Nejsem čínský Banksy. Pro něj je maska komerční trik, pro mě otázka života a smrti, říká aktivista a umělec Badiucao

Jak se k vašim aktivitám staví vaše rodina, pokud se kvůli tomu sama dostává do centra policejního zájmu?

Když jsem začal dělat umění týkající se lidských práv a politiky, zůstával jsem anonymní. S přáteli ani s rodinou jsem své pracovní záležitosti nesdílel, takže v momentě, kdy je oslovila policie, neměli absolutně tušení, o co jde. Museli si říkat: „Cože? Cože dělá? Že je umělec? To teda nevím…“ Svůj život jsem od přátel i příbuzných udržoval v soukromí, takže myslím, že doteď nemají ponětí o tom, co se přesně děje.

Ale teď už o tom přece vědět musí, ne? 

To je právě nejasné. V Číně je moje práce cenzurovaná, takže pochybuji, že za nimi přišli, ukázali jim můj obraz a řekli: „No opravdu. Tohle je jeho práce, jedná se o zesměšnění Si Ťin-pchinga.“ Myslím, že jim to podali velmi neurčitě. Pravděpodobně jim jen řekli, že jsem ten špatný, že jsem nepřítel státu. Detaily s nimi ovšem určitě nesdíleli, takže má rodina má asi velmi mlhavou představu o mých činnostech.

Poprvé je policie zadržela před mou první výstavou, kterou jsem měl mít v Hong Kongu. Ta se nakonec samozřejmě neuskutečnila. Velká část mého umění, které tam mělo být prezentované, je nyní vlastně zde v DOXu. Kvůli tomuto incidentu jsem se ovšem rozhodl svou rodinu už nikdy nekontaktovat.

Takže s nimi už vůbec nemluvíte?

Ne. To je jediná cesta, jak se můžu pokusit udržet je v bezpečí. Distancovat se. Když nic nevědí, nejsou pro policii cenní. Policie se skrze ně snaží dostat ke mně, ale pokud jsou pro mě v podstatě cizinci a já jsem v podstatě cizinec pro ně, pro policii tak ztratí smysl je obtěžovat nebo na ně vyvíjet tlak.

Je tohle největší oběť, kterou jste musel ve prospěch svého umění udělat?

Ano. Lidské bytosti jsou společenská stvoření, pro která jsou důležité kořeny, rodina, přátelé. Zvláště ti přátelé, které člověk získal již v průběhu dospívání. Člověk si samozřejmě udělá nové přátele, třeba skrze práci, ale spousta z těchto lidí se chce přátelit převážně kvůli vlastním zájmům či vlastnímu profitu. Nejvíce důvěryhodní jsou ale ti, kteří s vámi vyrostli. S nimi má člověk nejvíce intimní vztahy. Ale pro jejich vlastní bezpečnost – i pro tu mou – už nemám ten luxus, abych si takováto spojení mohl ponechat.

Váš příběh bývá většinou vyprávěn takto: „V Číně byl mladý kluk, který studoval práva. Jednoho dne se rozhodl podívat se se svými přáteli na komedii. Jaké bylo jeho překvapení, když místo humoristického filmu našel tajný dokument o masakru na náměstí Nebeského klidu z roku 1989. Jednalo se vskutku o ústřední a rozhodující moment v jeho životě – od té doby zasvětil svůj život aktivismu a protirežimnímu odporu.“ Bylo to opravdu takto jednoduché? Změnil váš život vzhůru nohama právě zmíněný dokument?

Ne, to je přesně problém médií. Lidé mají rádi dramatické příběhy. Momenty, kdy přichází katarze či zjevení. Ale život je spektrum, nezměníte se po zhlédnutí jednoho dokumentu. Samozřejmě vědomí toho, co se na náměstí Nebeského klidu stalo, pro mě bylo zásadní. Bližší pochopení Číny je pro mě důležité, ale počáteční bod mého aktivistického smýšlení začal mnohem dříve.

Můžete nám svou aktivistickou evoluci přiblížit?

