Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Jak se může moč spojovat s uměním a ženské pozadí s důkazem u soudu?
Během soudu se jedna z obžalovaných postavila a ukázala soudci zadek, který měl v podstatě sloužit jako důkaz. V jiném případě vložil fotograf dřevěný kříž s Ježíšem do své moči a tvrdil, že jde o umění.
Některým fotografům se ale podařilo zachytit i emotivní záběry, ve kterých šlo o život. Tyto a další bizarní, tragické či jiným způsobem zajímavé momenty se zachovaly díky výjimečným fotografiím a jejich tvůrcům. Každá z nich má svůj unikátní příběh.
Pokud se ti líbí články o fotografiích z historie, začni sledovat tuto sekci.
Slavná herečka Demi Moore se nechala v roce 1991 zvěčnit na obálce Vanity Fair v rouše Evině v době, kdy čekala s Brucem Willisem jejich druhé dítě. Editorka Vanity Fair prohlásila, že Demi Moore touto fotografií říká: „Jako těhotná jsem krásná a nestydím se za to,“ cituje její slova Time.
V 21. století není o podobné záběry nouze, ale podle Time byl erotický akt nahé těhotné Demi Moore v rámci mainstreamu průlomem. V roce 2020 se tímto nestárnoucím záběrem inspirovala i modelka Emily Ratajkowski, která byla těhotná s manželem Sebastianem Bear–McClardem. Své bříško využila k tomu, aby se na Halloween „převlékla“ za Demi Moore z roku 1991, píše Today.
O snímek Demi se postarala slavná fotografka Annie Leibovitz. Ta se mimo jiné proslavila například nahým snímkem Johna Lennona objímajícího svou manželku Yoko Ono. Dále fotografovala královnu Alžbětu II., Marka Zuckerberga s jeho ženou, rodinu exprezidenta Baracka Obamy, svatebčany Kim Kardashian a Kanyeho Westa a mnohé další známé osobnosti.
Tragédie v Hillsborough (1989)
Zdroj: David Cannon/Contributor/Getty Images
Zápas mezi Liverpoolem a Nottinghamem Forest na stadionu v Sheffieldu z roku 1989 se spojuje s obrovskou tragédií. Během akce vznikla obrovská tlačenice, následkem čehož zemřelo 96 lidí. Na tribuně se nacházelo kvantum lidí, o čemž svědčí i fotografické snímky, na kterých je vidět osoby natlačené tváří ke kovovému oplocení.
Videozáznamz události poukazuje i na práci vystrašených policistů, kteří si začali uvědomovat, že se na stadion nahrnulo příliš mnoho fanoušků a následky mohou být katastrofální. Fanoušci v zadních řadách tlačili ty, kteří byli na stadionu mezi prvními, ale neuvědomovali si, že se už nemají kam posunout.
Zanedlouho si dění na tribuně začali všímat i hráči. Z přeplněného hlediště někteří fanoušci utekli tím, že přelezli plot. Někteří však takové štěstí neměli. Než dala se celá situace do pořádku, 96 nevinných lidí dav ušlapal, případně se udusili, a více než 700 dalších lidí bylo zraněno. Při vyšetřování se zjistilo, že na vině nebyli fanoušci, ale policie, která přes otevřenou bránu umožnila přijít na stadion více lidem, než měla.
Policejní superintendent Roger Marshall později řekl, že pro ochranu fanoušků mohli odložit začátek zápasu. Tímto způsobem by uklidnili dav, aby zbytečně nepospíchal, a rozdělili by diváky tak, aby měli všichni dostatek prostoru. Jak uvádí The Guardian, Marshall lituje, že tehdy této možnosti nevyužili.
Ježíš v nádobě moči (1987)
Zdroj: Andres Serrano (Fair Use)
Podobizna Ježíše Krista na kříži v oranžovočervené barvě může na první pohled působit jako filtr. Při bližším zkoumání je ale vidět, že v okolí kříže se nacházejí miniaturní bublinky. Ve skutečnosti jde o Ježíše ponořeného v moči fotografa Andrese Serrana, který svou prací vyvolal pochopitelně velkou kontroverzi.
