Odřezané prsty, letadla plná kokainu, boj s rakovinou nebo pád do prázdna. To vše zažila heavymetalová legenda Black Sabbath

Zvuk deště, hromů a bijících zvonů, do toho zlověstný kytarový riff přímo z pekla, ležérní bicí a ponurý zpěv. Velký černý obrys s ohnivýma očima říká lidem o jejich touze, sedí tam Satan a usmívá se. Sleduje, jak jsou plameny stále výš. Ach ne, ne, prosím, Bože, pomoz mi. Bylo jasné, že svět hudby už nikdy nebude jako dřív. Nic temnějšího dosud nevzniklo.

V pátek třináctého února 1970 vyšlo v britském vydavatelství Vertigo Records debutové album kapely Black Sabbath s pořádně děsivým vizuálem. Popis výše charakterizuje stejnojmennou skladbu, která nahrávku otevírá, a, jak řekl hudební novinář Malcolm Dome, kapela právě touto skladbou definovala nový žánr — heavy metal. Zpěvák Ozzy Osbourne vzpomíná, že když skladbu kapela poprvé zahrála na koncertě, někteří lidé utekli vystrašeně pryč. Britský hudební týdeník Kerrang skladbu označil za vůbec nejlepší skladbu, jakou kdy kapela vytvořila.

I když na toto album v době jeho vzniku nevyšla téměř žádná pozitivní recenze, podle dalšího hudebního žurnalisty Micka Walla šlo o něco, co už nebylo možné zabít. „Je jedno, kolik kulek kritici vystřelí, tato bestie je stále obludnější a směje se.“ Jak začal příběh kapely, která to všechno odstartovala a zásadně ovlivnila mnohé generace?

Odřezané konce prstů a obrovská neoblomnost

V roce 1965 se v jedné z továren v Birminghamu stal jistému dělníkovi hrozivý úraz. Tím dělníkěm byl teprve sedmnáctiletý mladík Tony Iommi. „Jeden den jsem přišel do práce a žena, která vždy lisovala plech předtím, než jsem ho já svařil, nepřišla. Řekli mi proto, že musím i lisovat. Začal jsem tedy pracovat, ale skončilo to velmi špatně. Ucvaklo mi to konce prstů,“ řekl Iommi v dokumentární sérii Sedm epoch rocku. 

Jelikož byl nadějným kytaristou s ambicemi prorazit na těch největších pódiích, byla to pro něj osobní tragédie. Zdálo se, že je s jeho kariérou konec. „Šel jsem do nemocnice, kde mi odřízli trčící kousky kostí a pak řekli: Na hraní můžeš zapomenout,“ přiblížil podle portálu Loudwire hroznou situaci Iommi. Jeho neoblomnost a chuť hrát ale byly silnější, nechtěl se vzdát. Ve své zálibě chtěl pokračovat za každou cenu. Přišel proto s bizarním nápadem, jak znovu hrát na kytaru. „Nakonec jsem si vyráběl konce prstů z láhve na saponát, kterou jsem roztavil. Napasoval jsem si ji na prst a pak jsem ji opiloval smirkem,“ prozradil Iommi v hudebním dokumentu Francise Whatelyho.

Fungovalo to, i když si na to musel zpočátku zvyknout a bylo to bolestivé. Když si Iommi zároveň na kytaře trochu uvolnil struny, hrálo se mu snadněji a navíc byl zvuk kytary mnohem hutnější. Vytvořil si tak vlastní specifický styl hraní a zároveň zvuk, díky kterému zněla kapela jedinečně. Baskytarista Geezer Butler na téma odlišnosti hudby skupiny Black Sabbath pro magazín Mojo v roce 2013 řekl: „Jelikož jsem byl i já kytarista, tak jsem s basou nedělal to, co se očekávalo, protože jsem to neuměl. Hrál jsem na ní prostě Tonyho riffy. Díky tomu byl zvuk mnohem těžší, tvrdší.“

Něco je venku a chce to, abys přišel

V dokumentární sérii Sedm epoch rocku se Butler podělil i o zážitky s nejslavnějším metalovým zpěvákem Ozzym Osbournem. „Hledali jsme zpěváka a na dveřích hudebnin jsme našli lístek s textem „Ozzy Zigg chce koncert“. O tři dny později u mě někdo zabušil na dveře a můj bratr šel otevřít. Za chvíli se vrátil a řekl: Něco je venku a chce to, abys přišel.“ Nebyl to samozřejmě nikdo jiný než Osbourne. 

Ten byl již tehdy výstředním podivínem se svérázným stylem. Bubeník kapely Black Sabbath Bill Ward objasnil blíže proč. „Ozzy chodíval po ulici s botou na provázku. Vodil ji jako nějaké zvířátko. Myslel jsem si, že je úplně praštěný.“ Právě Osbourne je ale dnes žijící legendou, kterou zná snad každý, a díky svému snadno rozpoznatelnému hlasu se téměř okamžitě stal možná i tím nejdůležitějším členem kapely. Je sporné, zda by bez něj dosáhli Black Sabbath tak obrovského úspěchu po celém světě.  

Kapelu, která oficiálně vznikla v roce 1968, zásadně ovlivnilo industriální prostředí Astonu v Birminghamu, odkud všichni členové pocházeli. Bubeník Ward prozradil ve Whatelyho dokumentu, jak doma neustále poslouchal hučící stroje z nedaleké továrny. „Když jsem večer ležel v posteli, ťukal jsem si prsty na čelo postele. Do toho zvuku strojů jsem vždy přidával nějaký rytmus.“

Protiválečná hymna i óda na kouření marihuany

V raném období kapely dominovaly zejména strašidelné hororové texty plné okultismu, smrti, nadpřirozena, sociální úzkosti, války či polemiky o dobru a zlu, ovlivněné i díly Dennise Wheatleyho a Aleistera Crowleyho. Čtveřice z Birminghamu byla v každém případě nesmírně produktivní. Ve stejném roce, co vyšel její debut, vydala ještě druhé, neméně úspěšné, album Paranoid, nahrané v Londýně.

Titulní skladba, temný Iron Man nebo ostrá protiválečná hymna War Pigs se staly okamžitě hity. Dodnes patří mezi vůbec nejznámější díla kapely. Podle Loudersoundu si Butler stál za tím, že Black Sabbath vždy reflektovali jakousi temnou stránku světa. „Vyrostli jsme po druhé světové válce a Aston byl plný vybombardovaných budov a sousedů s válečnými zraněními.“ Později kulminovala válka ve Vietnamu, studená válka byla nejchladnější a problémy v Severním Irsku nebyly od domova hudebníků až tak vzdálené.