Největší útok žraloků v historii. Zabili zhruba 150 lidí, na hladině plavaly ukousnuté části těl

Na otevřeném moři se nacházeli více než 4 dny, během nichž žraloci podle odhadů zabili kolem 150 lidí. Další stovky námořníků nezvládaly plavat a utopily se, podlehly dehydrataci nebo začaly blouznit a přivodily smrt sobě či svému okolí.

Šel pro záchrannou vestu a už se nevrátil

Těžký křižník USS Indianapolis, přezdívaný námořníky jako „Indy“, se poprvé na moře vyplavil v listopadu roku 1931. Jeho poslední přísně tajnou misí bylo převést uran určený ke zhotovení atomové bomby „Little Boy“ cílené na město Hirošima. Velitel Charles B. McVay III. a jeho posádka přitom ani netušili, co vezou. Věděli však, že se jedná o velmi důležitý náklad.

Koncem července 1945 při plavbě směrem na Filipíny, jen několik minut po půlnoci, křižník s 1 197 členy posádky zasáhla dvě torpéda japonské ponorky. Druhý zásah přitom zničil palivovou nádrž, následkem čehož došlo k dalším explozím, informuje The Business Insider.

Jeden z přeživších námořníků Felton Outland po dvojici zásahů vyzval svého kamaráda, aby rychle doběhl po záchranné vesty. Naneštěstí se mu však podařilo najít jen jednu. Rozhodl se proto vyběhnout pro další. To bylo naposledy, kdy Outland viděl svého přítele.

Na palubě začal mezitím panovat absolutní chaos. Námořníci na vlastní oči viděli ohořelá těla mnoha členů posádky a ve vzduchu cítili zápach spáleného masa a vlasů. Tyto hrůzostrašné momenty však trvaly jen velmi krátce.

Plavidlo šlo ke dnu během 12 minut, přičemž námořníci prý nestihli ani odeslat nouzový signál. Jiné zdroje uvádějí, že nouzový signál odeslali, ale nikdo na něj nereagoval. Mnozí byli po seskoku do vody zašpiněni od oleje. Báli se, že by mohli začít hořet, a tak se snažili od křižníku co nejvíc vzdálit. Námořník San Gabriel v rozhovoru řekl, že směrem od lodi plaval téměř 6 hodin.

Ti, kteří se nechtěně napili většího množství oleje, následně dlouhé hodiny zvraceli. Pro 890 přeživších lidí se nejbližší 4 dny staly peklem na zemi. Po ruce měli na pomoc jen několik záchranných člunů, do kterých se drtivá většina z nich nevešla. Kromě toho jim chyběly potraviny a tekutiny.

Ztroskotanci čelili nejen dehydrataci, ale i největšímu zaznamenanému útoku žraloků na lidi v historii. „Viděl jsem velké hrdinské činy, viděl jsem velký strach a viděl jsem věci, o kterých bych nikdy nechtěl mluvit,“ cituje slova jednoho z přeživších Harlana Twibla The Washington Post. Pro zachování historické přesnosti se však naštěstí našli námořníci, kteří detailně popsali, co se po zničení křižníku dělo.

Pod vodou byla „obsluha“ s jídlem a pitím

Edgar Harrell si jmenované hrůzy zažil ve velmi nízkém věku. Bylo mu tehdy jen 20 let. Pro The Sun řekl, že nebylo dne, kdy by neslyšeli hrozivé výkřiky lidí, které žraloci požírali zaživa. Podle oficiální facebookové stránky USS Indianapolis byl posledním námořníkem křižníku a zemřel v květnu roku 2021. Dožil se úctyhodných 96 let a o svých zážitcích napsal knihu s názvem Out of the Depths.

V jednom z rozhovorů vyprávěl o tom, jak přeživší museli sáhnout na dno svých fyzických sil a pokoušet se udržet nad vodou neustálým plaváním. Bylo nezbytné, aby si pomáhali navzájem. Osamělý vlk by v takové situaci rozhodně nepřežil. Ne každý měl totiž na sobě záchrannou vestu, která by navíc sama o sobě nemohla vydržet přes 4 dny.

Přeživší signalista Paul McGinnis si zavzpomínal na to, jak je v noci trápil obrovský chlad a ve dne nesnesitelná vedra. „Bylo to neúnosné – jako v pekle. Nemohli jste se dočkat, kdy už zapadne slunce. Když slunce zapadlo, byla to úleva. Pak se ochladilo, začali jste se třást a nemohli jste se dočkat, kdy slunce znovu vyjde,“ cituje jeho výpověď History.

