Estetické budovy mají za sebou příběhy plné rozporu, vášní a všudypřítomného chladu.
Na straně jedné beton, majestátnost, mohutnost. Nedostupnost, avšak vznešená monumentálnost. Na straně druhé pohrdání, demolice, nahrazování. Brutalistní architektura je jedním z nejrozporuplnějších stavebních stylů, ale zároveň nejzajímavějších. I po letech vyvstávají otázky, jestli bourat, nebo zachovávat. Pojďme ji pochopit.
Když k budově Transgas na pražských Vinohradech přijel předminulý týden první buldozer, bylo jasné, že boj skončil. Několikaleté pře o zachování netradičního socialistického domu v centru hlavního města přišly vniveč.
Do spodní částí budovy se zakusují těžké stroje, už není návratu – dělníci plní pečlivě sestavený plán demolice. Jedni lidé se na místě shromažďují, aby projevili podporu nedoceněnému architektonickému stylu, jiní na Transgas pohrdavě pohlíží a jsou za jeho odstranění rádi.
Máloco hýbe emocemi ve veřejném prostoru tak, jako brutalismus. Princip tohoto architektonického stylu nemá být lehký a snadno stravitelný jako jiné. Bojuje proti umělosti, lehkosti a naaranžované kráse.
Pojem vychází z francouzského pojmu „béton brut“, tedy pohledový beton, hrubé bloky surového betonu. Takový, který vidíme na první pohled, neobložený a nepřikrášlený. Stavba přiznává své materiály, oslavuje experiment a dává přednost odvaze v architektonickém světě.
Velkorysé budovy se staly populárními ve sféře rozměrných, kancelářských prostor pro velká úřední sídla, ale díky své velkorysosti pronikly i do soukromí lidí formou panelových domů, u nás zejména v době socialismu.
Vůbec ale nejde o „komunistické baráky“, jak by mohl leckdo namítat. Historické kořeny brutalismu sahají k poválečnému období. Afrika i Asie se potýkaly s dekolonizací, Evropa po druhé světové válce s obnovováním všeho možného.
Abstraktní architektura byla pro tehdejší režim příliš volnomyšlenkářská, art deco a styly jemu přidružené zas příliš romantické. I přes toto vymezení překonal brutalismus veškerá očekávání a ovládl poválečné ulice světových metropolí i menších měst.
Termín pochází od architektonického historika a kritika Reynera Banhama. Od 50. do 80. let byla tímto svérázným způsobem zdůrazněna ona důležitost poctivého užívání materiálu.
Může jím být nejen surový beton, ale i kámen, cihly nebo třeba dřevo.Materiály jsou používány na fasádních plochách v původním tvaru bez dalšího zpracování s cílem dosáhnout vnímání nové „syrové“ estetiky jako něčeho opravdového, autentického.
Mnoho architektů nevnímá brutalismus jako plnohodnotný styl, protože i řada samotných tvůrců tohoto stylu ho chápala jako přechodné pojetí architektury v rámci jednoho modernistického celku.
Přestože každá budova může působit podobnou razancí, brutalistní architekti se vždy snažili, aby každá jejich práce znamenala jakýsi odklon od všeho, co bylo předtím. Vyhýbali se používání předem připravených, standardizovaných komponent a upřednostňovali formu více než funkci.
I ve svých pracích předkládají nejrůznější tvary, které se nikdy předtím na žádných budovách neobjevovaly: nestandardní geometrie, invertované pyramidy, tvary připomínající jiné objekty, přečnívající prvky, stupňovité věže a mnohdy zdánlivé popření gravitačních zákonů.
Vliv byl ovšem velký – brutalismus využívá jak Evropa, tak Afrika, samozřejmě Sovětský svaz a v neposlední řadě i Jižní Amerika a USA. Pojďme si představit méně známá, leč o to zajímavější díla.
Habitat 67, Montreal (1967)
Čerstvý absolvent architektury Mosh Safdie měl šanci v 60. letech v Montrealu realizovat svůj diplomový projekt. Zaměřoval se na bytovou problematiku a odrážel nepříliš známý architektonický styl z Japonska, metabolismus, který byl založen budovách s jakýmisi organicky propojenými strukturami. V rámci tohoto stylu vzniklo mnoho fascinujících objektů, jedním z těch nejznámějších je právě Safdiův Habitat 67.
