Soch žen je ve veřejném prostoru nedostatek. Když už nějaké jsou, nemají tvář

Nedostatek ženských soch ovšem, jak již bylo řešeno výše, řeší po celém světě. Přestože i ženy mají významný podíl na tvorbě dějin, sochy a pomníky jsou jim zasvěceny pouze ve 3 %.

Například ze stovek soch v New Yorku jich jen pět zobrazuje historické ženy. Také ve městě Washington, které je známo pro velký počet mramorových památníků, je jen pět soch zobrazujících ženy. 

Podle studie společnosti Monument Lab zároveň z 50 historických osobností, kterým se nejčastěji dostává pocty v podobě památníků, byly pouze tři ženy: Johanka z Arku, Sacagawea a Harriet Tubman. Ze zbylých mužů jich více než polovina byli otrokáři.

Podle hnutí Statues for Equality si v „genderové rovnosti soch“ nevede dobře ani Londýn. Odhaduje se, že přibližně 265 z londýnských soch zobrazuje historické osobnosti, z toho jen 17 je žen. Podle hnutí pak ze všech soch ve Velké Británii jsou jen 3 % z nich ženy (vyjma mýtických postav a členek královské rodiny). Přičemž po celé zemi se tyčí více soch se jménem John než ženských soch. 

Truchlící matky a pasivní manželky

Kromě konkrétních historických osob je v pomnících také jinak zobrazováno (a v řadě případů bagatelizováno) ženské utrpení a trauma. To způsobuje, že konkrétní traumatizující zkušenosti se dostávají do povědomí, zatímco ty „jiné“ (marginalizované) se ztrácí v zapomnění.

Jasným důkazem jsou například zkušenosti z válek, pomníky se stavěly především padlým vojákům, hrdinům, generálům. Ženy v tomto období bývají vyobrazovány především jako matky, které kvůli válce přišly o syny. 

Zkušenost žen z války, která nebyla o nic méně traumatizující než zkušenost mužů, je tak uzavřena do role matek a opuštěných manželek čekajících na muže, kteří šli bojovat za svou vlast. Dnes je však zřejmé, že zde jejich role opravdu nekončila.

Jsou to také právě většinou ženy, které během válečných konfliktů čelí brutálním znásilňováním, které by mělo být považováno za součást genocidy. Jejich bolest nicméně nedostala přes všechny „padlé“ dostatek prostoru.

Vzpomínky žen představují odlišný příběh masového traumatu a je nutné je z historie nevyčleňovat. To, co je předmětem „pamatování si“ a uctívání, není synonymem pro to, co se v minulosti stalo.

Část dějin zastiňují penisy

Kromě zobrazování žen jako pasivních, truchlících matek a manželek a alegorickým zobrazením, se setkáváme ještě s jednou rovinou, sexuální. Přestože mužské nahé (např. antické) sochy mají poměrně často explicitně „vystrčený“ penis, vulva je znázorněna podobně jako na figurínách v obchodech, panenkách a tak dále. Není tedy nijak znázorněna, jako by ani neexistovala.

Žena totiž musí být především ctnostná, což se v souvislosti s nahým tělem zřejmě vylučuje. Ženská anatomie, a tudíž i sexualita, vzbuzuje především stud (a něco, o čem se nemluví), mužské nahé tělo je naopak v umění naprosto normalizované.

„Mužské sochy se pyšní penisy všech velikostí: stočené i ochablé, ztopořené i čilé, koule pokleslé i scvrklé. Bloudím kolem a pozorně si prohlížím všechny ženské nahé sochy a fragmenty. Nikde nejsou žádné vulvy, žádné vyčnívající stydké pysky. Nic nenasvědčuje tomu, že by vagíny existovaly,“ napsala ve svém komentáři pro The Guardian Syreeta McFadden.

„Patriarchát se od nepaměti snaží vymazat obraz ženskosti. Zničte obraz a můžete ovládnout historický narativ,“ dodala.

České prostředí a Marie Terezie bez tváře

Soch, pomníků a památnků žen je ve veřejném prostoru v Česku žalostně málo. Je proto škoda, když jsou zobrazovány anonymně. Jako příklad poslouží třeba poměrně nová socha Marie Terezie stojící v městské části Praha 6.

Přestože se jedná o konkrétní historickou osobnost, znázorněna je velmi abstraktně, symbolicky. Socha na první pohled nevyjadřuje nic jiného než fakt, že se jedná o ženu. Pokud někdo neví, že je to pomník věnovaný Marii Terezii, pravděpodobně by ji v soše nehledal.

Památníky hrají důležitou roli při vytváření „pocitu sounáležitosti" s národním dědictvím, jakým jistě odkaz Marie Terezie pro Čechy je. O to více je proto záhadou, proč je tato socha tak anonymní – pouze s málo viditelným nápisem, o koho se vlastně jedná a s ještě snáze přehlédnutelným podpisem autorů na zadní straně.

