Už docela dlouhou dobu pracuju u filmu a v posledních letech jsem si intenzivněji začala všímat, že ženy nejsou v určitých filmových profesích tolik zastoupené. Pracovala jsem hodně na reklamách, kde jsou obrovské štáby, třeba i stohlavé, ale většinou jsou to z 90% muži. Je to dané asi tím, že ve štábu je hodně technických profesí a ženy byly většinou jen v maskérně nebo kostymérně, sem tam v produkci.
V té době jsem hodně jezdila na zahraniční filmové festivaly a na Berlinale jsem v katalogu objevila Nikolu Vašákovou ze Slovenska, která založila londýnskou platformu Girls in film. Něco jsem si o ní přečetla a přišlo mi zajímavé, čím se zabývají, jejich hlavní práce spočívá v prezentaci filmové tvorby od ženských, trans a nebinárních filmařek*ů, a to především pomocí online platformy, kde každý týden zveřejňují jejich krátké filmy nebo videa.
Napsala jsem jí, jestli se v Berlíně nechce potkat a ona souhlasila. S Nikolou jsem se dohodla, že bychom mohly v Praze založit novou Girls in Film pobočku, s čímž také souhlasila a pak už jsme začaly pořádat různé akce.
Se založením pobočky Girls in Film jsme si dělaly i takovou základní rešerši toho, v čem je hlavní problém. Proč tam ty ženy nejsou, proč je nevidíme, proč třeba neexistuje tolik žen producentek. Já i moje kolegyně Dáša Sedláčková, se kterou jsme platformu založily jsme producentky, ale v Čechách jsme nikdy neměly žádný ženský producentský vzor, nebo byly třeba tři čtyři, co dělají hrané filmy, ale zbytek jsou taky muži.
Když jsme si začaly tu rešerši dělat, měly jsme takovou představu, že ženy třeba neberou tolik na FAMU. Tam nám ale bylo řečeno, že se na režii hlásí přibližně 100 lidí a z toho jen 10 holek. To nás překvapilo a řekly jsme si: „Aha takže ten problém je asi už před tou školou s tím, že mladé holky vlastně ani kariéru u filmu nevyhledávají." Vykládáme si to tím, že nemají žádný vzor, nebo možnost ke komu vzhlížet a tím pádem si uvědomit: „Aha, já bych taky mohla dělat něco takového”. Protože když vidíš jenom samé Svěráky a Hřebejky, tak tě to možná úplně nemotivuje k tomu, se tam mezi ně “cpát”.
Existují na to nějaké další studie?
Na tohle téma je mnoho studií, třeba organizace EWA (European women’s audiovisual network) zkoumala kromě jiného rozdíl mezi počtem žen, které vystudují filmové školy s počtem těch, které pak reálně pracují ve filmovém průmyslu. Zjistili, že je tam hrozná propast. A tím pádem se řeší, kde vzniká ten hlavní problém.
Některé ženy si například vyberou, že chtějí mít rodinu a vypadnou z toho procesu. Filmový průmysl je ale nastaven tak, že se v něm musíš neustále pohybovat, všechno se totiž velice rychle proměňuje. Musíš mít přehled o tom, co se točí, co se vyrábí, kdo jsou ti lidé v důležitých pozicích, je potřeba mít síť kontaktů. Jakmile z toho na chvíli vystoupíš, protože chceš mít třeba děti, tak se odpojíš od té komunity a je těžší se tam vrátit. Není to tedy nějaká konkrétní překážka, ale spíš způsob jakým je nastaveno prostředí pro ženy ve vedoucích pozicích. A to asi není nutně exkluzivní jen pro film.
Zajímavý point ještě je a myslím, že to bylo i v této studii, kde zkoumali, kolik peněz z veřejných fondů připadne na režisérky versus režiséry. Zjistili, že v dokumentárním filmu je počet režisérek mnohem vyšší. Jedním z argumentů, který se předkládá je to, že v dokumentárním filmu jsou mnohem nižší rozpočty a instituce mají větší důvěru v muže a v to, že muži se dokážou postarat lépe o vyšší rozpočet na rozdíl od dokumentárního filmu, kde rozpočty nejsou tak vysoké.
V čem tě myšlenka Girls in film uchvátila?
