Před 72 lety došlo k číhošťskému zázraku. StB kněze Josefa Toufara umučila, zlomit se ale nenechal

Byl rok 1949, vztahy mezi státním aparátem a církví byl napjatý. „Komunisté zkrátka potřebovali církev takzvaně dostat na lopatky, zlomit a tahle událost jim přišla vhod,“ říká Miloš Doležal. Státní úřad pro věci církevní tehdy vedl Alexej Čepička, zároveň ministr spravedlnosti, který řekl, že případu se musí využít, Toufar bude zatčen, donucen k přiznání, udělá se s ním velký proces a stát bude na jeho případu moci ukázat, jak je církev podvodná. 

28. ledna 1950 přijela na faru StB. Její příslušníci se vydávali za pracovníky zahraniční tiskové agentury a žádali Toufara, aby jim ukázal kostel. Když vyšli před faru, násilím Toufara vtáhli do auta a odvezli k výslechům. 

Brutální mučení Toufar nepřežil

Na Toufara byla nasazená instruktážní skupina čítající sedm příslušníků StB. Jak uvádí Miloš Doležal, byli to elitní příslušníci, žádné mlátičky, jak by si člověk mohl na první chvíli představit. Přímo od prezidenta Klementa Gottwalda dostali jasný příkaz: Zatknout, rychlý proces a potrestat. StB Toufara považovala za venkovského balíka a myslela si, že když ho nechá tři dny bez spánku a jídla, tak všechno řekne. „Přepočítali se. Narazili totiž na vnitřně pevného člověka, který nebyl ochotný lhát,“ říká Doležal. Jenže tlak státního aparátu na vyřešení případu se stupňoval. A tak i mučení, kterému byl Toufar při výsleších podroben, bylo čím dál brutálnější. 

Výslechy vedl Ladislav Mácha, tehdy sedmadvacetiletý ambiciózní člověk, podle Doležala až fanatik. Toufara ale mučila celá skupina. „Po snídani na něj nastoupili, svlékali ho, přivazovali na hák nebo ho věšeli hlavou dolů, mlátili ho. Pak šli na oběd, dali si šlofíka a odpoledne šli znovu. Tři až čtyři chlapi, plní síly a energie. Člověk si bohužel sám dokáže představit, co se tam muselo dít,“ popsal Doležal.

Ztýraný kněz podepsal protokol s přiznáním teprve 22. února, nejen k tomu, že s křížem sám hýbal, ale také další, v němž se přiznával k pohlavnímu zneužívání dětí. Podepsal také papír, který říká, že proti němu nebylo použito násilí. 

O den později byl mučením zbídačený kněz převezen do Číhoště k rekonstrukci, kde mělo být podvodné hýbání s křížem nafilmováno. Jenže když ho příslušníci dostali na kazatelnu, ze které také pochází jediný filmový záběr, na kterých je opravdu Toufar, farář se zhroutil a museli ho odvézt do nemocnice. Byl operován, ale 25. února 1950 umírá na zánět pobřišnice. „Byla jsem v koncentráku. Viděla jsem už v životě hodně, ale nikdy tak hrozný případ násilí. Na jeho těle nebylo jediné nekrvavé místo, z úst mu vytékaly sliny a krev,“ vypověděla podle serveru Moderní dějiny sestra, která u Toufarovy operace asistovala.

Rodina vše zjistila po čtyřech letech

Tělo kněze bylo hozeno do hromadného hrobu v Praze Ďáblicích. Velkou statečnost prokázala tehdy především Marie Pospíšilová, Toufarova neteř. „Po zmizení Josefa Toufara to byla ona, kdo bombardoval instituce včetně ministerstev a prezidenta dopisy a žádala, aby jí řekli, kde se její strýc nachází,“ říká Doležal, který se s Marií Pospíšilovou osobně poznal. Úřady povolily až po čtyřech letech. „Přijeli dva příslušníci StB, odevzdali jí hodinky, prázdnou peněženku po strýci a řekli jí, že zemřel před čtyřmi lety,“ doplnil Doležal. Podle něj byla Pospíšilová v případu iniciativní v roce 1968 i po roce 1989.

Hlavní vyšetřovatel svých činů nelitoval

Po revoluci stanul Ladislav Mácha, hlavní vyšetřovatel během výslechů Toufara, před soudem. Dostal pět let za ublížení na zdraví, odvolal se a trest mu byl zkrácen na dva roky. Odmítal nastoupit a skrýval se. K výkonu trestu nastoupil v roce 2002, po roce byl kvůli zdravotnímu stavu propuštěn. Podle Miloše Doležala zdravotní problémy hrál a to, že nebyl adekvátně potrestán on ani zbylí vyšetřovatelé, je něco, co se v devadesátých letech podcenilo. „Najednou byla spravedlnost krátká. Přestože se v devadesátých letech řešila spousta důležitých věcí, tohle se přehlíželo a tento problém si neseme dodnes. Je mi to líto i kvůli příbuzným Josefa Toufara nebo kvůli lidem, kteří přežili komunistické lágry,“ říká publicista.

S Máchou se Doležal kromě devadesátých let setkal i v roce 2018, pár měsíců před jeho smrtí. Svých činů prý někdejší člen StB nikdy nelitoval. „Mácha Toufara stále považoval za někoho ohyzdného, argumentoval tím, že chránil socialistickou společnost od takových zrůd.“ Doležal ale zároveň říká, že z Máchy cítil jakousi věčnou zapšklost. „Byl neklidný, jako by žil v kyselé šťávě, něco ho stále pronásledovalo, trpěl stihomamy.“ 

Naproti tomu Marie Pospíšilová, zmiňovaná Toufarova neteř, navzdory tomu, co zkusila (nemohla například studovat), si prý nikdy nenechala život zničit. „Jsou tak i jiné rozměry života než zemská spravedlnost,“ dodává Doležal. 

Dodnes nevysvětlitelný úkaz

Pravdou zůstává, že pohyb kostelního kříže nebyl nikdy spolehlivě vysvětlen. Spekulovalo se o provokaci ze strany StB, i to ale dnes zní nepravděpodobně. Podle Doležala nemohlo dojít k žádné podvodné manipulaci, protože kostelík je velmi malý, vše je vidět a nic se tam neutají. „Byť bych to nenazval zázrakem, i Josef Toufar byl s tímto označením opatrný, došlo tam k něčemu iracionálnímu a zvláštnímu. Nemyslel jsem si to, ale dnes po letech, kdy jsem se tím intenzivně zabýval, mluvil se svědky a rekonstruoval výslechy, jsem došel k přesvědčení, že je to opravdu nevysvětlitelný, tajemný úkaz,“ říká Doležal. 

A proč je podle Miloše Doležala důležité událost a Toufarův odkaz neustále připomínat? Podle něj jsou číhošťské události exemplárním případem toho, jak umí být totalitní režim zrůdný: „Náhodně si vybrali dobrého, oblíbeného člověka, unesli ho, lámali mu páteř a nutili ho lhát. Nasadili čestnému člověku masku zločince, zavraždili ho a zahrabali jako psa na neznámém místě. A po smrti ho ještě pomluvili. Je to varování, že taková věc se může lehce stát.“