Kromě bojování s teplotami a únavou se však museli přemáhat, aby se od extrémní žízně nenapili slané mořské vody. Pokud se někdo podvolil, podle Harrella u něj asi do jedné hodiny začaly halucinace, čímž ohrozil sebe, ale i okolí. Mnozí námořníci byli ozbrojeni, a když blouznili, začali se mezi sebou zabíjet.

Jednomu z námořníků se zdálo, že pod vodou vidí loď, na které rozdávají čerstvé jídlo a pití. Přesvědčený o své pravdě se potopil a nikdy už nevyplaval. Další z námořníků to zkusil také a následně svým kamarádům říkal, aby se šli dolů napít i oni. Ve skutečnosti však pil slanou mořskou vodu. Podobných případů bylo podle výpovědí přeživších více.

Potravou byly i plesnivé brambory

Ti, kteří přežili do druhého dne, se dočkali zázraku v podobě deště. Žízniví přeživší vzhlíželi k obloze se vděkem a pootevřenými ústy se snažili nabrat co největší množství kapek. Později se Edgaru Harrelovi a jeho stále menší skupině dokonce podařilo nalézt v moři plovoucí brambory, které však byly na povrchu plesnivé. Zubami proto poodtrhávali plíseň a nedotčenou část potravin snědli.

Harrel byl zpočátku obklopený skupinou přibližně 80 lidí, kteří se snažili navzájem udržet nad vodou. The Business Insider uvádí, že na ploše přibližně 40 kilometrů se nacházelo 7 jednotlivých skupin. Největší z nich měla asi 300 až 400 členů.

Aby neupadli na duchu, většina z nich se neustále modlila. Harrell si vzpomíná na jednoho z námořníků, který promlouval k Bohu se slovy: „Bože, pokud tam někde jsi, nechci zemřít. Doma mám syna, kterého jsem nikdy neviděl. Chci žít!“

Když ve svém okolí pozoroval plovoucí mrtvoly námořníků, z nichž některým chyběly části těla, ptal se sám sebe, zda už nebude zanedlouho na řadě i on. Od hrozivého incidentu podle něj neuběhne ani jeden den, kdy by nepoděkoval Bohu za to, že se mu tehdy podařilo přežít. Úmrtnost však byla navzdory modlitbám extrémně vysoká. Už třetí den z 80 členné skupiny zbylo pouze 17 mužů.

Vyplavalo už jen znetvořené tělo

Z 890 námořníků, kteří skončili po zničení USS Indianapolis v moři, přežilo pouze 317 lidí (počet členů se podle zdrojů liší, některé uvádějí, že přežilo 316 osob). Předpokládá se, že právě žraloci zabili odhadem několik desítek až 150 námořníků, uvádí The Sun.

Na námořníky většinou útočili žraloci dlouhoploutví, dorůstající až do délky 4 metrů. Známý oceánograf Jacques Cousteau tvrdil, že pro člověka jde o nejnebezpečnější druh žraloka, píše Daily Mail. Hrozbou jsou zejména na otevřeném moři, kde napadají trosečníky.

„Bezmocný námořník zmizel rychle jako rybářský plovák, který byl stažený pod vodu, a poté se o chvíli později vynořilo jeho znetvořené tělo, přičemž mu zbyla jen část trupu,“ popsal jeden z mnoha útoků Edgar Harrell. Pokud někdo zemřel a jeho tělo nebo část těla byly v dosahu, vzali mu záchrannou vestu, kterých bylo málo.

Podle výpovědí si žraloci většinou vybírali jednotlivce, kteří se vzdálili od skupiny. I proto bylo důležité, aby námořníci drželi pohromadě. Přeživší s halucinacemi si však jen málokdy dali říct a vydali se tam, kde si mysleli, že je čeká záchrana.

Když 4. den kolem námořníků přeletělo letadlo, svitla jim naděje. Aby na sebe co nejvíce upozornili, začali hromadně šplouchat mořskou vodu. První část přeživších se podařilo zachránit letci, který přistál na hladině moře. V průběhu dne k námořníkům připlulo dalších sedm lodí. Jelikož však byli rozdělení do více skupin, trvalo zhruba 24 hodin, než se podařilo dostat do bezpečí všechny.

Přežít se podařilo také kapitánu Charlesovi B. McVayovi III., který však po dlouhých letech plných obvinění a psychických potíží spáchal sebevraždu. Dva dny poté, co námořníky zachránili, shodili Američané na Hirošimu první atomovou bombu, na kterou napsali: „Tato je za chlapce z Indianapolisu.“