Nejdůležitější roli v tom asi hrála historie mé rodiny. Moji prarodiče byli pionýrští filmaři v Číně. Když se k moci dostali komunisté, dostali se do problémů. Byli perzekvováni. Můj dědeček zemřel na vyhladovění v pracovním táboře a jeho bratr se kvůli perzekuci raději zabil sám. V tu dobu si poměrně hodně intelektuálů sáhlo na vlastní život, aby si zachovali důstojnost.

Vzhledem k tomu, že pocházím z takové rodiny, jsem věděl, co se v čínské historii dělo. Věděl jsem, že se z mého otce stal sirotek, že mu bylo zakázáno nastoupit na univerzitu kvůli „kriminálním činům, které spáchali jeho rodiče“. Jenže ačkoli víte, co se v Číně dělo v minulosti, a znáte její historii, často kvůli cenzuře netušíte, co se děje přímo v současný moment. V přítomnosti. Proto jsem nevěděl, co se roku 1989 stalo. Když jsem se dozvěděl, že se něco takového stalo 10–15 let zpátky, byl jsem v šoku. Změnilo to mé vnímání Číny. V ten moment si uvědomíte, že takové strašné lidské utrpení nezůstalo v historii, nepřestalo se dít s generací mých prarodičů ani mých rodičů. Pokračuje to dodnes, děje se to i mé generaci.

Studoval jsem práva. Zní to jako vtip, ale ano, stále v Číně existují právnické školy. Občas se tam najdou profesoři idealisté, kteří se snaží studentům tajně odhalovat pravdu. Měl jsem štěstí, protože jsem jednoho nebo dva poznal sám. Skrze toto studium a tyto statečné pedagogy jsem také lépe pochopil, co se v současné Číně děje.

Takže takto se to zhruba stalo, toto byla má aktivistická trajektorie. Lidem se líbí představa žabáka, který se přes noc změní v prince, či politického aktivisty, ale tak to nebývá.

Jak jste vnímal současnou čínskou vládu předtím, než jste viděl onen dokument o masakru na náměstí Nebeského klidu?

Z rodinné historie jsem věděl, že něco není v pořádku. Nevěděl jsem ale, jestli to stále přetrvává. Když ale studujete v Číně, tak opresi a omezování zkrátka cítíte, cítil jsem to i já. Je to vidět třeba ve výuce. Máte tam sice učitele a studenty, ale vždy se jedná pouze o výklad. Nikdy se o ničem nevede žádná diskuse či debata. Pamatuji si, že na zdech máte politiky a vlajky a jen se učíte přebírat názory, které vám někdo podává. To pro mladé lidi a teenagery není dobré prostředí. Neučíte se kritickému myšlení, pouze recitujete věci, které po vás učitelé chtějí. Jako mladý jsem neměl úplně kapacitu k tomu to tak čistě analyzovat, ale určitě máte v podvědomí pocit, který vám říká, že tohle není to, jak chutná svoboda. 

 
Co stálo za tím, že jste si zvolil umění jako nástroj odporu proti čínské vládě?

Pro mě to bylo velmi přirozené. V historii mojí rodiny byl vždy tak nějak citelný zájem o umění. Bylo to však umění všeho druhu, literatura, hudba, cokoliv. Zároveň to byla ale rodina, která mě od umění odrazovala. Moji rodiče si mysleli, že je příliš nebezpečné být umělcem. Když jste ale mladý, tak je to přesně to, co vás žene k tomu chtít to více. Čím více vám rodina říká, ať to neděláte, tím spíš to chcete dělat. Nedělal jsem určitě politické umění, ale bavilo mě fotit, četl jsem mangu a podobné věci. Jde hlavně o touhu se vyjádřit. Myslím, že je to lidské nátuře přirozené –⁠ chtít být propojen a sdílet. Jsme zkrátka komunikativní bytosti. Někdo rád mluví, někdo píše a já mám svoje umění. 

Zmínil jste, že se o vás rodiče báli, že říkali, že být umělcem je nebezpečné. Je v Číně umění vždy vnímáno jako něco politického? 