Serrano proto musel čelit spoustě nenávistných zpráv, ve kterých mu bylo i vyhrožováno smrtí. Do stejných problémů se nejednou dostávali i majitelé galerií, kteří se rozhodli Serranovu fotku prezentovat před návštěvníky. Autor snímku ale sám sebe označil za katolíka a tvrdil, že se neměl v úmyslu rouhat.
Sošky Ježíše ponořil Andres Serrano rovněž do krve či mléka. „Symbolizuje to způsob, jakým Kristus zemřel: vyšla z něj krev, ale i moč a h*vna. Pokud vás Piss Christ (tak se jmenovala jeho fotografie, pozn. red.) rozzlobí, je to proto, že dává smysl tomu, jak ve skutečnosti ukřižování vypadalo,“ cituje jeho slova The Guardian.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dozvíš po odemknutí?
Proč se umělec rozhodl vyfotit umírající 13letou dívku.
O procesu, během kterého obžalovaná ukázala soudci zadek.
Jak vznikla ikonická fotografie s mužem házející Molotovův koktejl.
Co víme o posmrtných maskách a jakou mají cenu.
Jak se prohnal strojvedoucí vlakovou stanicí a vyletěl s lokomotivou z budovy.
Web Artlanduvádí, že kvůli jeho tvorbě schválili v USA kontroverzní zákon, který omezuje financování podobných projektů. Americká tisková agentura Associated Press se rozhodla fotografii Piss Christ v roce 2015 stáhnout z oběhu. Učinila tak po masakru v redakci Charlie Hebdo, na kterou zaútočili kvůli karikatuře proroka Mohameda.
Pro Politicouvedli, že jejich dlouhodobým cílem je nezveřejňovat záměrně provokativní záběry. Otázkou zůstává, jak si určit hranice, které by neměly překročit normy slušnosti, tak, aby zároveň nešlo o cenzuru umění.
Věděli, že jim umírá před očima (1985)
Zdroj: Frank Fournier (Fair Use)
Kolumbie do dnešního dne nezapomněla na sopečnou erozi Nevado del Ruiz z roku 1985, která zabila několik desítek tisíc lidí. Láva se šířila do okolí ohromující rychlostí, a kdo před ní nestihl utéci, neměl šanci na záchranu. Oficiálně jde o druhou největší sopečnou katastrofu 20. století. Mezi množstvím obětí se díky fotografii od Franka Fourniera do historie zapsala zejména 13letá Omayra Sánchez.
Do zničených míst se po výbuchu sopky vydali záchranáři a všimli si, že malá Omayra bojuje o život. Spodní část jejího těla byla ale zaseknutá o zničený nábytek z domu. Záchranáři uvažovali, že by jí amputovali nohu, ale s vysokou pravděpodobností by i tak nepřežila. Po přibližně 60 hodinách nakonec Omayra Sánchez zemřela.
Hrozivé poslední momenty ze života Omayry.
Podle BBC ale nebyla holčička sama. Záchranáři ji celou dobu drželi za ruce a modlili se s ní. Fotografie francouzského fotografa vyhrála v roce 1985 slavnou soutěž World Press Photo. Někteří lidé později Fournierovi vyčítali, proč dívku fotografoval místo toho, aby jí pomohl. Ve skutečnosti se jí ale pomoci už nedalo.
„Cítil jsem, že jediné, co mohu udělat, je vhodně informovat o odvaze, utrpení a důstojnosti malého děvčátka a doufat, že to zmobilizuje lidi, aby pomohli těm, kteří byli vysvobozeni a zachráněni,“ prohlásil fotograf.
Soudce David Demers z Pinellas County se v roce 1983 dostal k poměrně bizarnímu případu, ve kterém vystupovaly jako obžalované tři exotické tanečnice. Ty měly údajně porušit místní vyhlášku v souvislosti s nahotou na veřejnosti.
Americký lifestylový web Mandatoryuvádí, že podle tvrzení policistů bylo tanečnicím při ohnutí vidět jejich pohlavní orgány. Advokát tanečnic oponoval, že to není možné, protože jejich spodní prádlo je decentní. Navrhl soudci, ať se přesvědčí sám.
Jedna z tanečnic se tedy jako důkaz své neviny předklonila, aby soudci ukázala, že z jejího těla není vidět nic, co by mohlo lidi pohoršit. Soudce se pokoušel na záběru tvářit nezaujatě. Věděl, že nesprávný výraz v obličeji by mu mohl zničit kariéru.
