Děkuji, ale opravdu si nedám. Když mladí lidé nepijí nebo omezují alkohol

Matylda mívala s otcem přátelský vztah a doteď s ním bydlí v jednom domě – on tedy pobývá převážně v dolním patře, ona se snaží zdržovat v tom horním. Zmíněná událost ji donutila k omezení kontaktu na minimum.

Doteď se ovšem musí potýkat s jeho excesy, které mnohdy končí i zraněním: „Jednou jsem přišla do kuchyně, kde byly krvavé stopy. To zrovna přijela i máma, která s námi kvůli práci nebydlí. Říkaly jsme si, že možná jen na něco šlápl. Pak jsme šly ven, kde byla kaluž krve a v ní sklíčko od brýlí. Táta byl nakonec v posteli, ale nevěděly jsme, jestli žije, nebo nežije. Když vidíš něco takového, tak si řekneš: ‚Ne, já prostě pít nebudu, nechci dopadnout jako on,‘ “ vzpomíná Matylda.

Naposledy se opila před pěti lety – v průběhu této doby se k alkoholu přiblížila jen v momentech, kdy to vyžadovaly společenské konvence. Například při oslavě promocí. „Jinak nepiju v podstatě vůbec. Ani mi to nechutná, protože to mám spojené s tím, jak vypadá táta. Alkohol se mi tím zhnusil.“

Matyldu k tomuto rozhodnutí ovšem vedly i jiné důvody než otcův alkoholismus: „Jednou jsem pod vlivem alkoholu chtěla spáchat sebevraždu,“ svěřuje se. Matylda i její kamarádka Anežka (taktéž se jedná o pseudonym) měly tehdy deprese. „Jely jsme v tom tak nějak spolu,“ říká. Na jedné společenské události ji Anežka zpravila o tom, že už nemůže a plánuje spáchat sebevraždu. Z akce odešla ještě dříve, než mohla Matylda zasáhnout. Matylda si proto dohledala číslo Anežčiny maminky, kterou chtěla varovat.

„Řekla jsem jí o tom, ale jak jsem byla opilá, tak mi asi nevěřila. Anežka se tedy navíc s depresemi léčila a i o sebevraždě často mluvila, takže mi její maminka řekla, že to všechno ví. Asi prostě nevěřila tomu, že to opravdu hodlá udělat. Rodiče jí tehdy se vším pomáhali, ale ten večer to podcenili. Ona totiž přišla z plesu domů a opravdu se o to pokusila,“ popisuje Matylda. Anežku nakonec v bezvědomí odvezla sanitka, ale událost naštěstí přežila.

To ovšem Matylda po ukončení hovoru s Anežčinou maminkou nevěděla. Z akce odešla s myšlenkou, že si její nejbližší přítelkyně možná skutečně hodlá ublížit. V ten moment nad sebevraždou začala uvažovat i ona sama. Z akce se vydala směrem ke své známé, u které měla ten večer spát.

„Bylo to těžké období – šikana ve škole, doma to bylo blbé, přítel se se mnou rozešel. Neměla jsem žádné radosti. Jediný, kdy mě tehdy držel nad vodou, byla Anežka, takže jsem si říkala, že to bez ní nemá cenu. Přemýšlela jsem takovým tím afektovaným způsobem: ‚Ježiš, tak když umře ona, tak já taky.‘ Po cestě jsem stále brečela, padala jsem na zem, bylo to hrozné. Působila na mě kombinace alkoholu a toho, co se dělo,“ vzpomíná Matylda dál. „Mám pocit, že sebedestruktivní chování u teenagerů je poměrně časté. Že nemají, zvláště pod vlivem alkoholu, pud sebezáchovy, a ještě když mají deprese, tak mají větší tendenci si ubližovat.“

Nakonec se o sebevraždu nepokusila. A jak je na tom nyní? „Už je to minulost, jsem z toho venku, už pět let jsem stabilní,“ popisuje – a konečně se lze dovtípit, proč o traumatizujících momentech mluví tak pragmaticky, takřka s ledovým klidem.

