Podařil se Willovi Smithovi návrat do první ligy?
Disney na tom se svými live action adaptacemi animovaných klasik není nejlépe. Louskáček krutě vyhořel a Dumbo zaostal daleko za očekáváním. Návratu na vrchol tedy dával naději Aladin. Guy Ritchie sice už dávno nenatočil komerční hit, hvězda Willa Smithe pomalu zhasíná, ale stále tu byla naděje na kvalitní dobrodružný velkofilm. To, jak budeš vnímat tento remake, bude ale velmi záviset na tom, jaký máš vztah k jeho předobrazu.
Zloděj Aladin se protlouká životem, jak nejlépe dokáže. Jednoho dne se shodou okolností zamiluje do princezny Jasmíny. Při dobývání jejího srdce je však zatčen a donucen záporákem Jafarem ukrást kouzelnou lampu. Ale nechápu, proč to sem vlastně píšu, protože tento notoricky známý příběh jistě dobře znáš.
Dobrou zprávou je, že Aladin se vydařil. Vizuálně je opulentní, herecky sympatický a příběhově nadčasový. Důvodů, aby ho milovala současná generace dětí, je mnoho. Už od začátku je jasné, že tento počin není dílem nějakého rutinéra.
Guy Ritchie je obrovský profesionál a i když v rámci disneyovského diktátu ubral na svých trademarcích, odvedl výbornou práci. Možná i proto, že více, než na efektní předvádění svých schopností se soustředil na tradiční příběh.
Jeho klasických autorských postupů jako extrémní zpomalování nebo černý humor se sice ve velmi malé dávce dočkáš, ale jde spíše o připomenutí toho, kdo šéfuje placu, a ne relevantní výrazové prostředky. Není to však na škodu. Agresivní audiovizuální stránka a progresivní vypravěčské prvky Krále Artuše tentokrát správně odpočívají. Ritchie se totiž spoléhá na co nejsrozumitelnější a nejpřívětivější podání příběhu.
Vše je tedy na svém místě a navzdory poněkud přepálené délce má film správné tempo a z diváků doluje požadované emoce. V mnohém také pomáhá obsazení. Neznámé tváře Mena Massoud a Naomi Scott mají dobrou chemii, slušné herecké schopnosti a do svých úkolů se typově výborně hodí.
Nejvíce pozornosti však na sebe pochopitelně strhne Will Smith. Bývalá největší hvězda Hollywoodu válcuje jako za starých časů a jediné, co ho brzdí, jsou (na takto velký projekt) nepříliš zdařilá počítačová kouzla a jeden podstatný fakt. V původním filmu fungovala tato postava mnohem lépe.
A tím se dostávám k hlavnímu problému této verze. Animovaná předloha byla ve všem lepší. Bez mučení přiznám, že spolu se Sněhurkou jde o mou nejoblíbenější disneyovku a celou dobu jsem se neuměl oprostit od srovnávání.
Příběhové prvky tedy kopírují originál, ale ke každému dějovému posunu se dostáváme trochu komplikovaněji. Jago, Abú a kouzelný koberec nejsou ani zdaleka tak vtipné a roztomilé figurky jako před 26 lety.
Muzikálovým číslům (mírně aktualizovaným starým i těm čistě novým) chybí kouzlo animované stylizace, stejně jako doslovným citacím ikonických pasáží. Ztrácí se tak zejména originalita, kterou stará verze tak suverénně ohromovala (ničeho tak geniálního jako loupání banánů opicí přeměněné na slona se nedočkáš).
Pokud však původní hit neznáš nazpaměť, není příliš věcí, které se dají vytknout. Jde totiž o výborný rodinný snímek typického disneyovského střihu, který si děcka užijí a dospělý doprovod se nebude příliš často dívat na hodinky. A to se v této nepředvídatelné době počítá. Záhadou je pro mě akorát již zmíněná kvalita některých triků.
Ve výsledku tu tak máme vydařenou rodinnou zábavu, která se sice pravděpodobně nestane nesmrtelnou klasikou, ale dokáže na dvě hodinky spolehlivě přenést do svého světa a poctivě vyprávět jeden nestárnoucí příběh.
Aladin je za poslední dobu nejlepším hraným remakem klasických pohádek. Svých sedm z deseti dávám zejména kvůli srovnání s nestárnoucí klasikou. Pokud si na ní však nepotrpíš nebo ji neznáš, můžeš si nějaký ten bodík vesele připočítat.
Podobné dobrodružné eskapády totiž v současnosti dost chybí. A pokud se k nim přidají velkofilmové production values, tak není nad čím váhat a nezbývá ti nic jiného, jen si Aladina užít na co největším plátně s nejlepším zvukem.
