Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Vrcholný sport s sebou přináší i mnohá nebezpečí a některé ze slavných jmen stál i život. Přečti si, jak tragická úmrtí ovlivnila podobu bezpečnostních opatření pro sportovce.
V sobotu 29. ledna 2022 uplynulo přesně dvacet osm let od úmrtí rakouské alpské lyžařky Ulrike Maier, která tragicky zahynula přímo během závodu. Nešlo ale o jedinou smrtelnou nehodu, která zahýbala sportovním světem.
Fatální incidenty, ke kterým došlo, ale také přispěly ke zvýšení bezpečnosti během závodů. Článek ilustruje, jak i díky těmto nehodám došlo ke změně pravidel a zavedení nových opatření, aby byly životy sportovců více chráněny.
Upozorňujeme, že článek obsahuje odkazy na drastické záběry.
Gernot Reinstadler, 1991
Trať s neuvěřitelnou rychlostí
Slavná trať Lauberhorn se nachází v pohoří Bernských Alp ve švýcarském horském městě Wengen. Poprvé se zde závodilo v roce 1930. Trať měří přesně 4 480 metrů a je tak nejdelším sjezdem pořádaným mezinárodní lyžařskou federací FIS. Závodníci zde mohou dosáhnout rychlosti až 160 kilometrů v hodině. Rychlostní rekord vytvořil v roce 2013 Francouz Johan Clarey s rychlostí 161,9 km/h. Nejvýrazněji se však Laubernhorn zapsal do historie 18. ledna 1991. A bohužel černým písmem.
Ten den se do závodu mělo kvalifikovat jen třicet nejlepších. Se startovním číslem 44 nastoupil Gernot Reinstadler, dvacetiletý talentovaný Rakušan, který pocházel z lyžařské rodiny a v budoucnu se měl stát velkou hvězdou.
Přidej se do Refresher Clubu
Co sa dozvíš po odemčení?
Jaké nehody přispěly ke zvýšení bezpečnosti sportovců?
Kdo byla Ulrika Maier a jak skončila její sportovní kariéra?
Jak dopadly žaloby na Mezinárodní lyžařskou federaci?
Reinstadler ale zřejmě přecenil své síly. V cílovém svahu ztratil rovnováhu, letěl desítky metrů vzduchem a nekontrolovatelně spadl do ochranné sítě. Zatímco špička lyže se mu zadrhla v síti, jeho tělo se pohybovalo dál. Lyže mu doslova trhala nohy. Způsobila mu rozštěp pánve a cévní poranění břicha. Na svahu pod závodníkem kamery zachytily obrovskou krvavou stopu.
Vrtulníkem byl Reinstadler přepraven do nemocnice a tam šest hodin operován. Celkem dostal čtyřicet litrů krevních transfuzí, zranění stehenních tepen ale byla příliš rozsáhlá. Mladý lyžař zemřel. Závod, do kterého se Reinstadler chtěl tak moc kvalifikovat, organizátoři nakonec zrušili.
Zlepšení bezpečnostního materiálu
Reinstadlerova smrtelná nehoda oživila diskuze o bezpečnostních opatřeních při závodech v alpském lyžování. Po nehodě se začaly používat těsnější sítě s menšími oky, které brání zachycení lyže. Klíčovými jsou sítě typu A, které visí na tyčích a jsou 4 metry vysoké, aby dokázaly zpomalit závodníka, který padá rychlostí více než 100 kilometrů za hodinu. Sítě musí mít určitou pružnost a nesmí se trhat.
Používají se také ochranné plachty z plastu, odolné proti proříznutí. Změna nastala i na samotném svahu v Lauberhornu. Došlo k úpravě hran terénu na cílovém skoku, aby se snížilo riziko zranění v případě pádu. Zrušená byla i kvalifikace, která podle německého serveru Zeit vyvíjela na závodníky obrovský tlak, aby se jim podařilo kvalifikovat do závěrečného závodu.
Zlepšení bezpečnosti oceňuje dodnes i matka zesnulého lyžaře, kdysi sama úspěšná reprezentantka Traudl Reinstadler (82). „Smrt našeho syna zachránila život mnoha dalším mladým sportovcům,“ řekla v rozhovoru pro Zeit.
Ulrike Maier, 1994
I přes zlepšení bezpečnostních podmínek skýtalo nadále alpské lyžování rizika. Jen o tři roky později, 29. ledna 1994, přišla o život rakouská lyžařka Ulrike Maier.
Plánovala ukončit kariéru
Ulrike Maier byla úspěšnou rakouskou alpskou lyžařkou. Byla například dvojnásobnou mistryní světa v Super-G. Poprvé ho vyhrála v roce 1989, pozornost na sebe podle serveru Spiegel přitáhla také tím, že se jí podařilo titul získat ve třetím měsíci těhotenství. I přes mateřskou pauzu a některá zranění obhájila pozici šampionky v roce 1991. V cíli s ní tehdy zlato slavil partner už s malou dcerou Melanií.