Hrozně se mi líbilo, jakým způsobem Nikola k tématu žen a minorit u filmu přistupuje a jakým způsobem se tomu v rámci filmového průmyslu věnuje. Chtěla, aby se to prostředí měnilo zespoda, propagovala a pomáhala mladým, začínajícím filmařkám - těm, co zatím nemají žádná ocenění a nejsou prezentovány v médiích, ale dělají třeba první nebo druhý film. To mi přišlo hrozně sympatické, protože já jsem v tu dobu ještě v sobě neměla takový ten aktivismus, že bych chtěla jít někam lobbovat za kvóty či něco podobného. Takže se mi hrozně líbilo, když jsem viděla, že se systém dá měnit i tak, že budeš filmařky podporovat v jejich práci, nebo jim vytvářet vzory a inspiraci a tím je motivovat, aby si třeba kariéru u filmu vůbec vybraly.
Už se na nás nedívají jenom jako na nějaké holčičky, co si tu něco zkouší.
Jak vypadaly vaše první akce?První byla myslím nějaká projekce filmu, pak jsme měly dokonce debatu ve Varech, ale musím říct, že začátky byly takové vtipné. Hned jsme si třeba řekly, že uděláme filmový festival, ale neměly jsme s tím žádné zkušenosti ani žádné PR, takže tam přišlo asi 30 lidí. Nebo jsme dělaly hodinovou debatu ve Varech a pozvaly tam asi osm hostů, což je na hodinovou debatu dost ambiciózní, zvlášť když jsou to všechno hodně silné osobnosti. Já jsem v tu dobu navíc neměla vůbec žádné moderátorské schopnosti, takže pro mě bylo hodně těžké udržet diskuzi tak, aby se to úplně nerozplizlo. Dělaly jsme spoustu věcí, ale spousta z nich se vůbec nedařila.
Postupem času si nás ale začaly všímat větší filmové instituce, jako je třeba Státní fond kinematografie nebo Česká televize, nebo různé festivaly. Různě se s námi začaly propojovat a nabízet nám nejrůznější podporu a možnosti spolupráce, takže jsme třeba měly na Febiofestu už dvakrát vlastní filmovou sekci, kam jsme vybíraly debutové a druhé filmy od režisérek. Pořádáme také pravidelně s iShorts večery krátkých filmů a vždy v září máme projekci věnovanou krátkým filmům režisérek. Už se nám docela podařilo vytvořit si ve filmařské komunitě nějaké jméno a už se na nás nedívají jenom jako na nějaké holčičky, co si tu něco zkouší.
Skutečně se na vás na začátku dívali jenom jako na holčičky, co něco zkouší? Bylo těžké vykomunikovat co a proč děláte?
Myslím si, že hodně lidí tomu na začátku moc nerozumělo a nevědělo, o co nám jde. Co nás překvapilo byly reakce od některých žen, které nám říkaly, že tady žádná diskriminace není a “když jsem se sem mohla dostat já, tak proč by nemohla jiná holka”. Takhle to ale nefunguje. Všem holkám bez rodzílu nemusí být komfortní, že jsou na place s padesáti muži. Zvlášť pokud jde o mladé začínající filmařky (většinou v pozici asistentek) a ocitnou se na natáčení, kde je většina chlápků a navíc ve věku čtyřicet plus.
Zaznamenala jsem, že děláte workshopy pro holky, které u filmu nikdy nebyly. Chtěly jste pomocí nich řešit právě nerovnost?
My jsme původně chtěly hlavně otevřít debatu, aby se o tom tématu vůbec začalo mluvit. Proto jsme pořádaly diskuze a panelové debaty, projekce a tak. Zajímavé bylo, že se postupně začaly přidávat i různé festivaly a sami si organizovaly debaty na tohle téma, což jsem já předtím nikdy nezaznamenala. Ve chvíli, kdy už jsme měly pocit, že se o tom mluví a podařilo se nám debatu otevřít, jsme si řekly, že bychom mohly jít ještě o krok dál a zkusit se aktivně zapojit do změny. Napadlo nás rozjet tento mentoringový program, který jsme spustily minulý rok. Tím, že pracujeme u filmu už nějaký ten čas, máme spoustu kontaktů a známých mezi režiséry*kami, kameramany*kami a producenty*kami. Měly jsme díky tomu možnost se s nimi domluvit a poprosit je, jestli by mohli věnovat svůj čas někomu, komu by ukázali, jak se jejich práce dělá. Iniciovaly jsme open call na Instagramu, kam se nám přihlásilo třeba třicet holek a takových šest mentoringů jsme už v různých v profesích zorganizovaly.
V čem to spočívalo?
Jednalo se hlavně o videoklipy a reklamy, ale měly jsme už i jednu spolupráci na celovečerním filmu. Spočívalo to v tom, že jsme chtěly pro holky, které se nikdy nedostaly na profesionální natáčení zprostředkovat možnost “podívat se pod ruce” té profesi, kterou by třeba jednou chtěly dělat. Záleželo nám na tom, aby se účastnily celého procesu - od příprav, přes natáčení až po postprodukci. Aby zkrátka viděly celý proces kolem jednoho projektu a že to není jen o tom, že to někdo vymyslí a pak se to nějak natočí, ale že je tam spousta aspektů a příprav, kterým se ti konkrétní lidé musí dost věnovat.