U soudu tento netradiční moment zachytil Jim Damaske z Tampa Bay Times. „Exotické tanečnice tvrdily, že jejich spodní prádlo je příliš velké, aby ukázalo to, co policisté v utajení tvrdili, že viděli. Po tom, co se tanečnice ohnuly, s nimi soudce souhlasil,“ popisovaldění u soudu fotograf.
Záběr se nakonec dostal do vydání Playboye The Year in Sex z roku 1987. Newsylistinformuje, že navzdory dlouholeté kariéře Jima Damaskeho byla fotografie exotické tanečnice jeho nejvíce publikovaným snímkem.
Poslední úder revolucionářů (1979)
Zdroj: Susan Meiselas (Fair Use)
V Nikaragui vládl v 70. letech 20. století diktátor Anastasio Somoza Debayle. Jeho působení v čele země ukončila až revoluce vedená Sandinovskou frontou národního osvobození. Jejich stoupencům se říkalo sandinisté. Koncem 70. let boje mezi diktátorem a odbojem z prvních řad sledovala i fotografka Susan Meiselas, píše Time.
Během šesti týdnů si dokázala získat důvěru sandinistů, kteří ji s sebou vzali „do zákulisí“. Díky tomu se jí koncem revolučních snah v roce 1979 podařilo zachytit ikonický moment, na kterém je vidět muže jménem Pablo de Jesus Araúz, přezdívaného také jako Bareta, házet Molotovův koktejl.
Fotka se později stala pro sandinisty symbolem jejich revoluce, podobně jako pro obyvatele Kuby fotografie Che Guevary od Alberta Kordy. Fotografka Susan Meiselas uvádí, že její slavný snímek vznikl v poslední den konfliktu. Pablo de Jesus Araúz s Molotovem mířil na pevnost národní gardy, z níž začali krátce nato všichni vojáci utíkat.
Svým způsobem tedy jde o symbol ukončení bojů, kde tahal původní režim za kratší konec. Susan Meiselas si důležitost své fotografie uvědomila v roce výročí revolučních bojů. Všimla si totiž, že muže s Molotovem vidí na místních budovách, tričkách lidí nebo billboardech.
V zoo nevystupovala jen zvířata (1958)
Zdroj: Library of Congress/Bundesarchiv (Creative Commons)
Na přiloženém snímku můžeš vidět malé děvče, které vystavovali v poslední lidské zoo v roce 1958. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Lidé v 19. a 20. století nedisponovali takovým množstvím informací o cizích kulturách jako dnes, a tak byli zvědaví na zážitky dobrodruhů, kteří vycestovali do světa.
Jejich vyprávění ale časem přestalo být dostačující, a tak vznikly takzvané lidské zoo. V ohradách byli místo zvířat lidé. V minulosti se lidské zoo nacházely především ve velkoměstech jako New York, Paříž, Berlín, Londýn, Milán a podobně. O prohlídku lidských zoo projevily koncem 19. a začátkem 20. století zájem desítky milionů lidí.
I tímto způsobem pozorovala „vyspělá“ civilizace ty, které považovala za méněcenné. Jeden z takových případů se týkal i mladého muže z Konga jménem Ota Benga, kterého do lidské zoo odkoupili od otrokářů z Afriky. Vystavovali ho v americkém Bronxu v kleci společně s opicemi, píše CNN.
Pro potěšení návštěvníků střílel Benga z luku do terčů nebo zápasil s orangutanem. V roce 1916 spáchal údajně následkem depresí sebevraždu. Podle BBCmu bylo tehdy teprve 25 let (jiné zdroje uvádějí i více).
Cílem při vystoupeních bylo šokovat diváky a udělat z vystavených osob něco méně než lidi. Vesničany z Filipín například nechali před návštěvníky jíst psa, což pro lidi ze Západu představovalo v tu dobu něco nevídaného, uvádí National Geographic.
Himmlera chtěli před sebevraždou zachránit (1945)
Zdroj: Sutton L (Sgt): No 5 Army Film & Photographic Unit Post-Work (Creative Commons)
Nacističtí pohlaváři věděli, že s příchodem konce druhé světové války jim nezbývá mnoho možností. Očekávali, že je bude dříve či později čekat za válečné zločiny soud. Mohli se pokusit o útěk s tím, že se budou celý život skrývat před spravedlností. Někteří se ale rozhodli pro definitivní tečku za svou vojenskou kariérou v podobě sebevraždy.
