanější a připravenější, než předtím. Podporovali ho další nacionalističtí aktivisté, kteří mu zajistili vše potřebné - zbraň, ubytování a cestu do Dillí, plán Gándhího trasy apod. Ten se v té době nacházel v Dillí, kde měl veřejný projev. Večer, krátce po páté hodině se Godse prodral ke Gándhímu. V poslední chvíli mu šlápla do cesty dívka z Gándhího doprovodu. Godse se uklonil, aby projevil úctu, ale dívka ho odmítla pustit ke Gándhímu se slovy, že je už pozdě a Mahátma je unavený. Vrah ji odstrčil a z bezprostřední blízkosti třikrát vystřelil. Gándhího zasáhl přímo do hrudi a ten na místě zemřel.
Godse a ostatní spiklenci před soudem
Godse byl okamžitě zatčen a po krátkém čase byli dopadení i jeho pomocníci. V době, kdy celá Indie i svět truchlili za vůdce politiky mírového odporu, byla zakázána všechna nacionalistická uskupení. Atentátníci byli postaveni před soud, který byl zahájen v květnu roku 1948. Soud se natáhl na více než rok. Nakonec však byl 8. listopadu 1949 vynesen rozsudek - trest smrti oběšením. Přestože mezi těmi, kteří požadovali pro spiklenců milost, byli i Gándhího synové, amnestie jim udělena nebyla. Rozsudek byl vykonán 15. listopadu 1949.
Místo Gándhího vraždy je národním památníkem
Případem se později zabývaly několikeré komise, které posuzovaly angažování jednotlivých politických stran a dalších osob, které nebyly souzeny během hlavního procesu. V roce 2014 dokonce začaly v Indii pokusy o rehabilitaci atentátníků, které se snaží vykreslit je jako vlastence. Byl vyroben dokumentární film, několik bust a pomníků, ale mnohé hlasy žádají zakázání těchto připomínek vrahů.
Lee Harvey Oswald
Narodil se 18. října 1939 v New Orleans do neúplné rodiny. Jeho otec totiž zemřel na infarkt dva měsíce před Leeovým narozením. Matka následně s Leem a jeho dvěma bratry často měnila bydliště. Po smrti otce se nejprve přestěhovali do Daļasu a následně do New Yorku. Lee tak často měnil bydliště a školu, což se podepsalo hlavně na jeho socializaci. Nikde si nevybudoval pevné pouto a nenašel si ani lepší přátele. Do svých 17 let změnil 22krát bydliště a školu, což bylo na mladého teenagera opravdu hodně. Lee příliš nevynikal v žádném předmětu, tedy pokud se za předmět nepovažuje záškoláctví. Jeho matka totiž musela několikrát předstoupit před školní radu a řešit synovu neomluvenou docházku. On sám přitom vůbec nebyl podprůměrným žákům. Během inteligenčních testů dosahoval zcela průměrných hodnot, což mohlo stačit k dosažení dobrého zaměstnání. Namísto toho však přicházely jen samé problémy. Studium si organizoval v podstatě po svém. Dlouhé hodiny trávil v knihovně, kde mu učarovala hlavně socialistická literatura. Oswald se postupně vyprofiloval na přesvědčeného komunistu.
Oswald jako člen námořní pěchoty
Oswald se nakonec přidal k armádě. V roce 1956 vstoupil do Námořní pěchoty, kde absolvoval základní výcvik. Projevil se jako velmi dobrý střelec a byl přeřazen k jednotce odstřelovačů. Ve službě se však stejně hromadily samé problémy, které nakonec vedly k jeho odchodu z armády. Několikrát byl vyšetřován za nelegální držení zbraně a různé problémy s nadřízenými. Za násilné chování a nelegální ozbrojování byl dvakrát postaven před vojenský soud a nakrátko se ocitl i ve vězení. V roce 1959 došlo ke změně v jeho životě, když byl na vlastní žádost propuštěn z armády. Jako důvod uvedl, že se musí starat o nemocnou matku.
Oswald na dvoře svého domu s komunistickými novinami a puškou stejného typu, jaká byla použita při atentátu
Následovalo krátké období, které strávil v civilu jako záložník americké armády v domě u své matky. V té době však měl již naplánovanou emigraci do Sovětského svazu. V říjnu roku 1959 odcestoval ze Spojených států. Plán si dobře připravil, protože už delší dobu chodil na kurzy ruštiny a svůj plat si odkládal na prvotní výdaje. Víza mu platila pouze na týden, ale on se chtěl stát sovětským občanem. Zakrátko se o tom dozvěděla i americké média, která věnovala Oswaldovi poměrně slušný prostor. Koneckonců, nebylo až tak častým jevem, že by někdo emigroval ze Západu na Východ.