U mladších lidí může hrát roli to, že ještě nejsou plně vědomi, jaké účinky na ně alkohol má.

Její hypotézu potvrzuje i psycholog Miroslav Zachovalý ze společnosti Podané ruce, která lidem pomáhá osvobodit se od závislosti. Zachovalý připomíná, že alkohol zhoršuje schopnost sebeovládání – jak v krátkodobém horizontu při aktuální intoxikaci, tak v tom dlouhodobém, kdy se dostavuje již chronifikovaný stav. „V důsledku dlouhodobé konzumace alkoholu dochází k nárůstu úzkostnosti a depresivity. Celých 6 % lidí závislých na alkoholu spáchá sebevraždu. Alkohol může ale ovlivnit rozhodování i u lidí, kteří na něm závislí nejsou,“ říká.

Jak? Alkohol může působit vážné chyby v úsudku v momentě, kdy se s jeho pomocí člověk snaží zapomenout na své momentální trápení. „Takoví lidé mohou pod vlivem alkoholu učinit nevratné rozhodnutí a například si způsobit nějaké zranění nebo ukončit svůj život. U mladších lidí může hrát svoji roli to, že ještě nejsou plně vědomi, jaké účinky na ně alkohol má. Nevědí, jaké pocity budou v opilosti zažívat, jaké množství alkoholu je pro ně bezpečná dávka a mnoho dalších faktorů,“ vysvětluje Zachovalý, který je zároveň vedoucím Terapeutického centra v Jihomoravském kraji.

Strašně plíživá věc

Na celém světě umírá v důsledku škodlivého užívání alkoholu 3,3 milionu osob ročně – jedná se o 5,9 % všech úmrtí. Ve věkové skupině 20–39 let je alkohol příčinou přibližně 25 % úmrtí. V České republice je alkohol příčinou přibližně 6 % celkové úmrtnosti, což je asi 6,5 tisíc úmrtí ročně. Není proto divu, že Matyldina zkušenost s alkoholismem v rodině není nijak výjimečná. Podobné rodinné okolnosti potkaly i novinářku Dominiku Kubištovou, která nepije již desátý měsíc. I pro ni byl jeden z hlavních spouštěčů rozhodnutí abstinovat fakt, že se člen její rodiny poměrně dlouho potýkal se závislostí na alkoholu.

„Kvůli tomu jsem v dospívání prožívala velmi nepříjemné věci. Postupem času jsem si začala pokládat otázky, co tomu členovi rodiny alkohol přinesl. Jestli na tom, alespoň ze začátku, bylo něco pozitivního. Jestli je to tak silná berlička, že to člověku ze zdánlivě bezvýchodné situace může pomoci. Také jsem se začala zamýšlet nad tím, co to přináší mně, a vlastně jsem žádný důvod nemohla najít,“ popisuje.

Vůně alkoholu – konkrétně vína – jí navíc příliš evokuje nepříjemné zážitky, kterým musela v dospívání čelit. „Pro někoho, kdo to nezná, to může působit jako prkotina, ale je to podobné, jako když cítíš parfém svého partnera. Ta vůně ti ho připomene a je to příjemné. Tohle funguje podobně, akorát ti to začne evokovat strašně negativní vzpomínky – a zažívat to opakovaně mi přišlo zbytečné. Vůně alkoholu mi evokuje strach, bezmoc, naštvání, že se o mě ten člověk nemohl starat, a trochu soucit,“ snaží se vokalizovat své zkušenosti.

Dominika zmiňuje i další důležitý aspekt spotřeby alkoholu: „Ve škole i v rodině tě všichni varují: ‚Nekuř! Budeš mít rakovinu plic.‘ A s alkoholem to tak není. Podle adiktologů vzniká závislost už v momentě, kdy si dáš pravidelně dvojku vína po práci, když si uděláš ten návyk. Ale lidé to tak nevnímají, naopak to úplně normalizují.“

I u nich doma se závislost projevila velmi pozvolna – než se stalo něco vážného, trvalo to podle Dominiky asi šest let. „Člověk má pocit, že když vzniká nějaká závislost, tak se to stane v nějakém kratším časovém úseku. Že přijde nějaký varovný signál, nějaký zlom, že to člověk pozná. Ale mně to došlo až ve chvíli, když ten člověk už v podstatě nevnímal a byl na tom strašně špatně. Dodnes z toho mám výčitky. Sice vím, že bych ho nedostala k sebereflexi dříve, ale je hrozné, jak dlouho to člověk viděl, ale ignoroval. Je to strašně plíživá věc,“ říká.