Hodně důležitým aspektem pro nás bylo také to, že jsme nechtěly, aby holky zadarmo pracovaly, neměl to být pro produkce nástroj, jak si najdou pracovní sílu zadarmo. Hlavní motivace byla opravdu dát jim příležitost pozorovat. V Anglii nebo v Americe je to úplně klasický systém, kterému se říká shadowing a znamená to, že jsi skutečně stínem nějaké dané osoby a učíš se skrz to, jak ten člověk pracuje. U nás na to ale lidé moc nejsou zvyklí. Občas se stalo, že jsme někoho oslovili jako mentora*ku a ten nám řekl, “ale tak, co já bych tady někomu něco ukazoval, vždyť já taky nic neumím”. Teď kvůli tomu chceme celému programu dát nějaký rámec a strukturu a snažíme se vytvořit i určité guidelines, jak k trainees přistupovat, aby byly třeba u co největšího počtu přípravních meetingů a callů a viděly co nejvíce detailů, co to jde.
Víš kolik holek z těch, co mentoringem prošly, u té profese zůstalo?
Myslím si, že vlastně všechny. Jde ale o to, že ve chvíli, kdy se k nám hlásily už k tomu oboru nějaký vztah měly a byly třeba rozhodnuté, že to chtějí zkusit, jen ještě neměly možnost se začlenit do té profesionální sféry.
Co jsou největší překážky pro ženy, které v té sféře už jsou?
Je těžké to přesně definovat. Není to tak, že by existovala nějaká jedna konkrétní věc, která ženám brání. Je to spíš způsob, jakým je nastaven celý systém. Když jsem pracovala u reklam nebo na nižších produkčních pozicích, tak jsem se s tím ani moc nesetkala. Nikdo ti neřekne - “tohle nemůžeš dělat”, nebo tak. Jsou to takové drobnosti, které se nastřádají v průběhu snahy o kariéru.
Pamatuju si, že třeba na FAMU byl jeden profesor, který nám říkal „ale tak vy holky budete stejně vždycky jenom asistentky a sekretářky”, a to nás bylo ve třídě osm holek a dva kluci. Jsou to teda spíš momenty, které se mužům nedějou. Když jsem třeba loni dělala Okupaci, což byl můj první celovečerní film a poprvé jsem se dostala do takového toho vyššího systému a do vyššího levelu té práce, kdy už se setkáváš s institucemi a vysoce postavenými lidmi, děly se mi dost bizarní věci.
Třeba se mnou lidé mluvili jako kdybych byla asistentka mého kolegy producenta, se kterým jsme to dělali společně a byli jsme oba dva hlavní producenti. Na schůzkách se třeba mluvilo hlavně na něj a podobně. Nemyslím si, že by tam třeba někdo říkal „protože je to holka, tak to nezvládne”. Jde spíše o to, jak je nastaveno přemýšlení lidí, kteří tě automaticky vnímají jako někoho méně schopného nebo zkušeného jen kvůli pohlaví nebo věku.
Ty už jsi trochu Okupaci naťukla, byl to tvůj první celovečerák. Jak dlouho ses dostávala k produkování vlastního filmu?
Já jsem studovala na FAMU produkci, kde jsem v rámci studia produkovala krátké filmy. Pak jsem se od filmů trochu odpojila, protože jsem začala pracovat v produkci Unit Sofa, kde se dělají zahraniční reklamy, ale zároveň jsem pořád tak nějak cítila, že se k filmu chci vrátit a že chci dělat na něčem, co tu po mě zůstane, co bude promlouvat k lidem a bude třeba reflektovat témata, o kterých se moc nemluví. To se ti v reklamě moc nestane, proto jsem pořád zůstávala v kontaktu s filmovým světem a s různými scenáristy*kami. Od mého studia na FAMU k prvnímu celovečeráku uběhlo asi sedm let.
Ty jsi za Okupaci vyhrála rovnou hlavní cenu České filmové kritiky. Myslíš, že je to signál i pro ostatní, že hodnoty, které prosazují Girls in film mohou vést k úspěchům?
