Slavné zpěvačce bylo pouhých 27 let, když zemřela na otravu alkoholem. V novém dokumentu o BBC se dostává ke slovu její rodina, která si bere od bulváru život jejich dcery zpátky. Odhaluje její duševní problémy v době, kdy o nich svět ještě neuměl mluvit.
Dne 23. července 2011 zemřela Amy Winehouse na otravu alkoholem. Za její smrtí ale mohlo mnohem více faktorů. Např. její bulimie a další poruchy příjmu potravy, díky kterým její tělo nezvládalo alkoholovou závislost o to víc. Ale zejména to byly její problémy s psychikou.
Jak v novém dokumentu říkají její nejbližší kamarádky, Amy trpěla psychickými problémy v době, kdy o tom tehdejší svět ještě otevřeně neuměl mluvit. Zpěvačka tak měla pocit, že když by se někomu přiznala k tomu, že se trápí a nejspíš je s jejím duševním zdravím něco špatně, zavřeli by ji do ústavu a už nepustili.
Nový dokument od BBC vychází přesně deset let po její smrti a nese příhodný název, tedy Reclaiming Amy (ve volném překladu Navracení Amy nebo ještě lépe Převyprávění Amy). A k tomu tu skutečně dochází. Její rodiče si totiž berou Amin příběh zpět a vypráví ho podle sebe, jak se podle nich skutečně odehrál. Zpěvačka je dnes už v podstatě zvěčněná. Je takovou ikonou, že si na ni každý bere své právo.
Každý si její osud vypráví po svém a většina z nás ho má navíc formovaný bulvárními nadpisy a snahami novinových článků její život zjednodušit na úplný základ. Byla velmi talentovaná, schopná, a nahrála spoustu nesmrtelné hudby. Zamilovala se ale do špatného muže, který se k ní nechoval hezky, začala brát drogy, moc pila a brzy zemřela, protože byla příliš citlivá.
Předešlý Oscarem ověnčený dokument z roku 2015 nazvaný jednoduše Amy ještě operoval s narativem, ve kterém ze zpěvaččina konce vinil její rodiče, kteří ji údajně vychovali špatně. Jejího otce Mitche a jejího manažera tam dokonce režisér nepřímo obviňuje z toho, že ignorovali Amynu stupňující se závislost a nutili ji dál koncertovat, i když nebyla v dobrém fyzickém stavu. Za její drogovou závislost pak může podle oscarového dokumentu její ex-manžel Blake Fielder-Civil, protože jí ukázal crack a heroin.
Jednoduše snímek hledal viníky především v jejím okolí, jako by sama Amy byla nesvéprávná a nechala se zmanipulovat úplně kýmkoliv. Právě nový dokument si bere za cíl její příběh převyprávět a vrátit jí vlastní hlavu. Ukázat Winehouse jako svébytnou, silnou osobu, která si šla za svým a naopak si nenechala do života mluvit od nikoho. A to ani tehdy, když to mělo být pro její dobro.
Ostatně když se zamyslíme nad tím, že Amy byla jedna z vůbec nejúspěšnějších hudebnic všech dob, která získala za své teprve druhé a bohužel také poslední album hned pět cen Grammy, dává logicky větší smysl, že to byla nekompromisní svérázná žena spíše než někdo, s kým je lehké zamést. Když něco chtěla, dostala to. Což ale platilo i o drogách a alkoholu.
Emancipační aspekt dokumentu je ale jen jednou z jeho částí. Především je to záznam zármutku a vyrovnávání se s ním. Je vyprávěn z pohledu její mámy, Janis, která zároveň trpí už od roku 2003, kdy vyšlo Amyno debutové album Frank, roztroušenou sklerózou. Její nemoc se bohužel stále zhoršuje. Jak říká její druhý manžel, Richard Collins, „ten dokument jsme museli natočit teď, protože Janis už možná nikdy potom nedostane další šanci říct, co potřebuje“.
Film tak působí ještě naléhavěji, než jak by vyzněl nebýt tohoto faktu, a to je co říct, protože životní příběh Amy je silný už sám o sobě. Když je ale vyprávěn její mámou, která na ni vzpomíná od dětství až po její dospělost, na všechno, co spolu prožili jako matka a dcera, zatímco o ty vzpomínky dřív nebo o něco později nenávratně přijde, je to ještě intenzivnější prožitek. Na stopáží pouhé hodiny dokáže odvyprávět velmi pocitovou formou, jak se z mladičké židovské dívky, dcery taxikáře, která si ráda zpívala a ve škole v hodinách neustále vyrušovala, stala superhvězda světového formátu.