Je super, že když jdu do hospody a vrátím se ve dvě v noci, tak jsem ráno sice unavená, ale jinak jsem úplně v pohodě. 

Validitu jejích slov dokládá i Zachovalý, který si taktéž všímá, že má „alkohol v naší kultuře výsostné postavení“. V kontrastu k ostatním dostupným psychoaktivním látkám je jeho konzumace běžně tolerována, a dokonce je jeho nadužívání mnohdy omlouváno a zlehčováno. Výsostné postavení alkoholu v naší společnosti opět potvrzují i data.

Česko se v mezinárodních srovnáváních spotřeby alkoholu dlouhodobě umisťuje na nejvyšších příčkách. Mezi členskými státy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a dalšími vybranými zeměmi je na třetím místě – před námi je jen Litva a Rakousko. Podle dat z roku 2019 se u nás prodá v průměru 11,9 litru čistého alkoholu na osobu za rok.

I Dominika má ovšem další důvody, proč se rozhodla alkohol nepít. Popisuje, že se pod jeho vlivem stává verbálně agresivní: „Hrozně do lidí ryju. Což je také nepříjemné,“ reflektuje. Za své rozhodnutí je tedy vděčná z vícero důvodů. „Je super, že když jdu do hospody a vrátím se ve dvě v noci, tak jsem ráno sice unavená, ale jinak jsem úplně v pohodě. Tuto celkovou pohodu se mi už vůbec nechce vyměňovat za to, že si dám pivo nebo panáka. Pro mě bylo pití spíše sociální konstrukt, měla jsem pocit, že když jdu do hospody, tak bych si to pivo měla dát. Ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, k čemuž asi standardně lidé nemají příliš důvod, zjistila jsem, že mi to vůbec nic nepřináší,“ dodává.

Vhodné podhoubí

Pro dvaadvacetiletou Annu Koudelkovou, která studuje obor sociální práce na Masarykově univerzitě, hrálo zásadní roli v rozhodnutí abstinovat její duševní zdraví. Alkohol nepije druhý měsíc, ale již přes půl roku se ho snaží velmi omezovat. Jednou za čas má období, kdy alkohol pít přestává – takto se to ovšem táhne již několik let.

„Teď tedy doufám, že už to dodržím. Mám relativně hodně psychických potíží a alkohol tomu nepřidává. Mimo jiné trpím hraniční poruchou osobnosti, mám časté deprese a úzkosti a alkohol deprese prohlubuje. Alkohol u mě navíc vytvářel vhodné podhoubí pro záchvaty. Teď jich mám mnohem méně, než když jsem pila. Když piju, tak jsou mnohem hlubší, častější a nepříjemnější,“ vysvětluje.

Alkohol jí navíc spouští disociace, které pak trvají klidně i týden, a za poslední rok se v opilém stavu dvakrát předávkovala, v čemž dle jejích slov hrál alkohol velkou roli.

„Poslední důvod pro to rozhodnutí bylo to, že jsem si všimla, že si na něm docela buduji závislost, pila jsem každý den. Tehdy jsem pouze pracovala a začalo to mít na můj pracovní život vliv. A teď, když znovu studuji, tak se bojím, abych kvůli tomu neměla problémy ve škole,“ popisuje.

