Topmodelka Waris Dirie, známá jako Květ pouště, nám povypráví o Somálsku, modelingu a boji proti obřízce.
Waris Dirie je somálská topmodelka, kterou svět zná díky její knize a filmu Květ pouště. Aktivistka za lidská práva exkluzivně pro Refresher vyprávěla o jejím modelingových začátcích, bydlení s Naomi Campbell, kampani pro Chanel, OSN, boji proti mrzačení ženských pohlavních orgánů, Somálsku a přiblížila nám i svůj soukromý život.
Waris, mnoho lidí tě zná jako světovou modelku, spisovatelku, bojovnici za lidská práva a velvyslankyni OSN. Jak by ses sama popsala?
Jsem matka, aktivistka za lidská práva, topmodelka, holka z bondovky a navždy nomádka.
Začínala jsi jako modelka a s tím se váže i příběh, že tě fotograf Terence Donovan objevil v místním fast foodu, kde jsi pracovala. Je to pravda? Váhala jsi při jeho nabídce?
Samozřejmě, nejdříve jsem byla skeptická. V té době jsem bojovala, abych měla vůbec nějaké peníze na jídlo. Když vešel Terence Donovan, který byl oficiálním fotografem královny a princezny Diany a zeptal se mě, jestli bych neměla zájem o focení, nevěděla jsem, co mám říct. Později mi řekl, že jde o Pirelli kalendář, kde bych byla první nahou černoškou. Věděla jsem, že pokud k tomu přistoupím, nikdy se nebudu moci vrátit do mého rodného Somálska.
Rozhodla jsem se postavit našim pravidlům, kultuře, ukázat své jizvy, které jsem odmalička nenáviděla a pózovat nahá. Toto rozhodnutí bylo pro mě osvobozujícím aktem a prohlášením, že jsem proti potlačování žen a dívek v kultuře, z níž jsem přišla. Na tomto focení jsem se setkala s mladou Naomi Campbell a staly jsme se dobrými kamarádkami. Pronajaly jsme si malý apartmán v Londýně a žily jsme v něm 2 roky. Užívaly jsme si skvělý život plný setkání s celebritami jako Elton John, George Michael, Pink Floyd, Bob Geldof nebo Bono a naučily jsme se chovat jako rockové hvězdy.
Později ses ocitla na přehlídkových molech v Londýně, Miláně, Paříži a New Yorku a pózovala jsi pro módní časopisy jako Elle, Glamour a Vogue. Pro kterou značku nebo magazín se ti pracovalo nejlépe?
Milovala jsem modeling a mám mnoho skvělých vzpomínek, ale jsou zde dvě, které mám nejraději. Kampaň pro parfém Allure By Chanel s fotografem Fabriziem Ferrim, která se mi zapsala do paměti jako první focení, kde mě velká módní značka nepředstavila jako supermodelku, ale na všech billboardech jsem uváděna jako aktivistka za lidská práva.
Druhé nejoblíbenější je z města Marrákeš, se slavným fotografem Albertem Watsonem pro obálku Sunday Times. Fotka se jmenuje Ďábel v červeném a mám na ní zlaté rohy ve vlasech a vyplazený jazyk. Je to velmi silné.
Modeling byl pro tebe prostředkem zviditelnění, abys dále působila v lidskoprávních sférách. Vnímala jsi ho vždycky jako příležitost pro něco většího?
Vždy jsem věděla, že musím jít dál. Nechápejte mě špatně, milovala jsem modeling, ale pravdou je, že jsem vždycky věděla, že musím použít svou slávu, abych poskytla hlas 250 milionům dívek a žen, které trpí zmrzačením genitálií. Chápala jsem, že se za ně musím bít, protože jinak nebudou vyslyšeny. Proto jsem v roce 2002 založila nadaci pouštního květu, která má sídlo v Evropě a Africe.
V roce 1998 jsi napsala knihu Květ pouště, která se stala bestsellerem a dnes je také zfilmována. Očekávala jsi, že bude tvůj příběh tak úspěšný?
