Malála Júsufzajová je ve svých 21 letech jednou z největších hrdinek současnosti.
Připravili jsme pro vás článkový seriál o inspirativních ženách.
V prvním díle jsme si představili Rosu Parks.
Ženu, která odmítla přepustit v autobuse své místo bělochovi a spustila tak kampaň vedoucí ke konci rasové segregace ve Spojených státech.
Je 9. října 2012. Ve starém školním autobuse sedí patnáctiletá dívka s hidžábem umně omotaným kolem hlavy. Má zádumčivý výraz a pohled dospělé ženy. Spolu s dalšími kamarádkami jede směrem k zastávce poblíž jejího rodného domu v pákistánské Mingoře.
Vzpomíná, jak před lety byly ulice jejího města rozstřílené a křižovaly jimi dodávky s členy teroristického hnutí Tálibán na korbě. Teď už je zde bezpečno. Relativně. V poslední době začali islámští radikálové znovu sestupovat do údolí města a terorizovat policejní jednotky.
Dívku z letargie vytrhává syčivý zvuk otevíraných dveří. „Ještě jednu zastávku a budu doma. Těším se, až otci povím o úspěšně složené zkoušce,“ říká si pro sebe. V tu chvíli zaslechne z přední části autobusu křik. Muž s šátkem omotaným kolem hlavy tak, aby mu nebylo vidět do obličeje, vytahuje řidiče zpoza volantu a vyhazuje jej na ulici.
Rázným krokem vyráží do zadní části autobusu. „Kdo z vás je Malála? Mluvte, nebo vás zastřelím všechny,“ vykřikne. Dívka nasucho polkne. Právě řekl její jméno. Její přítelkyně se na ni vyděšeně podívají a nevědomky ji tak identifikují. Maskovaný muž zdvihá pistoli, jednou ranou jí vpálí kulku do hlavy a rychle prchá zadními dveřmi do ulic města.
Jeho obětí se měla stát Malála Júsufzajová, dcera učitele, budoucí laureátka Nobelovy ceny míru, aktivistka za práva žen na vzdělávání a teprve patnáctiletá studentka školy v Mingoře, regionu na severu Pákistánu.
Těžký život dívky v Pákistánu
Malála Júsufzajová se narodila 12. července 1997 v pákistánské Mingoře, která leží na severu země, pár desítek kilometrů od Afghánistánu a problematického Kašmíru. Na rozdíl od mnoha svých vrstevnic měla štěstí na rodinu.
Narození holčičky není v Pákistánu mezi konzervativními rodinami přílišným důvodem k radosti, ale její otec Ziauddin Júsufzaj byl od samého začátku rozhodnut poskytnout své dceři stejné příležitosti, které by dostal chlapec. Její narození probíhalo doma za pomoci sousedů, protože si rodiče nemohli dovolit porod v nemocnici.
Její maminka Tor Pekaj Júsufzajová ji pojmenovala Malála (zasažena zármutkem) podle Malalaj z Maiwandu, slavné paštunské pěvkyni z jižního Afghánistánu. Dětství prožila ve skromném domě s bratry Kušalem a Atalem.
Od mala se jí dostávalo nadstandardního vzdělávání. Její tatínek byl básník, řídil několik soukromých škol v regionu a Malálu naučil mluvit plynně anglicky. Dívka od dětství vykazovala známky přemýšlivosti a touhy bojovat za vzdělávání po vzoru svého otce.
Tatínek plamen v jejím srdci jen rozdmýchával. Když v roce 2007 začal Tálibán vnikat na území regionu Svát a jeho bojovníci napadali školy pro dívky, rozhodl se vzít svoji dceru do Péšávaru, kde Malála v pouhých 11 letech před zástupci tisku přednesla projev s názvem: „Jak se Tálibán opovažuje brát mi základní právo na vzdělání?“
Ke konci téhož roku se rozhodl Aamer Ahmed Khan z pákistánské odnože BBC přinést sérii článků, které by přitáhly pozornost ke stoupajícímu vlivu Tálibánu v regionu Svát. Napadlo jej, že by jedna ze zdejších dívek mohla anonymně psát blog o svém každodenním životě v područí terorismu.
Zkontaktoval tedy místního učitele a provozovatele škol Ziauddina Júsufzaje, zda by mu pomohl takovou dívku najít. Nikdo však nechtěl spolupracovat, jelikož rodiny považovaly takový aktivismus za příliš nebezpečný. Ziauddin nakonec navrhl, že by mohla blog psát jeho 11letá dcera.
Tehdy navštěvovala 7. třídu a dennodenně byla svědkem terorismu v ulicích města. Vídala policisty s uřezanými hlavami, kteří byli vystavováni v centru města, nesměla chodit nakupovat, po několik týdnů měla zakázáno chodit do školy a byl jí odepřen poslech hudby či sledování televize.
