Sochy utváří naše vnímání veřejného prostoru. Můžeme kolem nich milionkrát projít bez povšimnutí, ale stejně jsou to právě ony, které odráží, kdo je pro společnost důležitý.
Sochy a pomníky ve veřejném prostoru připomínají kolemjdoucím konkrétní historické osobnosti, hrdiny. Odkazují na vítězství, porážky, štěstí, utrpení, smrt i nový život. Učí nás, na co nezapomenout, a čeho se už nikdy nedopustit. Hrají důležitou roli při vytváření pocitu sounáležitosti s národním dědictvím. Vzbuzují ale také emoce i kontroverze.
Sochy také jednoduše řečeno oslavují život, život konkrétního člověka, i nás všech. Utváří totiž takzvané kolektivní vědomí. To znamená, že se jedinec ztotožňuje s událostmi a osobnostmi, které za důležité považuje národ (nebo jiná skupina), ke kterému patří.
V době takzvaného „fallismu“, který zahrnuje zpochybňování, přetváření a odstraňování kontroverzních památek (např. soch kolonizátorů) z městského prostoru, vyvstává ještě jedna otázka. Mají se ve veřejném prostoru s kým ztotožnit i ženy?
Soch žen je po celém světě nedostatek. U historických osobností je důvod poměrně logický, ženám se nedostávalo vzdělání, nemohly se angažovat v politice, vědě, válce v takové míře jako muži. Jde ale také o to, že aktivity a činy žen nebyly donedávna uznávané jako historicky významné. Většina soch proto neodráží různorodé dědictví, ukazují jen jeden úhel pohledu.
Dějiny jen z jednoho úhlu pohledu
Památníky, sochy a další objekty ve veřejném prostoru tak vyprávějí historii selektivním a kontrolovaným způsobem, čímž dochází k umlčení jiných historických narativů, tedy všech „jiných“ hlasů než těch mužských, bílých, bohatých. Jiných verzí „příběhu“.
Podle historiků Owena Dwyera and Dereka Aldermana pomníky nesou „neviditelné“ stopy hlubších příběhů o tom, jak byly vytvořeny, kým a za jakým ideologickým účelem. Památníky podle nich sice reprezentují historii, ale jsou také zrcadlem současných událostí, problémů a sociálního napětí. Pomníky tudíž nemají pevný, statický význam, nýbrž jsou v neustálém procesu přeměny, protože společenské potřeby a ideologické zájmy se mění. Proto dochází k „fallismu“ a k debatám o tom, že většina soch jsou „bílí Johnové“.
Když už se pak se sochou ženy ve veřejném prostoru setkáme, většinou bývá znázorněna symbolicky, alegoricky, anonymně. Ženskou podobu na sebe například berou přírodní živly, lesní víly, bohyně, symboly mateřství, rodiny, klidu, příměří a tak podobně. Své o tom jistě ví například socha Svobody. Ve Spojených státech amerických se tak tyčí více soch mořských panen než kongresmanek.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Sochy žen tvoří po celém světě pouhá 3 %.
- Ženy jsou spíše vyobrazovány jako mýtické, alegorické bytosti nebo pasivní matky.
- Neexistující vulvy vs. všudypřítomné penisy.
- Analýza sochy Marie Terezie v Praze: Pasivní figurka, nebo majestátní panovnice?