Projekt měl rezidentům dopřát vlastnosti bytu jakožto jednotlivého domu s unikátním kontaktem s přírodou, každá krychle by totiž měla přístup do střešní zahrady postavené na sousední krychli. Mělo jít o pilotní experiment, který bohužel selhal. Objekt vyšel na obrovské peníze a aby se vládě investice vrátila, nájemné čnělo mnohem výše, než byl tehdejší montrealský průměr.
Beton se navíc neosvědčil – vyžadoval časté opravy a dostávala se do něj voda. Sen o domovu pro 160 domácností se rozplynul. Zůstal jen onen dobře myšlený nápad: vybudovat prostor pro měšťany, který by byl zasazen do centra města. V objektu dodnes žije několik rezidentů a ti si nemůžou prostředí vynachválit. Jde podle nich o komunitu, kde mají obyvatelé pocit soudržnosti. Každému, kdo Montreal navštíví, doporučujeme si unikátní budovu prohlédnout.
Trellick Tower, Londýn (1972)
Jen kousek od romantických, pastelově zbarvených budov v londýnském Notting Hillu na Golborne Road trčí bytové domy, jejichž součástí je i Trellick Tower dokončená v roce 1972 po šesti letech výstavby. Maďarský autor Ernö Goldfinger neměl rád, podobně jako jeho architektoničtí kolegové, konzervatismus a malost. Po vzoru svého mistra Augusta Perreta (který jako první začal používat beton vyztužený železem) zastával názor, že by architektura neměla před lidmi nic skrývat, naopak.
Navrhl tedy impozantní věžový blok, který měl (stejně jako předchozí budova v našem seznamu) pomoci odpovědět na složitou otázku sociálního bydlení. Podobně jako v mnoha jiných případech šlo v té době bohužel o omyl a z místa se stalo semeniště hrůzy.
V Trellick Tower se dodnes bydlí a je považována za jednu z nejkrásnějších budov ve své kategorii, byť jde samozřejmě o pohled milovníků brutalismu. Goldfinger zemřel v roce 1987 před všemi takovými poklonami. Brutalismus prožíval éru nepochopení a na své budovy si tak pamatoval jako na kritizovaný stereotyp doupěte plného násilí a zločinu, které zveličovala tehdejší nálada ve společnosti. Kvůli tomu si vysloužila přezdívku House of Terror.
Špatný stav se naštěstí nyní zlepšuje. Jeden z třípokojových bytů je v současnosti na prodej – potenciální zájemce by si musel připravit v přepočtu 22 milionů korun.
Teatro Teresa Carreño, Caracas (1983)
Divadlo Teresy Carreñové, což je doslovný překlad jména této úchvatné brutalistní budovy stojící ve venezuelském Caracasu, je budova postavená roku 1983. O experiment šlo z toho důvodu, že fenomén brutalismu byl v architektuře 80. let již značně démonizované tabu.
Jak už z názvu vyplývá, tady se oproti předchozím dvěma objektům nebydlí, na parketech tohoto divadla se ale dodnes střídají opery, balety a divadelní hry. Jde o jedno z nejvýznamnějších divadel exotické Venezuely.
Exteriér divadla v sobě velmi esteticky integruje beton a zeleň. Stavba trvala 10 let a předcházela jí veřejná soutěž, kterou vyhráli Tomás Lugo Marcano, Jesús Sandoval a Dietrich Kunckel a následných 10 let usilovně pracovali na stavbě. Budova vznikla na pozemku o rozloze 22 tisíc metrů čtverečních a pojme 2900 diváků.
Geisel Library, San Diego (1970)
Přímořské kalifornské velkoměsto v sobě ukrývá kromě historické čtvrti a typických amerických pláží také brutalistní skvost, který nemá obdoby. Geiselova knihovna naťukává kromě jiného také futurismus. Zevnějšek může napovídat, že se architekt William L. Pereira inspiroval ve sci-fi románech s UFO tématikou, ale není to tak úplně pravda.
