Vynález antikoncepce sice byl jistým vítězstvím ženského hnutí v šedesátých letech minulého století, nicméně těžily z něj jen privilegované ženy. Ženy s jinou barvou pletí než bílou byly vykořisťovány prostřednictvím nekonsenzuálních účastí v experimentální (a často velmi pochybné, kruté a bolestivé) léčbě. Byla jim zabavena jejich vlastní těla ve jménu vědy.
Jako první musela brutální „léčbu“ podstoupit zhruba osmnáctiletá Lucy. Na sál, kde netečně přihlíželo několik další lékařů, byla přivedena nahá. Následně byla připoutána na stůl, aby se zamezilo nekontrolovatelným pohybům. Na základě falešné představy o nevnímání bolesti černošskými ženami Lucy nebyla podána anestezie. Byla tak po celou dobu (nakonec) neúspěšné operace při vědomí. Poté strávila dlouhé tři měsíce v rekonvalescenci.
Stejného brutálního zacházení se dostalo i podobně starým Betsy a Anarše, která dokonce byla během první operace těhotná. Opět bez požadovaného výsledku. Sims však nehodlal od svých neetických experimentů upustit. Ženy mu během operací musely asistovat a naučily se, jak se o sebe navzájem starat během rekonvalescence. Z Anarchy, Betsy a Lucy se proto časem staly samostatné kvalifikované lékařky. Vyléčit se podařilo jen jednu z nich, Anarchu, a to až po 29 neúspěšných operacích.
Na základě příběhů Lucy, Betsy, Anarchy a mnoha dalších, které se nedobrovolně zasadily o posun v gynekologické péči, vzniklo ve Spojených státech hnutí The Mothers of Gynecology.
Klade si za cíl uctít jejich památku tím, že se o nich bude hovořit jako o skutečných „matkách moderní gynekologie“, a skoncovat tak s iluzemi o Simsových zásluhách. V březnu roku 2021 umělkyně Michelle Browder v Los Angeles vyzvala místní, aby přinesli již nepotřebné kovové předměty, které by mohla roztavit a vytvořit tak těmto „matkám“ v Alabamě pomník. K jeho vztyčení ovšem dojde až poté, co byl postaven a následně odstraněn pomník Simse.
Antikoncepce jako symbol feminismu? Jen toho bílého
Rasistickou minulost s sebou nese i hormonální antikoncepce. Pro ženy sice znamenala do jisté míry nabytí moci nad svými reprodukčními právy, zároveň však hodila pomyslné lano eugenice – tedy kontrole, kdo přesně bude dostatečně „vhodný“ na založení rodiny. Kontroly nad tím, aby „lepší“ americký národ nebyl nahrazen jakýmkoli jiným, tedy „horším“. Tato ideologie vyústila například i v zákony o povinné sterilizaci, které údajně schvalovala i významná propagátorka antikoncepce Margaret Sanger.
Právě Sanger se zabývala zpřístupněním antikoncepce černošským ženám, například skrze svou kliniku v Harlemu. O její motivy se však historici stále přou. Není jisté, zda doopravdy chtěla černošské komunitě pomoci, či naopak byla zastánkyní kontroly nad její populací. V jejím případě se však – spíš než o explicitní eugeniku – jednalo o víru, že kontrola porodnosti může pomoci vymýtit extrémní chudobu, duševní choroby a tělesná postižení.
V padesátých letech minulého století přišli američtí vědci John Rock a Gregory Pincus s perorální antikoncepcí v podobě pilulky. Dosáhli tak revolučního úspěchu, který se řadil hned za objevení penicilinu. Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) by ji však neschválil bez rozsáhlého testování na lidech.
Jako „ideální prostředí“ Pincus pro své neetické experimenty na lidech označil ostrov Portoriko, který byl jednou z nejhustěji osídlených oblastí na světě, a úředníci zde ve snaze o zmírnění dopadů enormní chudoby podporovali kontrolu porodnosti. I z toho důvodu na ostrově existovalo celkem 67 klinik, které ženám zprostředkovávaly stávající metody antikoncepce.
Pincus věřil, že podaří-li se mu prokázat, že chudé a nevzdělané Portorikánky dokážou pravidelně užívat antikoncepční pilulku, mohou ji úspěšně používat ženy na celém světě. Vědec umístil svou první kliniku na sídliště Rio Pedras, a zároveň nechal srovnat se zemí nejhorší slum na ostrově El Fangito a nechal místo něj postavit naleštěné budovy, ve kterých se měli usadit lidé toužící po lepší životní úrovni.