Já strašně doufám, že je to signál pro další začínající producentky nebo režisérky, že to jde. I když je to náročný proces a kolikrát jsem si během příprav tohohle filmu říkala “Tohle už nikdy nebudu dělat”. Už před tímhle filmem jsem totiž měla ve vývoji docela hodně projektů, ale tohle byl první projekt, který se zafinancoval docela rychle a taky vznikl relativně rychle. Bylo to hlavně díky tomu, že byl napsaný na jednu lokaci s relativně málo herci, takže nebylo zas tak těžké ho zafinancovat a dát celý dohromady. U těch projektů před tím se mi například stalo, že jsem byla na mnoha workshopech a mnohokrát žádala o podporu Fond (Státní fond kinematografie), ale často ty projekty nebyly podpořeny, nebo že jsme se nedokázali dostat do fáze produkce, protože to byly třeba hodně ambiciózní projekty, nebo měly vysoký rozpočet nebo byly třeba i nějakým způsobem kontroverzní.
Jako producent musíš vyvíjet deset projektů najednou a jeden z nich se ti třeba povede.
Je v produkci běžné, že se všechny projekty neuchytí?
Jako producent musíš vyvíjet třeba deset projektů najednou a jeden z nich se ti možná povede. S Okupací proto doufám, že bude sloužit jako taková inspirace nejen pro ženy, ale celkově pro začínající filmaře, že jednou se to povede. Mně se v tomhle líbí třeba režisér Šimon Holý, který několikrát nedostal žádnou podporu, až se rozhodl, že si svůj film zafinancuje sám a myslím, že mu na to přispěli i nějací kamarádi. Za pár set tisíc natočil svůj první celovečerák, který byl vybrán na festival ve Varech a byl teď také nominován na Ceny kritiky v kategorii Objev roku. Takže to jde dělat třeba i tímto způsobem. Jeho touha točit se mi na něm hrozně líbí. On tím filmem prostě potřebuje tak strašně něco říct, že je ochotný točit i v takto punkových podmínkách. To mi přijde hrozně sympatické a inspirativní.
Za zvuk k Okupaci v byla v této kategorii Sandra Klouzová nominovaná jako první žena v historii celého Českého lva.
Kolik jste měli ve štábu žen, vytáhli jste si třeba nějaké holky z mentoringových programů?
Tady to bylo trochu specifické v tom, že když jsme k tomu projektu byli přizváni jako producenti, měl režisér Michal Nohejl víceméně celý kreativní tým sestavený. Na co jsem ale opravdu pyšná je, že nebyla ještě obsazená pozice sound designera (mistr zvuku). Já se znám se Sandrou Klouzovou, která pracuje v postprodukčním studiu Soundsquare a pracovala na všech možných filmech jako třeba na Havlovi, či na tom novém filmu od Svěráka. Znaly jsme se z FAMU a věděla jsem, že by chtěla dělat nějaký film sama jako hlavní sound designerka.
Během příprav Okupace jsem si na to vzpomněla a řekla o ní Michalovi, který se spoluprácí s ní souhlasil. A teď teprve přijde ta část, na kterou jsem hrozně hrdá. Sandra je za zvuk k Okupaci v této kategorii nominovaná jako vůbec první žena v historii celého ocenění Český lev. Musela jsem si to dvakrát zkontrolovat, ale fakt ještě nikdy žádná žena za zvuk nominována nebyla, takže z toho mám obrovskou radost. Zároveň v kamerovém departmentu jsem věděla o jedné holce, která by chtěla být kameramanka, takže jsem jí přibrala jako camera trainee pod našeho hlavního kameramana Baseta Střítěžského. Aspoň tedy tímhle způsobem jsem se snažila prosadit, co šlo.
Nová pravidla pro Oscary jsou pro mě o tom, že se musíme více otevřít lidem, na které jsme v tom prostředí nebyli zvyklí a dát šanci někomu novému.
Co si myslíš o nových pravidlech pro Oscary, která by měla platit od roku 2024? Je to hodně kontroverzní téma.
Když jsme začínali s Girls in film, tak jak už jsem ti říkala, zdráhala jsem se takového toho tvrdého aktivismu, nebo nějakého lobbingu. Čím déle se ale v tom prostředí pohybuji a čím více jsem toho zažila, tak si říkám, že se musí něco změnit. Pokud té změně nepomůžeme, tak se nezmění nic. Myslím, že je to hodně ovlivněno tím, že producenti nebo i režiséři moc často nechtějí dávat šanci novým lidem.
Většinou to funguje tak, že zavoláš lidem, se kterými máš dobré zkušenosti a se kterýma jsi pracoval na jiných projektech. Na jednu stranu to chápu, protože potřebuješ, aby proces výroby filmu byl bezpečné prostředí pro kreativní lidi, aby se ve štábu cítili dobře a mohli co nejlépe předat svojí vizi. Ale zároveň, jak se tam potom mají dostat noví lidé, když nikdy nedostanou šanci?