Dům v Minsku, ve kterém Oswald žil
Sovětské úřady mu přesto, že Oswaldův příběh mohla propaganda slušně využívat, nejprve nevyhověly, ale později prošel kontrolou a nakonec mu, i jako případnému špiónovi, umožnili žít v Minsku. Tam se zaměstnal ve fabrice pro výrobu elektroniky. Oswald se v Minsku dokonce oženil. Vzal si 19letou studentku farmacie - Mariu Prusakovou. Po určitém čase se však rozhodl vrátit zpět do Spojených států. Na americké ambasádě v Moskvě si vybavil všechna důležitá povolení na návrat pro sebe, svou manželku a jejich novorozenou dceru. V roce 1962 se nakonec vrátili zpět do USA a Oswald byl prý znechucen, že jejich návratu média nevěnovala žádnou pozornost.
Maria Prusaková Oswaldová už jako vdova s jejich společnou dcerou
S rodinou se usídlili v Dallasu. Tam si našel i práci, ale jeho komunistické přesvědčení návrat domů nijak nepoznačil. Oswald se pouze přeorientoval z podporovatele Sovětského svazu na fanouška Castrova režimu na Kubě. Začátkem roku 1963 se dostal i do Mexico City, odkud se neúspěšně pokusil přejít na Kubu. V té době totiž jeho manželství s Marií překonávalo vztahové problémy. Maria se od něj odstěhovala k rodinné přítelkyni. Oswald se však na Kubu nedostal a v říjnu 1963 se vrátil do Dallasu. Po návratu se dokonce smířil s manželkou, která byla v té době již ve vysokém stadiu těhotenství a čekala jejich další dceru. Oswald se nenastěhoval k manželce, pronajal si pokoj v hotelu a našel si práci v texaském skladu školních učebnic a knih, kde nastoupil 16. října 1963. Tato budova se o několik dní později stala známou po celé Americe.
Dealey Plaza s budovou Texaského školního skladu
Prezident USA, J. F. Kennedy, s manželkou navštívili 22. listopadu 1963 Dallas. Kennedy v probíhajících volbách v Dallasu příliš neprofitoval a proto se rozhodl, že intenzivní kampaň pro volby v roce 1964 začne právě zde. Oficiální návštěva byla přetřásána na stránkách texaských médií a trasa prezidentského speciálu byla známa několik týdnů před návštěvou. Prezident se vezl se svou manželkou a guvernérem Dallasu v otevřené limuzíně. Kolem poledne projížděli přes Dealey Plaza (jedno z historických náměstí Dallasu), kde se nacházela i budova skladu knih. Padlo několik výstřelů, z nichž dva byly pro prezidenta Kennedyho smrtelné. Atentátník zranil i guvernéra Johna Connallyho, který seděl s manželkou v téže limuzíně. Zraněný byl i svědek James Tague, jeden z mnoha obyvatel Dallasu, kteří přišli přivítat prezidenta. Na tváři ho zranila střela nebo její část, která se odrazila z chodníku (první ránu atentátník minul). Později byl ještě během silniční kontroly zastřelen policista J. D. Tippit.
Rekonstrukce výpovědi jednoho ze svědků - kruh A označuje místo, odkud atentátník střílel
Případem se zabývala řada vyšetřování, která se dodnes rozcházejí v mnoha klíčových otázkách. Oswald je v mnoha případech považován za oběť obrovského spiknutí a ne za vraha prezidenta. Nejdůležitější (a oficiální) vyšetřování provedla tzv. Warrenova komise, která přišla k mnohým zjištěním. Oswald měl během cca 90 sekund vystřelit z okna v šestém patře, skrýt pušku a přesunout se na druhé patro, kde byl viděn, jak bezstarostně po atentátu pije Coca-colu. Celkem heroický výkon i na cvičeného mariňáka, co říkáte?
Členové Warrenovy komise předkládají svou zprávu prezidentovi Johnsonovi
Následně Oswalda oslovil během prověrky zaměstnanců jeden z policistů. Podle svědků se Oswald nechoval nijak zvláštně nebo podezřele, dokonce nebyl nervózní víc než ostatní a policistovi odpověděl zcela normálně. Z budovy odešel přes zákaz, když se provalilo, že atentátník mohl střílet z budovy skladu. Oswald odešel domů, kde se ozbrojil revolverem. Pak se přesunul do kina Texas. Během přesunu do kina ho měl údajně zastavit policista Tippit, jehož zastřelil z bezprostřední blízkosti. Svědci však popisovali střelce, který byl vyšší, mohutnější a měl jiný účes než Oswald. V kině měl kromě toho revolver, který měl všechny komory plné, navíc nábojnice se neshodovaly s těmi, které zabily Tippita.