V sezóně 1993/1994 chtěla Ulrike ještě bojovat o medaile na olympiádě v Lillehameru. Po ní už plánovala konec kariéry a rodinný život. Chtěla také převzít po svém otci lyžařskou školu.
Smrt byla rychlá
Světový pohár v německém Garmisch-Partenkirchenu byl jakousi poslední prověrkou před olympiádou. Večer před závodem ale napadlo hodně sněhu a trať byla zledovatělá. Maier startovala s číslem 32. Jenže v průběhu závodu nad lyžemi ztratila kontrolu a při více než stokilometrové rychlosti narazila hlavou do zledovatělé plochy. Síla nárazu byla tak velká, že Maier strhla helmu z hlavy. Okamžitě si zlomila vaz.
Diváci byli svědky toho, jak se její bezvládné tělo ještě několik metrů posouvá po trati. Ačkoli pro lyžařku přiletěl vrtulník, všechny snahy byly marné. Ulrike Maier zemřela, bylo jí dvacet šest let. Zůstal po ní snoubenec a čtyřletá dcera.
Bezpečnostní předpisy byly dodrženy
Právě zdrcený snoubenec Hubert Schweighofer se rozhodl, že bude Mezinárodní lyžařskou federaci (FIS) žalovat. Několik měsíců po tragické události zahájilo mnichovské státní zastupitelství vyšetřování pro podezření z usmrcení z nedbalosti proti některým funkcionářům FIS. Státní zástupce ale nakonec rozhodl, že všechna bezpečnostní opatření byla ze strany FIS dodržena.
Přesto v souvislosti s úmrtím došlo k dalšímbezpečnostním opatřením. Bezpečnostní sítě se začaly instalovat i na místa, která byla dříve považována za nadbytečná. Došlo také k rozšíření takzvaných pádových zón.
Další opatření, které následovalo, se stalo předmětem diskuzí. Podle Spiegelu musel od sezóny 1994/1995 každý lyžař, který se účastní Světového poháru, žádat o licenci. Tu dostane pouze tehdy, když podepsal prohlášení, že přijímá odpovědnost za rizika spojená se závoděním. Musel se také sám rozhodnout, zda pro něj trasa není příliš náročná.
Nodar Kumaritašvili, 2010
Třetím tragicky zesnulým sportovcem, jehož skon zachytily kamery, byl gruzínský sáňkař Nodar Kumaritašvili. Jeho smrt zasáhla sportovní svět v den zahájení Zimních olympijských her ve Vancouveru v roce 2010.
Úseku se Kumaritašvili bál
Dvaadvacetiletý Gruzínec zemřel po tragické nehodě během tréninku 12. února 2010 přímo ve Vancouveru. Při rychlosti 150 kilometrů v hodině vylétl z ledového koryta, hlavou a zády narazil do jednoho z ocelových sloupů u trati. I když mu lékaři poskytli pomoc během několika vteřin a byl převezen do nemocnice, na následky zranění zemřel.
Sáňkařův otec David Kumaritašvili pro server ABC News promluvil o svém posledním rozhovoru se synem. Prý mu přiznal, že se daného úseku, ve kterém později přišel o život, bál. „Tati, moc se toho místa na trati bojím. Je to velmi, velmi rychlé. Ale nebojte se, zvládnu to dobře,“ vzkazoval oběma rodičům. Jeho otec mu prý říkal, ať neriskuje a raději brzdí. Syn mu odpověděl: „Ne tati, risknu to. Co bude, bude.“
Nová opatření uklidňující emoce
David Kumaritašvili ze smrti syna nikoho neobvinil. Rizika sportu sám jako bývalý sáňkař za Sovětský svaz znal. Podotkl ale, že ona zatáčka byla velmi ostrá a nebýt ocelového sloupu, jeho syn by stále žil.
Organizátoři her ve Vancouveru a Mezinárodní sáňkařská federace (FIL) vyjádřili svou soustrast, poznamenali ale, že za smrt mohou chyby závodníka a trať žádné nedostatky nemá. „Je to rychlý sport a sportovci se potýkají s problémy. Nebylo nic neobvyklého, co by signalizovalo, že je třeba provést změnu,“ řekl Svein Romstadt, generální sekretář FIL a doplnil, že trať zažila už na pět tisíc bezpečných jízd.
Přesto úpravy dráhy proběhly. Během olympijských her došlo u osudné zatáčky číslo 16 ke zvýšení zábran. Celkově se změnil profil tratě a ocelové nosníky se obložily polstrováním. FIL ale stále trvala na tom, že trať je bezpečná a k její úpravě nedošlo kvůli nedostatkům, ale aby u závodníků nevzbuzovala přílišné emoce.