Ano. Umění je propaganda. Jediné dobré umění je pro režim to, které má „pozitivní energii“. Takže umění, které v Číně může existovat, je pouze to, které šíří spoustu pozitivní energie – ⁠v opačném případě je svrženo.

Jak jste začal s politickým uměním? 

Když jsem byl v roce 2011 v Austrálii a světem začala rezonovat kauza srážky vlaků ve Wenzhou. Cítil jsem potřebu se vyjádřit a zapojit se do konverzace ohledně poměrů v Číně. Protestování však není něco, co mě zajímá nejvíce, ale kreslení ano. Takto jsem tedy začal s politickými komiksy i s dalšími formami umění, které nyní dělám.

Před dvěma lety jste v rozhovoru pro Českou televizi řekl, že by umění mělo reflektovat důležitá sociální témata. Myslíte si to o veškerém umění? 

Určitě ne o veškerém umění, to by bylo špatně zase na opačnou stranu. Říkat někomu „tohle je správně a tohle je špatně“. Myslím si ale, že rozhodnutí nedělat politické umění nebo umění, které neodráží společenská témata, je vědomé. Je to také politické rozhodnutí, protože odmítáte být vmanipulován nebo odnesen nějakým proudem. Myslím si, že by tu mělo být umění, které reflektuje náš svět.

Po dvou letech od doby, co jsem to řekl, je DOX pořád takovým jednorožcem v ekosystému soudobého umění. Nemáme mnoho umělců, kurátorů či institucí, jako je DOX, jež by byli oddaní umění, které je pro realitu relevantní. Řekl bych, že většina umění je pořád tvořena s úmyslem, aby se zkrátka nějaké umění dělalo. Je ale dobře, že lidé mají volbu toho, jak se k umění postaví. 

Každé časové období má však pro umění velmi rozdílné podmínky a jako lidé jsme těmito podmínkami velmi ovlivňováni. Jako umělec máte být tím, kdo je na tyto podmínky nejvíce citlivý. Právě vstupujeme do velmi těžkých časů. Fukuyama řekl, že historie skončila, ale historie neskončila. Máme spoustu informací o tom, jaké hrozné věci se ve světě dějí, a myslím si, že to musí být v umění reflektováno. Pokud se ženete pouze za krásou a přehlížíte realitu, tak jste méně upřímní. Samozřejmě je to na každém, ale pro mě osobně by takové umění nebylo něco, co bych ocenil.

Média o vás často referují jako o čínském Banksym. Jak se ohledně toho cítíte? 

Fuck that. Ano, nosím masku a jsem anonymní, ale je to úplně něco jiného. V první řadě pochybuji o tom, že Banksy je člověk. Myslím, že je to značka a studio. Já jsem člověk a žádné studio ani nemám. Za druhé si myslím, že motivace za tím nosit masku a být anonymní je pro nás dva úplně jiná. Pro něj nebo ni je to spíše o tom být mysteriózní a je to takový komerční trik. Pro mě je to otázka života a smrti. Je to způsob, jakým chráním sebe a svoji rodinu. Nepřítel, kterému oba čelíme, je také úplně jiný. Myslím, že londýnská policie nepřijde jen tak k Banksymu domů a nevezme jeho nebo její sestřenici k výslechu jen proto, aby zjistila, kdo je Banksy. To se mně ale reálně děje.

Myslím, že Banksy udělal nějaké velmi důležité věci, jako třeba práci, která podporovala Palestince, to bylo perfektní. Řekl bych ale, že většina jeho práce tak nějak poletuje v hodně obecných rovinách. Třeba „Love Not War“ je hodně obecný slogan, který ale nejde hlouběji ke specifické události. Když děláte tohle, tak doopravdy nic neriskujete. Je rozdíl kritizovat celou Ameriku, nebo specificky jednoho senátora. Je rozdíl, když podporujete jednu kampaň, nebo se zastáváte konkrétních obětí. Síla takového umění je jiná a samozřejmě míra riskantnosti v takovém umění je jiná. V každém mém umění můžete najít konkrétní odkazy na specifické události. Věřím, že tím, že má umění přímou referenci, může být skutečně mocné.