Netflix konečně uvolnil všech 8 epizod jednoho z nejočekávanějších seriálů tohoto roku. Vyplatí se je vidět?
Game of Thrones skončilo a chvíli potrvá, než se dočkáme prvního spin-offu. Svůj zrak jsme tak mohli upírat k ambicióznímu zpracování knižních povídek a ságy The Witcher (Zaklínač) od Andrzeje Sapkowskiho. Ten mimochodem nedávno uzavřel s CD Projekt Red novou smlouvu, a tak nás dozajista čeká spousta dalších her. Sapkowski je se seriálem a jeho první sérií spokojený a na internetu převládají pozitivní názory, no a také my k tomu máme co říct.
Seriál od showrunnerky Lauren S. Hissrich adaptuje hlavně první knihu povídek s názvem The Last Wish, přičemž ale využívá i něco z té druhé s názvem Sword of Destiny. Zároveň začíná s jemným úvodem do ságy a přidává i něco originálního. Dohromady tak první sérii tvoří 8 epizod, z nichž ani jedna nenudí a stále pracuje s něčím novým.
Tvůrci se rozhodli, že vsunou do popředí hlavní ženské hrdinky. Yennefer a Ciri mají oproti povídkám rozšířené dějové linky, přičemž taková Ciri se v nich původně ani moc neobjevuje. Může to být současným sociálním a politickým rozpoložením, nebo jen preferencemi autorů, kteří to tak cítili. Nic to ale nemění na faktu, že výsledný koncept nefunguje. Vzhledem k událostem ságy a různorodých povídek se musíme na příběh dívat v rozsahu mnoha let, ba někdy i desetiletí.
V rámci jednotlivých epizod se neprolínají jen dějové linie různých postav, ale i časové horizonty. V rámci dvou po sobě jdoucích epizod jsi tak svědkem 3 či 4 dějových linií ve stejném počtu různých časových skoků. Faktor chaotického vypravěčského stylu by se ještě dal snést, největším problémem ale je, že to konceptuálně nefunguje. Divák se ztrácí v ději, v čase, v postavách a událostech. Po skončení první série zřejmě nebudeš mít páru o tom, jak vypadá její časová osa, kde se nacházejí jednotlivé postavy a podobně. Navíc tě toto skákání mezi na sebe nenavazujícími dějovými linkami kompletně vyrušuje.