Duševní zdraví a alkohol je téma i pro studenta a novináře Josefa, který alkohol omezuje kvůli antidepresivům, které začal poměrně nedávno brát. „Mám dovoleno jedno nebo dvě piva, což si občas klidně dám, ale snažím se to omezovat, protože léky mi v hlavě rovnají serotonin a alkohol to zase narušuje,“ říká. Svou spotřebu alkoholu ovšem také snižoval již delší dobu, jelikož mu už dříve zhoršoval psychický stav. Upřesňuje ovšem, že k alkoholu nemá negativní vztah, a kdyby nemusel brát ohledy na svou psychiku, klidně by ho pil dál.

Pokud k alkoholu nemá negativní vztah, znamená to, že kromě zmíněné péče o duševní zdraví nikdy nedostal jiný podnět pro jeho omezování? Nikdy se pod vlivem nedostal například do riskantní situace? „To ano, jednoznačně. Jednu dobu jsem pil opravdu hodně. Takových situací byla spousta,“ odpovídá.

Nejsem příliš společenský, ale vždy, když jsem pil více, tak jsem si tím něco kompenzoval nebo jsem zapíjel něco, s čím jsem jinak nebyl schopný se vyrovnat.

Popisuje, že si vyčítal trapné chování, ztrátu věcí, ale občas i riskování, že se mu stane něco špatného. „Lezl jsem tam, kam jsem neměl, třeba jsem lezl po různých lešeních nebo jsem chodil na místa, kde jsem neměl co dělat. Kdyby mě chytili, tak bych mohl mít problém ve škole, nebo kdybych to dělal teď, tak by mě mohli třeba vyhodit z práce. Jednou jsem se pořezal o ostnatý drát, když jsem dělal blbosti.“

Proč se tak tedy choval? „Myslím, že za to může skutečně alkohol, takové věci normálně nedělám. Za střízliva nejsem dobrodruh, vlastně jsem hodně rezervovaný. Nejsem příliš společenský, ale vždy, když jsem pil více, tak jsem si tím něco kompenzoval nebo jsem zapíjel něco, s čím jsem jinak nebyl schopný se vyrovnat. Když byla příležitost, tak jsem dělal blbosti. Ale už to nedělám,“ vypráví.

Ani takové situace ho tedy nepřiměly k tomu, aby přehodnotil svůj vztah k alkoholu? „Kromě toho pořezání se mi nikdy naštěstí nestalo nic vážného, takže jsem žádný větší impuls nedostal,“ říká, zatímco pro jistotu ťuká kloubkem prstu o dřevěný stůl.

Ale co vidina toho, že ačkoli se mu v ten den nestalo nic vážného, příště by mohlo? Ani představa potenciálního ohrožení ho neovlivnila? „Asi ano, pak už jsem to dělal míň, říkal jsem si: ‚Hele, Josef, na Petřínskou rozhledu se neleze.‘ Takže jsem tam podruhé nelezl,“ přiznává.

Vyhledával jsem konfrontace

O negativním vztahu k alkoholu se redakci ovšem svěřil student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Matěj, který začal nad abstinencí poprvé přemýšlet před sedmi lety na Silvestra. Ten den se opil již brzy ráno a následně dostal nejhorší migrénu svého dosavadního života. Uvědomil si, že mu za takové stavy alkohol nestojí a rozhodl se, že ho začne omezovat. „Nebylo to tak, že bych se do toho nutil, ale od té doby jsem cítil, že na to ani nemám chuť. Tím, že jsem si to ve společnosti stále musel nějak ospravedlňovat, tak jsem hledal i další důvody a zjistil jsem, že jich mám docela hodně,“ všímá si.

Matěj si tak brzy uvědomil – z pozice jediného střízlivého v různých společenských situacích – že se mu nelíbí, jak se ostatní pod vlivem alkoholu chovají, a byl si vědom toho, že tak dřív jednal i on sám. „Za každou cenu se snažit si něco dokazovat, urážet lidi z pozice ega, strhávat na sebe pozornost, zničehonic se rozhodnout dělat nějakou výtržnost,“ popisuje kaleidoskop situací, které mu ze strany opilých lidí nejsou příjemné a sám k nim měl sklony. „Skoro jsem vyhledával konfrontace, přitom to byla třeba situace, kdy do mě jen někdo v hospodě omylem narazil. Hledal jsem slovní nebo fyzické konflikty, ale naštěstí k ničemu vážnému nedošlo, relativně brzo jsem si to uvědomil.“

