Leonardo, Donatello, Michelangelo a Raphael. Čtyři legendy a nesmazatelná součást našeho dětství.
Vítejte zpět v naší nepravidelné rubrice. Věnujeme se v ní pohádkám, které jsme milovali jako děti, ale v současnosti jsou poněkud pod radarem.
Tentokrát budeme trochu jiní. Tento článek nebude primárně o animovaném počinu. Navíc jeho kvality jsou popravdě dost pochybné. Zde skutečně jde zejména o nostalgii. Pro ty, kteří nejsou pamětníky, tak půjde v lepším případě o guilty pleasure a v tom horším o dost bizarní zážitek.
Řeč bude totiž o celovečerních hraných Želvách Ninja.
Leonardo, Donatello, Raphael a Michelangelo jsou čtyři želví bratři, kteří působením tajemné látky zmutovali do lidské velikosti. Jména dostali po renesančních malířích, jsou teenageři a milují pizzu s divnými příchutěmi.
Spolu se svým učitelem Splinterem (zmutovaný potkan) žijí v newyorské kanalizaci. Zde se vyučili v bojových uměních a své schopnosti využívají pro vykonávání spravedlnosti.
Zejména před svým úhlavním nepřítelem Shredderem a jeho dvěma rovněž zmutovanými poskoky Rocksteadym a Bebopem. Tým zloduchů řídí mimozemšťan Krang, který existuje jako mozek bez těla. V tomto boji pomáhá zeleným hrdinům reportérka April O'Neill a později i Casey Jones – sportovní fanoušek se smyslem pro dobrou věc.
Chytlavý vesmír a hbité příběhy měly jednoduché zápletky a množství akce. A také postavy, které byly funkčně charakterizovány. Leonardo je vůdce, nosí modrou masku a používá katany.
Raphael je nervák a jeho barva je červená. V boji používá dýky sai. Fialový Donatello je vynálezce a ohání se holí bo. Hlášky má na starost Michelangelo, ale když vytáhne nunčaky, sranda jde stranou.
Poprvé se tyto postavy vyskytly v komiksech v roce 1984. Autoři Kevin Eastman a Peter Laird našli díru na trhu a sklidili úspěch. Nesmrtelnou slávu jim však přinesl až o tři roky mladší televizní animovaný seriál.
Relativně temné příběhy ze stránek komiksu byly zjemněn a stal se zábavným zpestřením večera milionů domácností – včetně těch našich.
Vypukla skutečná mánie. Hračky, plakáty, nalepovací alba, komiksové adaptace seriálu, kostýmy. Vše se v obchodech ztrácelo neuvěřitelnou rychlostí. Děti si na hřištích hrály na své hrdiny a každý měl svého favorita (já byl Donatello).
Vzhledem k mimořádné popularitě tak bylo jen otázkou času, kdy se tito hrdinové podívají i na filmové plátno.
Člověk by čekal, že po úspěšné sérii skočí velké studia, ale opak byl pravdou. Producenty stále děsil krach Vládců vesmíru (Dolph Lundgren jako He-Man). Ten rovněž vycházel z populárního animáku a úspěch z obrazovek se mu na stříbrných plátnech nepodařilo zopakovat.
Rozpočet byl tedy stanoven na skromných 13,5 milionu dolarů. Za tyto peníze si tvůrci nemohli dovolit příliš muziky, takže natáčení probíhalo v Severní Karolíně. Město totiž poskytlo filmařům finanční výhody. V New Yorku bylo jen pár natáčecích dní. Ze stejného důvodu nemohli zaplatit ani zkušený štáb.
Původně se počítalo s tím, že režírovat bude Russell Mulcahy (Highlander), ale nakonec neměl zájem. Kormidelníkem se tak stal Steve Barron. Ten měl sice zkušenosti s řadou áčkových videoklipů, ale jeho celovečerní debut nenaznačoval, že by se zde mělo urodit něco výjimečného.
Z herců byl nejznámější tváří Elias Koteas (Tenká červená linie) ztvárňující Casey Jonese. Zajímavostí však je, že se zde v malé roli zjevil začínající Sam Rockwell (Tři billboardy kousek za Ebbingem).
Z hlasového obsazení stojí za zmínku jedině Corey Feldman. Bývalá dětská hvězda známá z hitů jako Goonies, Gremlins nebo Stand by Me zde propůjčila hlas Donatellovi.
Producenti však věděli, že základem úspěchu je želví kvarteto. Jeho oživení dostalo na starosti legendární studio Jima Hensona. Ten stál za vznikem slavných Muppetů a kultovek Dark Crystal a Labyrint (ten s Jennifer Connelly a Davidem Bowiem).
Kostýmy byly latexové obleky, ale největším problémem byla mimika a mluvení. Nakonec pomohla mechanika na dálkové ovládání. Jednoho hrdinu tak hráli tři lidé. Herec v kombinéze, dabér a operátor mechaniky. Práce na kostýmech trvala 18 týdnů a Henson se netajil tím, že tato zakázka patřila k jeho největším kariérním výzvám.
Po ukončení natáčení však začaly problémy. Dodaný materiál nevypadal jako potenciální hit a začalo velké prostříhávání. Nakonec byl film dokončen bez režiséra a jeho střihačky Sally Menke. A pokud vám je její jméno povědomé, šlo o budoucí věrnou spolupracovnici Quentina Tarantina.