Je to takový začarovaný kruh, třeba i v reklamě. Když chceš například jako kameraman dělat nějakou reklamu na auta, tak zadavatel vždy chce vidět, že kameraman už nějakou reklamu na auta točil. Ale jak se k tomu má dostat, když to ještě nikdy nedělal? Někdo mu musí dát tu první šanci a být ten první člověk, co má odvahu a vloží svoji důvěru v někoho nového. Mám pocit, že o tom jsou i ta pravidla pro Oscary.
Mám pocit, že o tom jsou i ta pravidla pro Oscary. Pro mě je to o tom, že se musíme více otevřít lidem, na které jsme v tom prostředí nebyli zvyklí a dát šanci někomu novému. Chápu, že je to pro hodně lidí kontroverzní, ale čím déle se v tomto prostředí pohybuji, tak vím, že změna se bez podobných zásahů nestane jen tím, že o tom budeme mluvit.
Jak se zajistí, aby byl štáb pro všechny safe space?
Podle mě je hrozně důležité, aby na těch klíčových pozicích jako je režisér či producent, ale hlavně asi ten producent, byl člověk ve kterého mají všichni na place důvěru. Tohle bylo hodně důležité, když jsme v Okupaci točili scénu s Antonií Formanovou, kde si měla rozepnout košili a odhalit prsa. I když jsme se skoro neznaly, bylo pro mě velmi důležité promluvit si s ní a ujistit se, že je s tím úplně ok. Občas tohle totiž režiséři, či jiné kreativní profese, moc neřeší. Řeknou si “je to, herečka, herečky jsou zvyklé,” ale není to tak. Speciálně ještě u hereček, které jsou mladší a nemají tolik zkušeností… ale i obecně, u všech hereček, ale i herců - mužů, někomu to prostě není komfortní a to, že to je ve scénáři, neznamená, že se to automaticky musí udělat.
Pro mě tedy bylo velmi důležité si vyjasnit, že je s tím úplně v pohodě, necítí žádný nátlak, že to musí udělat a že kdyby to chtěla z jakéhokoliv důvodu stopnout nebo to nedělat vůbec, že je úplně v pořádku mi to říct a že to zařídím. Myslím, že je důležité, aby producent byla taková osobnost, která je otevřená a přístupná. Často se děje, že jsou producenti od filmu odpojení a na plac skoro nechodí. Já jsem tam většinou každý den a snažím se i u toho štábu vybudovat pocit, že jsem někdo, za kým mohou přijít s jakýmkoliv problémem.
Je to v zahraničí jiné? U zahraničních zakázek, už na to mají speciální procesy a nástroje, které štáb může využít. Moje sestra teď třeba pracuje na filmu pro Netflix, kde například mají telefonní linku, kam může kdokoliv ze štábu anonymně zavolat a nahlásit jakýkoliv incident nebo cokoliv, co mu přijde nekomfortní nebo nepříjemné. To mi přijde super. Sestra mi říkala, že to lidi i v českém štábu docela využívají. Pak je tam na to speciálně vyčleněn nějaký člověk, který to řeší a je napojený na producenty, kteří k tomu problému pak zaujmou stanovisko. Na českých filmech je to trochu jiné, protože štáby jsou hodně malé oproti těmto velkým projektům, kde je třeba i tisíc lidí, ale myslím, že tuhle funkci tady může suplovat právě producent.
Eddie Redmayne uvedl, že by roli v Dánské dívce už nevzal, protože není trans. Spustilo to kontroverzi a lidé začali podobné výroky kritizovat s tím, že hraní je o tom, že hraješ něco, co nejsi. Jaký na to máš pohled?
Já myslím, že je strašně důležité, aby každý člověk a každá bytost měla v médiích reprezentaci. Úplně rozumím tomu, jak může být pro lidi, co jsou trans nebo si prochází tranzicí, nepříjemné vidět někoho, kdo je úplně plně nereprezentuje, je v podstatě “předvádět”. Tohle hodně řešíme s mojí kolegyní producentkou Dášou Sedláčkovou, která momentálně připravuje natáčení debutu jedné režisérky a kde jednu z hlavních rolí ztvárňuje postižené dítě. Říkala mi, že se jich občas někdo zeptá, proč tam nehraje někdo “normální” a pouze postižení nepředstírá, ale pro tu režisérku bylo extrémně důležité, aby právě to postižení bylo reálně reprezentováno někým, kdo jej opravdu prožívá. Myslím, že to je skvělé a jsem jedině za, aby takových castingových voleb bylo více.