„Z toho toxického chování mi na alkoholu nejvíc vadí to, že se v opilém stavu často stává, že buď má člověk sex s někým, s kým ho mít nechce, nebo je sám naopak až moc angažovaný do toho, že se s někým chce vyspat. Naštěstí pro moje okolí jsem jenom jednou já sám dopadl tak, že jsem měl sex s někým, s kým jsem ho mít nechtěl. Nevěděl jsem, jestli do toho jít, nebo ne, ale jak jsem byl hodně opilý – ten člověk mi kupoval drinky – tak jsem si řekl, proč ne. Ale pak jsem toho litoval, ve střízlivém stavu bych domyslel následky.“

Byl někdy on sám v pozici, kdy někoho do sexu tlačil? „Já jsem po nikom nikdy sex nevyžadoval, spíš mi vadí, když to vidím v okolí na akcích. Takové ty klasické scény borce za barem, který je zlitý, jede do těch holek a pomalu začíná být agresivní. Kvůli tomu jsem alkohol hodně odsuzoval.“ Brzy poté přestal pít úplně.

Můžeme být rádi, že se nic nestalo

Podobný aspekt konzumace alkoholu popisuje i surfař a zakladatel surfového obchodu Surfr Jakub Michna. „Začal jsem pít kolem 13–⁠14 let, to je takový ten český věk, kdy lidé poprvé začnou kalit. Na střední jsem pak hodně pil, na vysoké to samé,“ vzpomíná.

„Takový ten český věk, kdy lidé začnou kalit“ je opět možné doložit i čísly. K první zkušenosti s alkoholem dochází podle české části Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách z roku 2019 skutečně nejčastěji ve věku 14 let a alkohol pilo v životě 95,1 % šestnáctiletých studentů, přičemž 42 % lze považovat za pravidelné konzumenty alkoholu.

Tenkrát jsem si ale říkal, že je to v pohodě, to se stane, člověk je mladý. Ale když se k tomu vrátím zpětně, tak prostě nevíš, co se mohlo stát.

K téměř kompletní abstinenci, která trvá již dva roky, měl Jakub vícero důvodů. Například nezvládání kocovin: „Následující den až dva jsem byl úplně vygumovaný. Další důvod byl ten, že jsem dokázal sbalit nebo oslovit holku jenom v momentě, když jsem se napil. Kvůli tomu byla i většina těch vztahů jednorázových. Uvědomil jsem si, že to není způsob, jakým bych se chtěl s holkami seznamovat. Další důvod bylo to, že jsem se choval úplně jinak než za střízliva a nechtěl jsem žít v té přetvářce. Mezi lidmi jsem se dokázal uvolnit teprve v případě, že jsem si dal pár piv,“ popisuje Jakub.

Rozhodnutí nakonec přišlo postupně. Nejdřív alkohol omezoval jen trochu, vždy o jedno pivo méně, ale nakonec zůstal na party pouze o vodě. „Nakonec jsem byl na mejdanech a vůbec jsem už neměl potřebu pít. Naopak, když jsem tam viděl, jak se ti lidé chovají, uvědomil jsem si, že to nejsou ti lidé, které znám – že se chovají úplně jinak. Někdy lépe, ale občas i hůř,“ vysvětluje.

Konzumace alkoholu může být spojená právě i s riskováním a s nebezpečnými situacemi, které jsou navíc často bagatelizovány floskulemi „co se stalo na místě X, zůstane na místě X“ nebo „opilci mají štěstí, těm se nikdy nic nestane“.