Distribuce se nakonec chytila nezávislá společnost New Line Cinema, premiéra se konala 30. března 1990 a zázrak byl na světě. Otvírací víkend přinesl do kas přes 25 milionů dolarů. A to byl jen začátek.
Závěrečná částka se v amerických kinech zastavila na 135 milionech a svět přidal dalších 66. Šlo o nejvýdělečnější nezávislý film v dějinách. Tento rekord pokořila až o 9 let později Záhada Blair Witch.
V zemi vzniku byly ten rok úspěšnější jen čtyři tituly, a to Sám doma, Tanec s vlky, Duch a Pretty Woman. Želvy tak za sebou nechaly klasiky jako Total Recall, Hon na ponorku nebo pokračování Smrtonosné pasti.
U nás se objevil až za více než dva roky po premiéře, to nám však nevadilo. Kina byla plná a seriál byl v Československu stále živý.
Po kasové stránce tedy zásah do černého. Horší to však bylo s přijetím snímku v rámci kvality. Tvůrci odvážně zkombinovali šílenost animovaného seriálu s temnějšími tóny komiksové předlohy, což nebylo mnohým fanouškům po chuti. Rovněž se nadávalo na změnu mytologie.
Recenzentům vadilo i všechno ostatní. Nepřízeň kritiků však nemohla ohrozit dětské nadšení. Prodej reklamních a doplňkových předmětů stoupl a fenomén se ještě více prohloubil. To mohlo znamenat jen jednu věc. Pokračování.
Druhý díl s podtitulem Tajemství mutagenu měl premiéru téměř přesně rok po jednotce. Už i s podporou 20th Century Fox. Rozpočet se navýšil na 25 milionů dolarů, což bylo rozhodně ku prospěchu věci.
Dvojka tedy působí výpravnějším i dražším dojmem a nemusela se tedy odehrávat polovinu času na farmě. Vyměněn byl režisér (rovněž neznámý Michael Pressman) i představitelka April. To však nevadilo. Největším lákadlem byli stále zelení hrdinové.
Velká část marketingu byla založena na Vanilla Iceovi. Pokud vám to jméno nic neříká, tak vězte, že Eminem nebyl první úspěšný bílý raper. Hvězda MTV si dokonce střihla cameo a dodala ústřední píseň s názvem Ninja Rap.
Z děje sice vypadl Casey Jones, ale přibyly nové posily. Zejména na straně záporáků. Mutanti Tokka a Razor se již dříve objevili v komiksech, ale mnoho dětí si myslelo, že jde jen o nevydařenou náhradu za Rocksteadyho a Bebopa.
Na jejich tvorbě se rovněž podílelo Hensonovo studio, ale bohužel už bez svého zakladatele. Ten náš svět opustil krátce po premiéře prvního dílu a pokračování je věnováno právě jeho památce.
Úspěch se opět dostavil, ale nebyl tak obrovský jako v případě svého předchůdce. Domácí tržby ve výši téměř 80 milionů samozřejmě nebyly k zahození, ale čekalo se více. Celosvětová čísla se navíc nakonec zastavila na průměrných 87 milionech. Mimo domoviny byl tedy propad ještě mnohem vyšší.
To však nikomu nezabránilo pokračovat a po dvou letech do kin zavítala trojka. Vrátil se Casey Jones, ale Shredder byl ze hry. Relativně zajímavá zápletka s cestováním v čase ale zůstala nevyužita.
Nespokojené hlasy se začaly ozývat i od nejskalnějších fanoušků a box office hlásil celosvětové skóre pod 50 miliony. Po třech letech se tedy propadly na čtvrtinu. Nový režisér Stuart Gillard nepochodil a dalšího sequelu jsme se nedočkali.
Jedna éra byla uzavřena, ale občas si na tento fenomén někdo vzpomene. Vznikají nové seriály, do kin zavítal relativně kvalitní animák a nedávný pokus o oživení z produkční dílny Michaela Baye máme stále v paměti.
Dvojice nedávných blockbusterů ale příliš nezapůsobila. Celkový dojem zážitků z dětství se nepodařilo dosáhnout. Doba se změnila a infantilní vtipy se slaboučkým dějem lezly současné generaci na nervy.
První díl se přesto stal solidním hitem. Jeho špatná pověst se ale rozšířila natolik, že u sequelu zůstali diváci doma. Málokdo totiž chápal, že na podobných ingrediencích tento fenomén celou dobu stavěl. Nikdy nešlo o komplikované zápletky a sofistikovaný humor.
Mezi pamětníky si nakonec i tyto počiny našly fanoušky. Zejména druhému dílu se podařilo dostat na plátna téměř vše, co jsme jako děti milovali. Včetně mnoha odkazů na původní seriál a celovečerní filmy.
Pro ty, co si dobu největšího šílenství nepamatují (případně zapomněli, na čem byly položeny základní stavební kameny původních počinů), však šlo o nestravitelný guláš.
Želvy Ninja tak už asi navždy zůstanou zejména nostalgickou vzpomínkou na jeden obrovský fenomén přelomu 80. a 90. let. My, co jsme ho zažili, nikdy nezapomeneme a mladší ročníky to nepochopí. Tímto se s vámi loučím a jdu si dát pizzu se šlehačkou bez ančoviček.