Snímek zachycuje prezidentskou limuzínu v době, kdy byl prezident zasažen do hlavy
Oswalda nakonec identifikovali v kině, kam se dostal bez placení lístku. Zaměstnancům se zdálo jeho chování podezřelé a nervózní. Policisté, kteří přišli do kina, ho našli klidně sedět v jedné z předních řad. Oslovili ho a Oswald pouze konstatoval: „Toto je konec“. Následně se pokusil o útěk, ale byl zastaven a zneškodněn. Během toho, jak ho vyváděli ven, křičel, že je obětním beránkem a ne vrahem. Ve vyšetřovací cele se setkal také s novináři, jednomu z nich řekl, že ho obětovali, protože žil v Sovětském svazu. Při rozhovorech a výsleších rezolutně odmítal spojitost s vraždami.
Policie vyvádí Oswalda z kinosálu
Za dva dny byl převážen ze záchytného do texaského hlavního vězení. V podzemní garáži záchytné věznice na Oswalda čekalo množství novinářů. Dostal se mezi ně i jistý Jacob Rubinstein (Jack Ruby), který vlastnil místní noční bar. Přistoupil k Oswaldovi, zakřičel: „Zabil jsi mi prezidenta ty kryso!“, a z bezprostřední blízkosti na něj vystřelil. Oswald o několik hodin později zemřel v téže nemocnici jako před pár dny prezident Kennedy. Ruby později nedokázal vysvětlit svůj útok.
Oswald v podzemní garáži texaské věznice těsně před útokem Jacka Rubyho
Říkal, že chtěl ušetřit vdovu po prezidentovi všech trápení, aby nemusela podstoupit dlouhé vyšetřování a proces. Byl obviněn z vraždy prvního stupně a odsouzen k trestu smrti. Vůči rozsudku se odvolal. Elektrickému křeslu se nakonec vyhnul, protože zemřel během odvolání ve vězení na rakovinu. Novinářům několikrát poskytl rozhovor, ve kterém uvedl několik sporných vyjádření (např. Svět se nikdy nedozví pravdu o atentátu, jinými slovy, moje pravdivé motivy... naneštěstí ti lidé, kteří tím tolik získali a kteří měli silný motiv mě dostat do této situace, nikdy nedovolí, aby skutečná pravda spatřila světlo světa.). Mnohá jeho vyjádření jsou dodnes velkými otazníky pro vyšetřovatele a tématem pro konspirátory.
Mark David Chapman
Narodil se 10. května 1955 ve Fort Worth v Texasu do rodiny seržanta amerických vzdušných sil a zdravotní sestry. Kromě Marka měli jeho rodiče ještě jedno dítě - o sedm let mladší sestru. Rodiče měli neshody, otec byl k matce hrubý a často docházelo i k domácímu násilí. Chapman se později vyjádřil, že všechny jeho psychické problémy pramení v dětství, protože žil jako malý chlapec v neustálém strachu z otce. Právě proto nikdy nevynikal ani ve škole, kde byl často terčem šikany. Ze školy mnohokrát utekl a přežil opravdu turbulentní dospívání plné alkoholu, drobných zločinů, drog apod.
Ikona populární hudby se stala jeho obětí
Změna nastala až počátkem 70. let, kdy se přidal k presbyteriánské církvi. Ve sdružení se začal naplno věnovat aktivitám při rozšiřování biblických textů a práci s mládeží. Našel se v pozici táborového vedoucího nebo animátora v církevním mládežnickém sboru, kde byl mezi dětmi velmi oblíbený. I jeho nadřízení ho popisovali jako velmi šikovného, odpovědného a oblíbeného animátora. Během práce ve sboru začal inklinovat i k hudbě a hrál na kytaru v místním kostelním sboru. Ve společenství si našel i první vážnou známost. S přítelkyní Jessicou se rozhodli pomáhat sociálně slabším a dětem ze zemí třetího světa. Později však přítelkyně začala studovat. Chapman se přihlásil na tutéž školu, ale po prvním semestru školu opustil. Krátce na to ho opustila i přítelkyně.
Chapman po svém zatčení
Rozpadlý vztah a neúspěchy prohlubovaly jeho deprese a psychické problémy. Pomýšlel na sebevraždu a v roce 1977 se o jednu sebevraždu pokusil. Následně byl hospitalizován na psychiatrické klinice. Po propuštění se však jeho život vyvíjel zcela odlišně. Nedokázal si najít stabilní zaměstnání, holdoval alkoholu, měl spory se všemi, s nimiž přicházel do kontaktu. Stále více se uchýlil do světa vlastní fantazie. Velkou inspirací mu bylo hlavně dílo J. D. Salingera - Kdo chytá v žitě. Chapman se stále více ztotožňoval s hlavní postavou románu - Holdenem Caulfieldem. V roce 1978 se rozhodl podniknout cestu kolem světa. Inspirací mu byl další slavný román - Cesta kolem světa za 80 dní. Během cesty se seznámil se svou budoucí manželkou - Američankou s japonskými kořeny - která byla jeho cestovní delegátkou. S manželkou pak často měnili bydliště, přesně jak byl Chapman zvyklý i předtím. Opět střídal řadu zaměstnání a v žádném se neudržel dlouho. Propuštěn byl vždy kvůli neshodám v práci. V té době se jeho psychické problémy opět prohloubily a on se začal stále ztotožňovat více s uměleckými díly, románovými postavami nebo texty písní než s realitou.