Poměrně obtížně přístupný pomník se nachází v parku, který pražský magistrát na žádost městské části Praha 6 pojmenoval park Marie Terezie. Je v přímé blízkosti frekventované čtyřproudové silnice, hned nad Dejvickým tunelem a Městským okruhem. Naproti pomníku se zároveň nachází tramvajová zastávka Prašný most.

Nehledě na to, že cizinci (turisté) se o pomníku a jeho významu nemají jak dozvědět, chybí ukazatele, informační cedule, jakékoli zasazení do kontextu. Návštěvník tak do parku zavítá spíše omylem. Přitom by se jednoduchým turistickým ukazatelem dal pomník navštívit krátkou procházkou z Pražského hradu. Nápis na soše je však pouze v českém jazyce, pro turisty by tak pomník byl pouhou „zajímavou bezejmennou sochou“.

Zvolené místo působí, jako by vedení městské části chtělo pouze „vyplnit“ hluché, nevyužité místo, kterému ovšem nechybí potenciál – socha je totiž obklopena významnými institucemi. Po pomyslné pravici sochy sídlí Ministerstvo obrany, vlevo Ministerstvo kultury a za pomníkem se tyčí Hrad. Majestátnost sochy by se tak dala velmi dobře architektonicky využít – pomník by mohl „vzhlížet“ na město, nyní však pouze hledí směrem do silnice.

Pasivní figurka, nebo majestátní panovnice?

Na sochu Marie Tereze lze nahlížet dvěma způsoby. V soše lze vidět figurku bez tváře a hlavně bez rukou, což samo o sobě evokuje pasivitu. Socha sice nemá ruce ani tvář, má ovšem velmi široké boky (viditelné i bez ohledu na konstrukci šatů), které jsou archetypem plodnosti. Přestože Marie Terezie byla jedinou ženou na českém trůně a měla velkou moc, jako by její hlavní předností bylo mateřství, porodila totiž šestnáct dětí.

Na druhou stranu 5,5 metru vysoký a šest tun těžký pomník budí respekt a působí majestátně. Nemusí proto vyjadřovat pasivní figurku, nýbrž nejmocnější figurku šachového pole – královnu. Majestátnost také podporuje fakt, že se jedná o pomník zasvěcený této jediné ženě, nikomu jinému.

Tím, že soše doslova chybí tvář zároveň ovšem vyvstává otázka, zda se pomníky mohou stavět jen těm ženám, které jsou rozeznatelné i jen na základě symbolů. Ani takový záměr však není v tomto provedení viditelný, jelikož se nedá s jistotou říci, co, že to vlastně Marii Terezii reprezentuje.

Autoři pravděpodobně dali přednost současnému sochařskému trendu, který se ubírá právě směrem k symbolu a minimalismu. Čemuž napovídá i vysvětlení autora Jana Kováříka: „Spousta lidí naráží na to, že nemá (socha) žádnou podobu. My jsme ale chtěli symbolicky vyzdvihnout majestát Marie Terezie, nedělat realistickou podobu, a vyvolávat otázky. Nyní má tato socha vlastně edukativní charakter, protože nutí lidi se zajímat o Marii Terezii. Tedy zjistit si, kdo to byl, jak vypadala a tak dále.“

Jedná se tak o univerzální a nadčasové znázornění. Otázkou však zůstává, zda právě nadčasovost nepůsobí ve vztahu k panovnici z 18. století jako oxymorón.

Pomník by měl být doplněn alespoň o informační ceduli ve více jazycích nebo QR kódem. Návštěvník se totiž nedozví, kdo byla Marie Terezie, ale ani, proč je její pomník vystavěn zrovna zde. Oficiální představení proběhlo v roce 2020, v době, kdy už debata o nedostatečném počtu pomníků věnovaných ženám ve veřejném prostoru probíhala.

Jako by se proto zdálo, že vedení městské části chtělo mít s místem co nejméně práce a zabít tak dvě mouchy jednou ranou – hluché místo vyplnit ženou, a co víc: ženou, na kterou jsou Češi pyšní, a která „nikomu nevadí“.

Potřebujeme sochy žen?

„Lidé se ptají, proč potřebujeme sochy žen. Jiní se ptají, zda je dost žen, které si takovou poctu zaslouží. Tyto reakce jen ukazují, jak je tento projekt důležitý,“ stojí v prohlášení hnutí Statues for Equality.

Je důležité mít sochy, které oslavují i ženy a jejich úspěchy na veřejnosti. Úspěšných žen totiž není nedostatek, jen nejsou oslavovány stejným způsobem jako muži. Sochy zaručují, že životní příběh, zkušenosti a úspěch budou žít ještě dlouho po smrti konkrétní osoby a inspirovat další generace.

Sochy jsou totiž odrazem hodnot společnosti a lidí a činů, které považuje za důležité. Nemohou být ovšem pouhými symbolickými gesty, je nutné, aby představovaly první krok ke skutečné rovnosti a skutečné změně.