Zároveň tento krátký čas v ničem nevadí. Naopak se jím zdůrazňuje rychlost, s jakou nabrala Amy obrovský úspěch a slávu, aby stejně tak rychle spadla ke dnu. Události na sebe navazují skutečně bleskově, ale dávají nám tak pocítit onen hektický život, jaký zpěvačka žila. I pro ni to musel být konstantní šok, s jakou intenzitou se posouvala ve své kariéře dál a dál. Když dostává své první ceny Grammy, je v naprostém údivu a chvíli tomu nemůže uvěřit.
Divácky jsou to velmi dojemné momenty, které si prožíváme s ní a přejeme jí to, protože víme, z jakých skromných poměrů vyšla a kolik bolesti za její tvorbou stálo. V dokumentu se ukazují také doposud nikdy neviděné záznamy starých videí. Vidíme např. jak zpívá ve školním divadle, jak vystupuje na svých prvních jazzových koncertech pro pár lidí, nebo s jakou nervozitou a ostychem mluví v raných rozhovorech.
Tyto záběry jsou dávány do kontrastu s jejími pozdějšími sebevědomými výstupy před tisícovkami lidí např. na megafestivalu v Glastonbury. Stejně tak vidíme děsivé stalkování paparazzi, kteří ji pronásledují na každém kroku a snaží se jí zachytit v jejích nejhorších momentech, kdy se potýká s bulimií, úzkostmi těžce narušenou psychikou a pádem do osidel krátké drogové a dlouhodobé alkoholové závislosti.
Amy zároveň neměl kdo pořádně pomoct, protože ona sama si tyto problémy nechtěla připouštět. Začátkem milénia byla debata o duševním zdraví ve veřejném prostoru a zejména v případě celebrit téměř neexistující. Nikomu nezáleželo na tom, jak se cítí Britney ani Amy. Šlo o senzaci, o které si lidé budou číst. Závislost v hlavách tehdejší veřejnosti byla příčinou jejich problému, ne jejich důsledkem. Nikoho nenapadlo ptát se, proč Amy pije. Stačilo zvolání, že se trápí, protože prostě moc pije.
Další oblast života Amy, která se tu citlivě prozkoumá bez toho, aby působila senzacechtivě, je její nevyjasněná sexualita. O té tu vypráví v sérii decentně podaných rozhovorů její kamarádka a také bývalá milenka, Catriona. „Náš vztah byl unikátní a vlastně jsme si ho nikdy pořádně nedefinovaly. Prostě jsme se moc milovaly,“ říká v dokumentu.
„Amy pak ale byla zmatená z toho, co to pro ni znamená. Kým díky tomu je. Myslím, že to byl jeden z nejdůležitějších aspektů jejího života, který je třeba pochopit, abychom jí jako člověku rozuměli. Byla to jedna z těch hlavních věcí, kvůli kterým se trápila.“
Její povídání je doprovázeno dobovými video-záznamy z jejich společného mileneckého i přátelského vztahu a divák si nemůže pomoct a napadá ho, že když by se Amy tehdy dokázala skutečně přijmout jako bisexuálka, mohla s Catrion prožít šťastný vztah, který by jí třeba pomohl překonat její problémy. Ale to jsou skutečně jen spekulace.
Reclaiming Amy je v něčem dost nepříjemný dokument, ale to je jeden z hlavních důvodů, v čem je důležitý. Z hlediska jejích rodičů nám ukazuje, jak byli bezradní, když jejich dcera spadala do osidel závislosti, protože jí nerozuměli. Ani její přátelé jí nebyli schopni pomoci, a i když říkají, že nikdo by nemohl Amy přinutit, aby dělala něco, co nechce, protože prostě byla tvrdohlavá, je jasným poselstvím dokumentu to, jak je potřeba i dnes o závislosti mluvit a snažit se jí porozumět jako nemoci, ne ji pouze stigmatizovat. Film navíc závislost ukazuje jako komplexní problém, který se často pojí s duševními problémy, v případě zpěvačky s úzkostmi.
Její rodina pak po její smrti založila The Amy Winehouse Foundation, charitu, kde se pomáhá těm s podobnými problémy. Je tragické, že pro samotnou Amy bylo pozdě. Pomoc pro ni nepřišla včas. Díky jejím rodičům a životnímu odkazu Amy tu ale pro ty další, které by mohl potkat stejný osud, budou pomocné ruce otevřené. Důležitost její osobnosti a její nádherné hudby tak nakonec nespočívá jen v neskutečné síle, která v ní je, ale také v tom otevřít se vlastní slabosti.
