Žijeme v době, kdy používáme technická zařízení skoro bez přestávky. Čím dál víc odborníků proto hovoří o závislosti. Je to opodstatněné?
Od nástupu internetu se již publikovalo nespočet vědeckých studií, které hovoří o rostoucí závislosti na internetu, mobilech či počítačových hrách. Většinou přitom používají šokující čísla a operují s hororovými scénáři vymývání mozků. Opravdu však mají vědci dostatek důkazů, aby mohli tak vysoký počet uživatelů technologií označovat za závislé?
Někteří výzkumníci dokonce přišli s teorií, že internet, smartphony a počítače mají na náš mozek stejný vliv jako užívání drog či alkoholu. Podle dotazníku CNN si až polovina teenagerů myslí, že jsou závislí na technologiích. A až jeden ze tří dospělých lidí se považuje za závislého na mobilním telefonu.
Tyto statistiky vytvořily skutečně alarmující čísla, která bijí na poplach. Jsou tato data však opravdu objektivní a můžeme mluvit o boomu technologických závislostí? Existují odborníci, kteří tvrdí, že jde o zkreslené polopravdy.
Technologie není droga
Ne, technologie skutečně nejsou heroinem v našich domácnostech. Přestože se objevily teorie, co se snažily o spojení drog s užíváním internetu či smartphonu, jejich zjištění jsou přinejmenším přitažená za vlasy. Tvrdí totiž, že surfování po webu spouští stejné neurotransmitery jako užívání drog.
To je sice pravda, ale aktivuje je i jakákoliv jiná příjemná aktivita jako čtení knihy, sportování, zábavná konverzace či jídlo. Všechny tyto činnosti spouštějí produkci dopaminu a serotoninu. Jde však o to, kolik těchto hormonů se do těla uvolní.
Technologie aktivují přibližně stejné množství dopaminu jako jakákoli jiná zábavná aktivita. Při jejich užívání se ho do těla uvolní asi o 50 až 100 % více, než je normální hladina.
Při kokainu je to o 350 % více a metamfetamin uvolní až o 1 200 % vyšší dávku, než je norma. Mluvit proto o spojitosti s drogovou závislostí je velmi zkreslený a subjektivní pohled.
Závislost na technologiích není až tak častá
Podle studie profesora psychiatrie Christophera J. Fergusona se dá o skutečné závislosti hovořit pouze u 3 % uživatelů.
Mnoho lidí si stěžuje na časté používání technologií, ale skutečná závislost se projevuje tak, že má člověk problém s normálním fungováním v práci, ve škole i v soukromém životě. Kvůli smartphonu například zanedbává výchovu dětí nebo v práci podává nízký výkon, protože většinu času tráví na mobilu.
Taková závislost se však vyvine pouze u nízkého procenta lidí. Subjektivní problémy do oficiální definice závislostí sice spadají, ale musejí být doprovázeny i řadou jiných, vážných komplikací, které ovlivňují každodenní fungování.
Technologická závislost není psychickým onemocněním
Možná jsi už slyšel o publikaci DSM-V. V této moudré knížce najdou odborníci i laici seznam všech psychických onemocnění, která byla uznána asociací psychiatrů. Přestože obsahuje přibližně 297 poruch, závislost na technologií mezi ně nepatří.
Světová zdravotnická organizace bojuje za to, aby se v oficiální diagnostické příručce vyskytovala takzvaná hráčská porucha. Mnoho psychiatrů však argumentuje tím, že se jedná spíše o příznak než o poruchu jako takovou.
Přehnané hráčství totiž podle nich může být projevem deprese, úzkosti nebo jiných vážnějších psychických poruch. Nemocný není schopen se s nimi vyrovnat, a proto hledá únik v počítačových hrách.
„Každý má jiné projevy deprese. Někteří lidé například prospí celý den a nikdo nemluví o tom, že mají ‚ložní závislost‘,“ argumentuje Ferguson.
Technologie nevedou k sebevraždě
Někteří odborníci se snažili spojit nárůst sebevražd u teenagerů s užíváním smartphonů. Míra sebevražd však vzrostla i u lidí ve středním věku a zhoršuje od roku 1999. Nejvyšší počet sebevražd byl v roce 2008, pravděpodobně kvůli ekonomické krizi.
Podle Fergusona je v naší společnosti vážnější problém, který stojí za nárůstem depresí a sebevražd a technopanika ho určitě nepomůže vyřešit.
S technologiemi přicházejí jiné, vážnější problémy, které bychom měli řešit. Jeden z nejvíce alarmujících je chabá ochrana osobních údajů a identity. Lidé se také musí naučit vybalancovat užívání mobilů a počítačů s jinými aktivitami v jejich životě.
I přesto, že může být procento závislých nízké, existují. Je třeba vymyslet efektivní systém k diagnostice a následnou léčbu, abychom zabránili destruktivním efektům techniky na náš život.
