Zapomenuté genocidy: Neznámé příběhy krutých činů, které měly zaručit zánik celých etnik a náboženství

V našich končinách si většinové obyvatelstvo pod pojmem „genocida“ či „etnické/náboženské čistky“ představí události jako židovský holocaust, arménskou genocidu či osidlování Ameriky. V následujících řádcích si ale představíme méně známé, ale o to brutálnější zločiny proti lidskosti, při kterých umíraly či trpěly statisíce lidí.

„Genocida nebo genocidium je částečné nebo úplné vyvraždění skupiny osob nebo její těžké duševní či tělesné poškození s cílem zničit ji, obvykle z náboženských, rasových, jazykových, národnostních, někdy i kulturních či politických příčin.“

Povstání tchaj-pchingů – 25 000 000 mrtvých

Třetí nejkrvavější konflikt ve světových dějinách (po první a druhé světové válce) vypukne v roce 1850 dělnickou vzpourou v Číně, kterou vede křesťanský konvertista a samozvaný „mladší bratr Ježíše Krista“ Chung Siou-čchüan. Ten zakládá v zemi draka nezávislý stát – Nebeskou říši velkého míru, přičemž řízeným útokem zaútočí proti mandžuské říši Čching.

Cíl je jasný – zničit tradiční čínská náboženství (konfucianismus, buddhismus a taoismus) a nahradit je specifickou formou křesťanství. Tento troufalý plán se však neuskuteční a loutková vláda ve spolupráci s Francií a Spojeným královstvím povstání po 16 letech krutých bojů potlačí. Válka, která se z Mandžuska rozšířila do většiny regionů Číny, má za následek smrt 20–30 milionů lidí a ohromné škody na majetku a kulturním dědictví. Většina padlých jsou chudí Číňané – tradicionalisté, kteří se stali cílem masových čistek a pokusu o vyhlazení celého filozofického směru.

Etnická čistka Čerkesů – 950 000 mrtvých a vyhoštěných

Už od Petra l. Velkého si Rusko nárokuje území na Kavkazu. Vhodná příležitost k jejich zisku přichází roku 1817, kdy proběhnou první ozbrojené střety mezi ruským impériem a rozdrobenými státními útvary Čečenců, Abcházců, Dagestánců a Čerkesů. Nejednotné a špatně vyzbrojené partyzánské jednotky nemohou moderním carským silám odporovat, a tak roku 1864 konflikt ukončuje dekret cara Alexandra ll. Mír však brzy vystřídají etnické čistky – zejména Čerkesů. 90 % z nich je násilně deportováno ze své rodné země. Masivní vysídlování doprovázejí krvavé čistky, znásilnění a popravy. Počet lidí zasažených ruskou agresí se odhaduje na 400 000–1 500 000.

Albigenská křížová výprava – 600 000 mrtvých

V roce 1208 vyhlašuje papež Inocenc lll. tvrdou kruciátu na jihu Francie, namířenou proti rozrůstajícímu se křesťanskému hnutí – albigenství. To je označeno za ztělesnění kacířství, nakolik se pokouší vytvořit si na Boha a Svatou trojici vlastní názor a nepodléhá přímé kontrole Svatého otce. Po nepodařených pokusech o nenásilné konvertování dochází k vyhlášení vyhlazovací války.

Znásilňování, rabování a vraždění je přehlíženo a křížová výprava se rozbíhá na plné obrátky. Křižáci pustoší celá města a vesnice, vyhlazují obyvatelstvo a ničí poklady provensálské kultury. Stovky zajatců jsou bezohledně upáleny na hranici a tisíce umírají při drancování. Tato krvežíznivost a brutalita se ukazuje i ve městě Béziers, kde je zabito všechno obyvatelstvo – přes 20 000 lidí. Za oběť nepadají pouze Albigénci, ale příslušníci jakékoliv víry. Když se francouzští velitelé ptají vyslanců z Říma, jak mají vojáci rozeznat pravověrné od kacířů, hlavní opat prý odpoví: „Bijte je všechny, protože Pán zná své!“ Během 20 let bojů a tvrdé inkvizice tak umírá 200 000–1 000 000 lidí, což má za následek vyhlazení albigenství z jihu Francie. 

Genocida Pontských Řeků – 550 000 mrtvých

Po první světové válce a drtivé porážce centrálních mocností se císařství a tisícileté říše obracejí v prach. Zasaženým impériem je i Osmanská říše, jejíž území je nyní okupováno cizími armádami. Vyhlašuje se tak Turecká válka za nezávislost, která pod vedením Mustafy Kemala Atatürka končí velkým úspěchem.

Na dobytých územích však nastávají krutá jatka. Po porážce řeckých vojsk v Anatolii začínají Turci genocidu tamního obyvatelstva. Nejhůře dopadnou Pontští Řekové. Ti jsou násilně vystěhováni, zabíjeni, ponecháváni na anatolských pouštích, lynčováni či předáváni do pracovních táborů. Systémovou genocidu zastaví až podepsaná výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. To už však za oběť krvavému řádění padá 400 000–700 000 lidí.

Genocida chanátu Dzungara – 540 000 mrtvých

Píše se rok 1755 a vládnoucí dynastie Qing vstupuje do války proti posledním kočovným kmenům, které již po staletí bojují proti „jednotě a suverenitě říše draka“. První střety proběhnou na západ od Velké čínské zdi, přičemž se okamžitě ukazuje dominance moderní císařské armády. Ta má podle příkazů s nepřítelem jasné plány – „za žádných okolností nebrat zajatce a neukázat ani špetku soucitu“.