Malála se stává anonymním hlasem BBC
V těchto extrémně nebezpečných podmínkách začala Malála psát svůj blog. Pod pseudonymem Gul Makai (v paštštině chrpa) uveřejnila 3. ledna 2009 svůj první text. Napsala jej na papír a předala místnímu reportérovi, který zápisky naskenovala a poslal e-mailem do redakce.
Malála s otcem
Její první text se věnoval první bitvě o Svát, která proběhla mezi pákistánskou armádou a Tálibánem. Popsala, jak kvůli vojenským operacím chodilo do škol stále méně dívek a nakonec musely být dočasně zavřeny.
Pouhých 13 dní po uveřejnění prvního blogu vydal Tálibán rozkaz uzavřít všechny dívčí školy v Mingoře. Výňatky z textu Malály se dostaly i do místních novin.
– Zápis z prvního blogu pro BBC
Nebojácná dívka vystoupila 18. února 2009 v televizním zpravodajství, kde hovořila o nutnosti vzdělávání, které teroristé potlačují. Pár dní po jejím projevu se vůdce místní organizace Tálibánu Maulan Fazlullah nechal slyšet, že v regionu Svát ruší zákaz dívčích škol. Nově se ale ženy směly vzdělávat výhradně oděné v burkách (kompletně zahalené).
Malála pokračovala v psaní blogu pro BBC až do 12. března. Tím její aktivismus ale neskončil. V témž měsíci ji oslovil reportér Adam B. Ellick z New York Times, který se rozhodl natočit o jejím životě dokument. Souhlasila. V průběhu natáčení vtrhla do Svátu pákistánská armáda a rodina Malály byla rozdělena.
Dívka odjela do bezpečí za příbuznými na venkov, zatímco její otec odcestoval do Péšávaru a veřejně vystupoval proti militantním výbojům Tálibánu a jejich zpátečnické ideologii. Pár dní poté mu teroristé na své rádiové stanici poslali vyhrůžku smrtí.
V červenci 2009 se po měsících bojů mohla rodina konečně spojit a vrátit do rodného města. Pákistánská vláda vytlačila Tálibán na venkov a region Svát byl osvobozen. Po cestě domů se rodina Júsufzajova setkala s Richardem Holbrookem, reprezentantem vlády Baracka Obamy v Afghánistánu a Pákistánu.
První světová uznání
Poté, co New York Times uveřejnily dokument Class Dismissed: Malala's Story, začal se dívce ozývat jeden novinář za druhým. V pouhých 12 letech vystoupila na paštúnské televizní stanici AVT Khyber, v kanadské Toronto Star a v řadě dalších tištěných rozhovorů. V prosinci roku 2009 se provalilo, že byla autorkou blogů pro BBC.
Její stále četnější veřejná vystoupení se týkala nutnosti svobodného vzdělávání pro všechny ženy a postupem času se stala světově uznávanou aktivistkou.
Extrémisté se bojí knih a per. Děsí je síla vzdělání. Bojí se žen.
Na její popud byla ve Svátu založena škola informačních technologií a v roce 2012 plánovala otevření Malala Education Foundation, která by sbírala peníze na vzdělání pro chudé dívky. Jejího zahájení se ale téměř nedožila.
Vůdce místního Tálibánu rozhodl o její smrti
Odvážná bojovnice za práva žen byla kvůli svým výstupům proti Tálibánu v permanentním ohrožení života. Pravidelně jí chodily vyhrůžky smrti. Teroristé jí hrozili v rádiu, v novinách a v jednom případě jí podstrčili vzkaz pode dveřmi. Nejvíce vyhrůžek dostala přes sociální sítě, kde aktivně šířila své myšlenky.
Nikdo z jejího okolí však nevěřil, že by Tálibán dokázal zavraždit patnáctileté děvče. V zákulisí se ale už rozhodovalo o jejím životě. V létě 2012 se lídři místní organizace Tálibánu rozhodli, že Malála musí zmizet z povrchu zemského.
Když 9. října 2012 patnáctiletá dívka seděla v autobuse na cestě ze školy, vtrhl do něj maskovaný střelec. S namířenou zbraní se zeptal: „Kdo z vás je Malála? Mluvte, nebo vás zastřelím všechny.“ V ten moment se dívky sedící v autobuse ohlédly na vyděšenou Malálu, čímž ji nevědomky identifikovaly.
Terorista ji z bezprostřední blízkosti střelil do obličeje a utekl. Kulka jí projela pod levým okem skrz krk a zastavila se v rameni. Přivolaní záchranáři ji okamžitě převezli do vojenské nemocnice v Péšávaru, kde ji pět hodin operovali. Vyjmuli ji kulku z ramene a museli jí odstranit část lebky kvůli mozkovému otoku. Jako zázrakem přežila.