Ze začátku byla moje kniha odmítnuta všemi americkými vydavatelstvími, která nechtěla mít příběh o zmrzačení ženských genitálií. Už jsem plánovala, že ji vydám z vlastních financí a budu ji nabízet zdarma univerzitám, aby se zvýšilo povědomí. Později se vydavatel z New Yorku, William Morrow, rozhodl zveřejnit mou knihu a zbankrotoval. Rok se nikde neprodal ani jeden výtisk. Nakonec HarperCollins (největší vydavatelství na světě) koupilo všechna práva a moje kniha se stala bestsellerem. Nejprve v Evropě, ale pokračovala celosvětově, prodáním více než 12 milionů kopií.
Když jsem se poprvé rozhodla promluvit o ženské obřízce, stálo mě to hodně sil. Už jsem nebyla jen topmodelkou s exotickou tváří a bezchybným tělem, která se mihla v luxusních kampaních pro Cartier, byla jsem obětí brutálního mučení. Byla jsem plná pochybností, ale měla jsem vizi, díky níž jsem silnější a která je mým životním posláním.
Žádná žena by neměla být obětí tohoto ohavného činu, to je důvod, proč jsem v roce 1997 začala a proč se nikdy nevzdám!
Již od roku 1997 aktivně bojuješ proti ženské obřízce. Vidíš posun v této problematice? Začínají se státy od této nelidské tradice odklánět?
Ano, vidím mnoho změn. Když jsem začínala, v právním systému tento výraz neexistoval. Trest proti tomuto činu byl jen ve 4 státech! Nyní mají podobné zákony skoro všechny státy a zabývá se tím i platforma OSN. Publikovala jsem knihu Děti pouště a její výsledky jsem prezentovala před ministry v Evropském parlamentu. Od roku 2014 kromě vlastní nadace sponzoruji i jiné programy na pomoc ženám, díky kterým jsme zachránili více než tisíc dívek v Sierra Leone. Na workshopech vzděláváme žáky, učitele a rodiče, protože tímto krutým praktikám můžeme zabránit jen pokud budeme spolupracovat všichni. Každých 11 sekund je nějaké dívka zmrzačená. Musí to skončit.
Které osoby tě v životě ovlivnily nejvíc?
Mám tři velké idoly, které mi změnily život. Prezident Michail Gorbačov, Nelson Mandela a Dalajláma. Toto jsou nejinspirativnější osoby, se kterými jsem se setkala.
Ve světě se nyní hodně mluví o sexuálním obtěžování v showbyznysu a přidává se i mnoho modelek. Byla jsi někdy svědkem něčeho podobného?
V dobách, kdy jsem byla topmodelkou, jsme právě my řídily byznys a říkaly fotografům a agenturám, co mají dělat – nebylo to naopak. Věci se změnily...
Pokud dovolíš, přejdeme k otázkám z tvého soukromého života. Jak vypadá tvůj typický den?
Ráno si dopřeji svůj čaj a müsli, které sním se svými dětmi. Potom pomůžu mladšímu synovi Leonovi připravit se do školy. Cvičím jógu a po ní si odběhnu 10 kilometrů, abych se udržela v kondici. Později zavolám do své kanceláře a zjistím nejnovější zprávy. Odpoledne maluji. Kreativita je důležitou součástí mého života.
Stále se zajímáš o módní byznys?
Ano, samozřejmě. Móda je mou velkou vášní. A to se nikdy nezmění. Miluju, když se můžu oblékat na velké události jako nedávno na Vídeňský ples v opeře.
Vracíš se někdy do rodného Somálska?
Bohužel, je to pro mě velmi nebezpečné. Do Somálska se už nemohu vrátit, ale pravidelně cestuji ke hranicím, kde se setkávám s rodinou a lidskoprávními aktivisty.
Děkuji ti za příjemný rozhovor a už jen poslední otázka. I v Česku jsi inspirací pro mnoho žen, je něco, co bys jim chtěla vzkázat?
Mé poselství pro čtenáře je: Věřte v sebe a buďte silní. Buďte sami sebou, respektujte se, navzájem se milujte a každý den ze sebe dejte to nejlepší, aby byl svět krásnějším místem. Miluji Vás, Waris.