Oblouky, které drží pohromadě jednotlivá patra, mají symbolizovat ruce držící štos knih. Architekt plánoval, že by konstrukce mohla být čistě železná, ale to by pak vyšla příliš draho, a proto se rozhodl zvolit železobeton. Osmipodlažní budova je vysoká 33,5 metru. Ukrývá studovny a slouží příznivcům umění, humanitních a fyzikálních věd.
Původně prostá univerzitní knihovna se roku 1995 přejmenovala na Geiselovu (podle amerického spisovatele známého pod přízviskem Dr. Seuss) a prošla rekonstrukcí.
Genex Tower, Bělehrad (1979)
Některé budovy mohly sloužit i jako akt politické propagandy. Zvláště v zemích bývalého socialistického bloku byly obří těžkopádné budovy zdrojem navození pocitu malosti jednotlivce. Jednou z megalomanských staveb je i Genex Tower.
Pětatřicetipodlažní mrakodrap je se svými 135 metry výšky druhou nejvyšší budovou v Bělehradě. Je pro město ikonou. Každého pasažéra, který přistane na letišti Nikoly Tesly a pak jede směrem do centra města, nepřehlédnutelně pozdraví. Ne nadarmo se jí říká Západní brána Bělehradu.
Prvotní nápad na budovu pochází ze sedmdesátých. Jugoslávská společnost General Export (Genex) potřebovala centrálu, která by demonstrovala její sílu. V té době šlo opravdu o jednu z největších firem na import a export (na konci osmdesátých let se jí mj. podařilo – i přes otěže komunistického režimu – dostat do země první McDonaldy), tudíž se chtěla s tímto titulem pochlubit celé Jugoslávii.
Projektu se ujal jeden z hlavních představitelů surového brutalismu Mihajlo Mitrovic. Vznikla budova propojenými dvěma věžemi – jedna určena k bydlení, jedna jako kancelářské prostory a luxusní restaurace úplně nahoře.
Lesk a sláva této budovy netrvaly dlouho. V 80. letech upadala země do ekonomické krize, firma se z budovy stahovala, až úplně zkrachovala. Restauraci zavřeli na konci devadesátých let. Zatímco je ale kancelářská polovina budovy zcela prázdná, v té druhé lidé dodnes bydlí. Budovu v současnosti spíše než pýcha úspěšné firmy zdobí reklamní billboardy a více než úspěch připomíná Genex Tower onen postupný pád. I proto si místní na budovu stěžují, považují ji za ohavnost města.
Pokud budova dokáže vyvolávat emoce, znamená to často kvalitně odvedenou práci. A ačkoli se v Genex Toweru může člověk cítit jakkoli, ať už má úzkosti nebo si připadá jako astronaut v raketě na cestě do vesmíru, jde o jeden z nejlepších příkladů brutalistní architektury.
Brutalismus jako dystopie
Brutalismus nezasáhl jenom stavby, dopad má i na kulturu nebo dokonce webový svět. Co může být pro milovníka sci-fi hororů víc děsivého než těžký život mezi dystopickými betonovými monolity? Filmy a literatura ovlivnily způsob, jakým brutalismus začali vnímat urbanističtí nerdi.
Možná si vzpomenete na surovost snímků, jakými je Mechanický pomeranč, Alphaville, Brazil, Blade Runner nebo Nenávist. Jejich tíživost způsobovaly brutalistní kulisy.
Možná i proto byl dlouhou dobu tak nenáviděný. Až do roku 2010 – hlavně díky internetu, Tumblru a blogům, které začaly fascinující budovy studovat a konečně jim dodaly patřičnou pozornost.
Byť se brutalismus v kultuře, designu i na sociálních sítích těší velké oblibě, mnozí mu vyčítají ošklivost, těžkopádnost a chlad. I přesto se dokáže udržet a i po tolika letech vyvolává kontroverzi. Betonové struktury dokazují, že i přes jejich jednoduchost dokáží v lidech podpořit kreativitu, byť dostali většího pochopení a prostoru až po tolika letech.
Řemeslná dokonalost a cit pro detail bohužel nedokáže současné investory přesvědčit o tom, že by měli do budov dávat peníze a vdechnout jim tak nový život. Na řadu proto přichází buldozery a smutné opuštěné komplexy, které obdivně fotografují fascinovaní dobrodruzi, ale ostatní se jim raději vyhýbají.