Kdysi vyrovnané bojové střety se tak mění na masakr celých etnik. Obětí cílené genocidy se však stávají hlavně „podlidé“ z chanátu Dzungara, kde jsou muži masakrováni na počkání, přičemž ženy a děti se stávají majetkem císařských vojáků. Během tříletých čistek, nemocí způsobených válkou a násilného vysídlování umírá více než 80 % příslušníků chanátu – 480 000 až 600 000 lidí.

Genocida donských kozáků – 500 000 mrtvých

Výstřel z Aurory roku 1917 předznamenává velké společenské změny a s nimi spojená krveprolití. V chaosu občanské války umírá přes 6 000 000 lidí a vlády nad největší zemí světa se ujímá komunistická strana. Ta pomocí tajné policie i armády splácí staré účty a likviduje kolaboranty a bývalé spojence carského Ruska. Cílem se stávají donští kozáci, z nichž 150 000 bojovalo pod velením Antona Ivanoviče Děnikina proti bolševikům. 500 000 z nich včetně žen a dětí je zavražděno nebo deportováno do vyhnanství. Rovněž se příslušníci tohoto etnika stávají v SSSR „persony non grata“ – je jim zakázáno sloužit v armádě nebo pracovat na vysokých pozicích ve státní správě.

Porajmos – 350 000 mrtvých

26. listopadu 1935 je vydáno doplnění Norimberského zákona, které zařazuje Romy do stejné kategorie jako Židy a definuje je jako „nepřátele rasově čistého státu“. Jsou zbaveni občanských práv a majetku, přičemž se jejich novým domovem stávají vyhlazovací a pracovní tábory. Na šatstvo dostávají černý trojúhelník – znak asociálů a na předloktí jim je vytetované číslo a písmeno Z (z německého Zigeuner – cikán).

Jejich trestem za nečistý původ je zplynování, těžká práce nebo osud „pokusných myší“ pod rukama šílených německých doktorů. Historici odhadují, že nacisté a jejich kolaboranti zabili takto 220 000 až 500 000 Romů, což je asi čtvrtina až polovina všech Romů žijících v té době v Evropě.

Genocida Asyřanů – 250 000 mrtvých

Za oponou první světové války se kromě arménské a řecké genocidy koná i systémové vyhlazování křesťanských Asyřanů v oblasti horní Mezopotámie (dnešní Írán). V roce 1914 až 1920 je zavražděno přes 250 000 Asyřanů, což je polovina asyrské populace žijící pod správou bílého půlměsíce. Turci společně s Kurdy a Čečenci formují milice, které následně páchají na neozbrojených civilistech největší zvěrstva. Podřezávání krků, znásilňování či násilné deportace jsou na denním pořádku. Jedná se o vyhlazovací válku vyvolanou džihádem meče, kterou zčásti ukončí rozpad Osmanské říše a nárůst britského vlivu na tomto území.

Hererská genocida – 60 000 mrtvých

Kolonizace Afriky pro evropské mocnosti neznamená jen bohatství a blahobyt, ale i krveprolití a nestabilitu. Velký zlom nastává v Německé jihozápadní Africe (dnešní Namibie), kde v roce 1904 probíhá Hererské povstání proti „německým vládcům“. Odlehlé farmy kolonizátorů se stávají cílem rabování, přičemž přichází o život přes 150 německých osadníků. Hererové motivovaní prvními úspěchy přecházejí do rozsáhlé ofenzívy v okolí měst Okahandja a Windeoek, kde ničí důležitý železniční most.

Nepokoje utiší až 14 000 vojáků pod velením generála Lothara von Trothy, kteří rozdrtí povstalce v bitvě u Waterbegu. Zrada „otroků“ se trestá smrtí – kmen Herero je nucen ustupovat přes západní část pouště Kalahari, kde mnoho z nich umírá na žízeň a hlad. Německé síly střeží všechny vodní zdroje a mají rozkaz zastřelit každého, kdo se k nim byť jen přiblíží. Jen malé skupince se podaří uniknout na sousední britské území. Počet obětí se odhaduje na 25 000–100 000, čili 80 % tehdejší populace Hererů.

Genocida jezídů –  3 000 mrtvých

V roce 2014 zažívá IS zlaté časy a do jeho područí se společně s územími Afghánistánu a Sýrie dostávají různé náboženské frakce a kmeny. Mezi nimi jsou i jezídé – 500 000 Kurdů uctívajících nadpřirozeného Boha, který podle příběhů stvořil sedm andělů, kteří mají na zemi šířit jeho vliv a poselství. Jejich víra spojuje prvky šamanismu, křesťanství, judaismu či hinduismu. Právě víra skládající se z mnoha prvků ostatních náboženství způsobuje, že jsou jezídiové po stovky let pronásledováni a zabíjeni. Především muslimy, kteří o nich prohlašují, že nejsou „lidé knihy“, ale jen „satanské figurky“.

Situace se vyostřuje tažením IS, kdy stovky jezídiů umírají při náboženských čistkách a další tisíce jsou nuceny uprchnout do hor. Cílem islamistů se stávají i ženy a děti, ty jsou využívány jako sexuální otroci nebo služebnictvo. Radikálové dávají na výběr – buď konvertují na islám, nebo budou pohřbeni zaživa. Pod patronací IS tak umírá 2 500–5 000 jezidiů a přes 6 000 jich je nezvěstných. Čísla však stále rostou.