Pilulka byla pro místní ženy (které se do té doby mohly spolehnout pouze na sterilizaci či potrat) vítanou alternativou a hojně se proto o ni hlásily. Musely pouze splňovat dobrý zdravotní stav, věk do 40 let a mít alespoň dvě vlastní děti.
Bylo jim však zatajeno, že se jedná o klinickou studii, pilulka je pouze experimentální, a existuje proto riziko nebezpečných vedlejších účinků. Závažné a v řadě případů i trvalé následky (včetně smrti) se nicméně objevily takřka ihned u mnoha žen. Pincus tomu však nepřikládal velkou váhu a první antikoncepční pilulka Enovid se i přesto dostala na trh.
Později byl Pincus a jeho tým obviněn z vykořisťování chudých žen.
Bez informovaného souhlasu byla na černošských ženách testována také antikoncepční injekce Depo Provera. Ta byla podle studií cíleně propagována v imigrantských komunitách, zejména u žen asijského původu. Podle článku lékařky Annabel Sowemimo byla v roce 1979 právě tato injekce aplikována čtrnáctileté dívce černošského původu, když byla v celkové anestezii kvůli nesouvisejícímu zákroku. Lékař svůj čin následně odůvodnil tím, že to jako občan své země považoval za svou morální povinnost.
Informovaným souhlasem daná osoba vyjadřuje souhlas s provedeném určitého úkonu.
„Když ženské hnutí požadovalo bezplatnou, bezpečnou a dostupnou antikoncepci pro všechny ženy, musely jsme jim připomenout, že pro černošské ženy to často znamená, že jsou využívány jako pokusní králíci,“ odkazuje server Vitals by Daye na autorky knihy Heart of the Race Beverly Bryan, Stella Dadzie a Suzanne Scafe, které se zabývaly žitými zkušenostmi černošských žen ve Velké Británii po druhé světové válce.
Studie v Tuskegee
Vykořisťování ve jménu vědy se samozřejmě netýkalo pouze žen. V letech 1932 až 1972 v Alabamě proběhla takzvaná „Tuskegee Syphilis Study“, která zkoumala přirozený průběh neléčené syfilidy. Původně se jí zúčastnilo 600 černošských mužů – 399 z nich se syfilidou, zbytek těch, kteří touto nemocí netrpěli. Vše proběhlo bez informovaného souhlasu, kdy výzkumníci pouze mužům sdělili, že jsou léčeni na „špatnou krev“ (tímto termínem se označoval souhrn několika nemocí, včetně syfilidy, anémie a únavy). Výměnou za účast ve studii jim bylo zajištěno bezplatné lékařské vyšetření, strava a pohřební pojištění.
Studie měla zpočátku sledovat vývoj nemoci po dobu šesti měsíců, a následně pacientům poskytnout dostupnou zdravotní péči. Nicméně výzkum brzy přišel o financování a žádné léčby se pacienti nedočkali.
Pro léčbu syfilidy se následně v roce 1942 začal standardně používat penicilin, což ovšem bylo účastníkům studie zatajeno. Během neetického experimentu zemřelo na syfilidu (nebo kvůli souvisejícím komplikacím) 128 mužů.
Podobný experiment se odehrál také na konci čtyřicátých let minulého století v Guatemale. Lékaři zde nakazili vojáky, sexuální pracovnice, vězně a pacienty psychiatrických léčeben syfilisem a dalšími pohlavně přenosnými chorobami bez jejich informovaného souhlasu. Výsledkem bylo nejméně 83 úmrtí. V roce 1953 na tyto neetické praktiky navázala obdobná studie, které se účastnily i děti, zejména pak ty ze sirotčinců a chudých venkovských rodin.
Dnes bychom tyto a stovky dalších neetických experimentů označily za zločiny proti lidskosti. Zotročené ženy, na jejíchž bolesti stojí dnešní moderní gynekologie, byly mrzačeny a odlidštěny. Pro lidi z chudých zemí byla zároveň účast v klinických studií často jedinou možností, jak se dostat k lékařské péči.
Neetické zacházení způsobilo mimo jiné nedůvěru ve zdravotnictví a veřejné instituce, která převládá dodnes. Podle studie publikované na webu NCBI se v důsledku toho Afroameričané účastní méně často výzkumů financovaných z federálních zdrojů než běloši.
Disclaimer: K vymýcení rasové předpojatosti (nejen) ve zdravotnictví je nutné o těchto neetických počátcích zvyšovat povědomí. Článek je pouhou reprodukcí badatelské práce černošských autorů a autorek či jejich přímou zkušeností, se kterou mohu soucítit, ale nikdy ji nebudu schopna ze své pozice plně pochopit.