Na tuto mylnou logiku poukazuje i Jakub: „Říká se, že když jsi opilý, tak se nic nemůže stát. Ale zažil jsem mnoho momentů, kdy si někdo ublížil, protože byl opilý. Já si vybavím jeden blbý moment, kdy jsem se na mejdanu tak ožral, že jsem měl úplné okno. Ráno jsem se pak probudil vedle holky a vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Tenkrát jsem si ale říkal, že je to v pohodě, to se stane, člověk je mladý. Ale když se k tomu vrátím zpětně, tak prostě nevíš, co se mohlo stát,“ reflektuje dále. „Pak už si koleduješ o průšvih. Nebo jsem i seděl v autě s někým, kdo řídil a byl opilý. Můžeme být rádi, že se nic nestalo, protože ty případy končí i hůř,“ dodává.

Hazardní chování reflektuje i psycholog Miroslav Zachovalý. „V naší kultuře je tolerováno opíjet se, je to mnohdy považováno za zábavné a odvážné, jedná se o součást mnoha společenských událostí, významných příležitostí či rituálů,“ dosvědčuje.

Nebrat alkohol tak lehkovážně jako limonádu

Redakce Refresheru mluvila i s několika lidmi, kteří se pro úplnou či částečnou abstinenci rozhodli po čistě pragmatickém uvážení – tedy bez toho, aniž by si prošli traumatizujícími zkušenostmi či k tomu dostali vnější podnět. Některým alkohol nechutná, jiným připadá jeho konzumace zbytečná, jelikož se umí bavit zcela komfortně i bez něj, a jiní, jako například zubní lékařka a dentální hygienistka Eva Jindříšková, se alkohol zkrátka snaží nebrat tak lehkovážně jako limonádu.

 „Ovlivnění soustředění, úsudku a vnímání mi nepřipadá jako něco žádoucího, je-li to na pravidelné bázi nebo k okamžité psychické úlevě namísto řešení skutečného problému. V dlouhodobém hledisku prostě vidím alkohol jako něco poměrně riskantního. Ale jednou za měsíc jedno malé pivo po kachně k obědu nevnímám jako takovou hrozbu,“ napsala redakci.

Tomu, do jaké míry je tato legální droga normalizovaná, se podivuje většina respondentek a respondentů, kteří se redakci na výzvu sdílet své příběhy o omezování alkoholu ozvali. To se projevuje i v reakcích okolí, které nejsou zcela vždy chápavé. „Úplně běžná reakce je: ‚Dáš si aspoň skleničku? Dej si aspoň trochu.‘ Ale když mě přesvědčují, tak nepodlehnu,“ říká Matylda.

Matěj se mezi mladými lidmi setkává i s opačnou reakcí. Najdou se i tací, kterým jeho abstinence připadá „cool“. Není to ovšem pravidlo: „Když jsem na akci, kde se pije hodně, tak se mě lidé ze srandy snaží dotlačit k tomu, abych si s nimi dal alespoň panáka. A v rodině mě kvůli tomu popichují. Říkají, že jsem černá ovce, protože u nás se pije docela dost,“ říká.

S podobnou zpětnou vazbou se setkává i Jakub Michna: „Lidé se mě ptají, zda mi není blbé přijít do baru a dát si vodu. Tak jim říkám: ‚Představ si, že by to bylo obráceně. Přišel bys na místo, kde by se pilo jenom nealko. Tak by byla nastavená společnost, hodnotu by viděla v tom alkohol nepít. Kdyby tam pak člověk přišel a objednal si vodku, všichni by se na něj otočili a dívali by se na něj s nepochopením. Je to ten samý princip. Je to o tom, jak je daná společnost nastavená, co od lidí očekává.‘ Člověk musí pracovat se svojí myslí, aby mu takové očekávání bylo jedno a uměl se od toho oprostit,“ popisuje. Aby se člověk mohl rozhodovat svobodně? „Přesně tak,“ souhlasí.

Jak je tedy možné, že je i přes všechna negativa alkohol takovým standardem? „Alkohol je přítomen i v našich mýtech, příbězích, pohádkách, nelze se mu zkrátka vyhnout. Myslím, že jako společnost máme před sebou velký kus cesty, aby náš vztah k alkoholu pojmul také jeho stinné stránky a rizika, která jeho konzumace přináší,“ uzavírá psycholog Zachovalý.