Rodina vždy stála při ní
Její léčbu zaplatila pákistánská vláda a našla se i řada dárců z celého světa. Nakonec byla 15. října transportována do Velké Británie do Queen Elizabeth Hospital v Birminghamu. Z umělého spánku ji probudili 17. října. Dobře reagovala na podněty a existovala dobrá šance, že ze zranění vyjde bez poškození mozku. Dne 11. listopadu ji doktoři operovali osm a půl hodiny, aby opravili nervová zakončení v jejím obličeji. Z nemocnic byla propuštěna 3. ledna 2013 a čekaly ji dlouhé týdny rehabilitací.
Zbraněmi můžete zabít teroristu, vzděláním můžete zabít terorismus.
Pokus o vraždu Malály vyvolal pozdvižení po celém světě. Hned den po útoku se zaplnily ulice Pákistánu demonstranty, kteří masivně podepisovali petici za práva na vzdělávání, což nakonec vedlo k ratifikaci prvního zákona zajišťujícího vzdělání pro všechny v Pákistánu.
Vláda útok odsoudila a vypsala odměnu 10 milionů rupií za informace vedoucí k dopadení pachatele. K útoku se vyjádřili i státníci ze všech koutů světa a oficiální stanovisko uveřejnil i Tálibán: „Varovali jsme otce Malály, aby zakázal své dceři špinit naši organizaci, ale on nás neuposlechl, tak jsme museli vykonat extrémní krok.“
Identita útočníka byla odhalena už den po střelbě. Pákistánská policie uvedla, že střelcem byl 33letý student chemie Atta Ullah Khan. Ten pravděpodobně utekl do sousedního Afghánistánu a do dnešního dne nebyl dopaden. Vůdce pobočky Tálibánu ve Svátu Mullah Fazlullah uprchl do Afghánistánu, kde byl v červnu roku 2018 zabit během náletu americké koalice.
Loučení s personálem nemocnice Queen Elizabeth Hospital
Nikdy se nevzdá
Malála Júsufzajová se svého aktivismu nevzdala, přestože byla na pokraji smrti. Ještě během léta roku 2013 měla projev na půdě Spojených národů. Ve svém prvním veřejném vystoupení po útoku měla na sobě šátek své hrdinky z dětství, pákistánské političky Bénazír Bhuttové, a za svůj projev sklidila opakovaný potlesk ve stoje.
V témž roce se setkala s královnou Alžbětou II. a v říjnu navštívila Baracka Obamu v Bílém domě, kde se jej snažila přesvědčit o tom, že útoky za pomoci dronů v Pákistánu nevedou k ničemu dobrému.
Já se nechci mstít Tálibánu. Chci vzdělání pro syny a dcery Tálibánu.
V říjnu roku 2014 se jako 17letá stala nejmladší laureátkou Nobelovy ceny. Společně s Kajlášem Satjárthím dostala Nobelovu cenu míru za boj proti utlačování dětí a mladých lidí a za osvětu ve vzdělávání. V tom samém roce vyhrála World Children's Prize a cenu v hodnotě 50 tisíc dolarů věnovala na přestavbu 65 škol v pásmu Gazy. V den svých 18. narozenin otevřela v Libanonu, kousek od hranic se Sýrií, školu určenou pro uprchlíky před válečným konfliktem. Finance na ní šly z jejího fondu Malala Education Foundation.
K návratu do vlasti se odhodlala 29. března 2018. Setkala se s premiérem Shahidem Khaqanem Abbasim a v projevu vyjádřila svoji radost, že se může beze strachu vrátit domů. Z hlavního města poté odcestovala do rodné Mingory.
Její přijetí bylo ovšem převážně chladné. Pohled na její hrdinství sdílí jen část Pákistánců, většina ji vnímá negativně. Konzervativní kruhy ji nemají rády kvůli jejím pokrokovým názorům, patrioti ji odmítají kvůli šíření informací o útlaku žen v Pákistánu a negativně je vnímána i kvůli svému životu na Západě, jehož představitelé jsou dle mnohých zodpovědní za stav v zemi.
Její memoáry s názvem I Am Malala z roku 2014 zakázala federace soukromých škol v Pákistánu a její prezident o rok později napsal knihu I Am Not Malala. Její otec je v knize označován za dvojitého agenta. Sama Malála je obětí konspiračních teorií, které tvrdí, že nikdy postřelena nebyla a že je ve skutečnosti dosazenou agentkou CIA.
Setkání s prezidentem USA Barackem Obamou a jeho rodinou v roce 2013
V současnosti 21letá dívka si z toho ale hlavu nedělá. Studuje filozofii, politiku a ekonomii na Oxfordské univerzitě a nadále bojuje za to, aby každá dívka na planetě dostala 12 let svobodného, kvalitního a bezplatného vzdělání. Cestuje po všech zemích světa a bojuje proti chudobě, válkám, sňatkům s dětmi a diskriminaci žen. Všechny dobré lidi vyzývá k tomu, aby se zapojili do jejího fondu Malala Fund, protože i dnes je na světě 130 milionů dívek, které nemají možnost chodit do škol.