Kniha, která se stala inspirací pro vraždu
Nadále působil v církevních sborech a byl silně věřící. Zbožňoval umění a hudbu a v 60. letech byla světovým fenoménem skupina Beatles. Chapman byl její velký fanoušek až do momentu, kdy v roce 1966 John Lennon během jednoho interview komentoval, že Beatles jsou slavnější než Ježíš Kristus. To pobouřilo širokou veřejnost a alba či koncerty skupiny začala (zejména v USA) hromadně bojkotovat. Kromě toho skupinou zmítaly vlastní problémy, které nakonec vedly k jejímu rozpadu v roce 1970. John Lennon se zakrátko přestěhoval se svou druhou manželkou Yoko Ono do New Yorku. Bydleli v apartmánovém domě The Dakota v Manhattanu. John se v té době věnoval i avantgardnímu umění, mírové politice, ale propadl i alkoholu či večírkům. V roce 1975 se jim narodil syn Sean a John se stáhl z veřejného života, aby se věnoval rodině. Comeback chystal v roce 1980, kdy uvedl své nové album.
Světový hudební fenomén z Liverpoolu
Chapman na základě svých psychických problémů Johna Lennona miloval i nenáviděl zároveň. Miloval jeho hudbu, ale nenáviděl ho za jeho vyjádření. Považoval ho za pokrytce, který bojuje proti chudobě a válce, ale sám je milionářem s mnoha majetky. Chapman se vícekrát vyjádřil, že Lennon žije pouze z toho, že všichni jeho obdivovatelé nedělají nic jiného, než kupují jeho skladby. Tím je slavný a na základě toho se vyjadřuje ke všem tématům, která se ho ani netýkají. Rozhodl se, že on bude tím, který „chytí tuto generaci v žitě, aby nespadla do propasti“.
Jedna z posledních fotografií Johna a jeho manželky Yoko
John Lennon opustil s manželkou svůj byt 8. prosince 1980 podvečer, aby se přesunuli do nahrávacího studia. Před domem ho tradičně čekal dav fanoušků, kterým rozdal podpisy. Chapman byl mezi nimi a nechal si podepsat nové album. Následně nastoupili do taxíku a odjeli. Manželé se vraceli až pozdě v noci. Krátce před jedenáctou vystoupili před svým domem. Chapman na ně čekal ve stínu domu nedaleko hlavního vchodu tak, aby ho nebylo vidět. Yoko Ono vešla na recepci jako první. John šel pár kroků za ní.
Poslední fotografie Johna Lennona, který podepisuje nové album svému vrahovi
V tom Chapman vykročil ze stínu a z bezprostřední blízkosti vypálil na hudebníka několik ran z revolveru. Následně si sedl na obrubník a čekal. Kolem Lennona se seběhli manželka, vrátní a další svědci, kteří nejdříve odzbrojili střelce. Ten se však vůbec nebránil. Za několik minut přijeli první policisté, kteří Chapmana zatkli a Lennona odvezli do nemocnice. Zemřel v autě během převozu.
Nájemný dům The Dakota, kde se stala vražda
Chapman později během výslechu nedokázal udat motiv k činu. Při každém výslechu uvedl jiný důvod. Jednou to bylo proto, že se chtěl proslavit, jindy proto, že Lennona nenáviděl nebo dokonce proto, že slyšel hlasy, které mu říkali, aby ho zabil. Podle vyšetřování měl připravený seznam interpretů, které chtěl zastřelit. Proč začal právě Lennonem nedokázal zdůvodnit. Jen pro zajímavost, dalším v pořadí na seznamu byl David Bowie, Marlon Brando, Elizabeth Taylor a další.
Vězení Attica NY, kde si Chapman odpykával trest v letech 1980 - 2012
Chapmanova obhajoba se snažila prokázat jeho psychické poruchy, ale soud nakonec rozhodl, že si velmi dobře uvědomoval své jednání i důsledky činu a vyměřil mu doživotní trest s podmíněným propuštěním po 20. letech. Už vícekrát podal odvolání a žádost o propuštění, ale dosud mu soud všechny žádosti zavrhl. Mark David Chapman si dodnes odpykává test a další rozhodování o propuštění je plánováno na rok 2018.