Tuto možnost si nezvolil jen diktátor Adolf Hitler, ale také jeden z jeho nejbližších spolupracovníků, velitel SS Heinrich Himmler. Nejprve se však pokusil vyjednávat se Spojenci o podmínkách, za kterých by se mohl vzdát. Když mu to nevyšlo, zvolil možnost útěku se změnou identity a vydával se za jistého Heinricha Hitzingera.
Aby nevzbuzoval podezření, oholil si vousy a přes jedno oko si nasadil pásku. Přesto se po zajetí britskými jednotkami přiznal, že je Heinrich Himmler. Jak uvádí Mirror, vojáci mu zpočátku nevěřili. „Ano, a já jsem Julius Caesar,“ reagoval údajně jeden z nich.
Himmler se nakonec rozhodl ukončit svůj život přehryzáním ampulky kyanidu, kterou schovával v zubech. Podle knihy Endgame, 1945: The Missing Final Chapter of World War II od autora Davida Stafforda se umírajícího nacistu pokusili zachránit vypláchnutím úst vodou, aby z nich dostali jed. Za 15 minut ale zemřel.
Úchvatné i děsivé posmrtné masky (1908)
Zdroj: Wikimedia/Bain News Service (Creative Commons)
Na přiložené fotografii jsou jen dva živí lidé. Dvojice mužů se na nebožtíkovi pokouší vytvořit takzvanou posmrtnou masku. V minulosti se tímto způsobem dávaly zvěčnit zejména významné osobnosti, které chtěly, aby je lidé znali i po jejich smrti. Jejich vznik se spojuje s obdobím starověku. Z těchto dob známe například pohřební masku Tutanchamona. Tu pohřbili společně se zesnulým.
Posmrtné masky si v minulosti nechaly vytvořit tak známé osoby jako Ludwig van Beethoven, Dante Alighieri či Napoleon Bonaparte. Voskový nebo sádrový odlitek z tváře mrtvého se podle webu Britannicaněkdy upravoval v oblasti očí zvednutím víček, aby působil živým dojmem.
Mnohé ze slavných posmrtných masek se nacházejí v muzeích, některé ale skončily ve sbírkách soukromých vlastníků. Posmrtnou masku anglického básníka Johna Keatse například podle The Guardian odkoupil jeden ze sběratelů za 12 500 liber (v přepočtu zhruba 370 000 korun) a maska Napoleona se v roce 2013 v Londýně vydražilaza neuvěřitelných 169 250 liber (bezmála pět milionů korun).
Neubrzdil to a vyletěl ven (1895)
Zdroj: Wikimedia/Levy & Fils (Creative Commons)
Lokomotiva vyletěla z budovy a zapíchla se přímo do země. Ihned za ní visel jeden vůz a dalšímu nechybělo mnoho, aby vypadl také. Známá fotografie nehody, z níž vzniklo množství memes, pochází z října 1895, kdy se strojvedoucímu nepodařilo zastavit na stanici v Gare Montparnasse. Lokomotiva prorazila rychlostí 40 až 60 kilometrů za hodinu nádražní zeď a vyletěla z budovy, píše Mashable.
Chyba podle personálu spočívala v nefunkční ruční brzdě. Později se ale zjistilo, že lokomotiva mířila do konečné stanice příliš rychle. Strojvedoucí se totiž snažil spěchat, protože měl zpoždění. Výsledkem nehody bylo 5 zraněných cestujících, 1 zraněná kolemjdoucí osoba a 1 mrtvá žena, která byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Přímo před stanicí prodávala ve stánku noviny. Po zásahu kusem zdí z budovy nepřežila.
Paradoxní je, že na lokomotivě byly pouze menší škody. Její větší část totiž zůstala stát ve stanici, a tak byl částečně zničen jen předek. Strojvedoucí byl za svou chybu potrestán zaplacením 50 franků a dvouměsíčním vězením. Autorů fotografií z místa nehody bylo víc. Odklizení vagónů z ulice totiž trvalo celé čtyři dny, během kterých si incident z každé strany vyfotilo množství místních lidí.
