„Pointa je v tom, že pohlaví samo o sobě dostatečným kritériem není,“ říká poradenský psycholog a psychoterapeut Jiří Procházka.
Účast transgender sportovkyň v ženských soutěžích je jednou z nejdiskutovanějších otázek současného sportu. Jde o velmi citlivé téma. Je vůči cisgender ženám fér, aby s nimi soutěžily transgender ženy? A je fér vůči transgender ženám jim tuto účast zakazovat? Které jsou nejznámější transgender sportovkyně, jejichž osudy přinesly téma na veřejnost, a jak se podmínky pro ně měnily a mění?
Odpovědi na základní otázky
- Jaký je rozdíl mezi pohlavím a genderem?
Zatímco pohlaví jsou biologicky dané univerzální rozdíly mezi mužem a ženou, jejich vlastností týkající se pohlavních orgánů a reprodukčních dispozic, gender je zcela něco jiného. Někdy bývá označován za sociální pohlaví a označuje kulturní charakteristiky a modely přiřazované mužskému nebo ženskému biologickému pohlaví a odkazuje na sociální rozdíly mezi ženami a muži. Tyto charakteristiky lidé vytvořili, aby biologicky daným pohlavím přisoudili různé vlastnosti.
- Kdo je cisgender osoba?
Cisgender je osoba, u které je v souladu genderová identita a pohlaví připsané po narození.
- Kdo jsou transgender lidé?
Transgender osoba je člověk, jehož skutečný gender se neztotožňuje s tím, který mu byl určen po narození.
- Co je hormonální substituční terapie?
Hormonální substituční terapie (HRT – Hormone Replacement Therapy) je proces, během kterého za pomoci umělých látek dochází (v případě žen) k feminizaci těla. Dochází k potlačení hladiny testosteronu a zvýšení hladiny estrogenů. Důležitý je také hormon progesteron, který údajně napomáhá zakulacení prsou a dokončení jejich růstu. Mezi účinky užívaných léků patří také zjemnění kůže, ukládání tuků na typicky ženská místa nebo zmenšení svalů a genitálií. Na co HRT vliv nemá, je vypadávání vousů nebo změna hlasu.
Historie a legislativa versus současná a měnící se realita
Historickým milníkem byly pro transgender sportovce a sportovkyně roky 2004 a 2015. V tom prvním se mohli poprvé účastnit olympijských her. O jedenáct let později došlo v pravidlech pro trans sportovce k výrazným změnám. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) upravil požadovanou hladinu testosteronu na maximálně 10 nmol/l (nanomolů na litr), a to nejméně 12 měsíců před hrami. V roce 2019 došlo k dalšímu snížení této hodnoty na 5 nmol/l.
Přestože americký prezident Joe Biden podepsal na začátku loňského roku tzv. antidiskriminační opatření, které by mělo umožnit transgender sportovkyním soutěžit ve svém sportu s cisgender ženami v rámci školních a univerzitních soutěží a naopak, v praxi bývá realita často jiná. Mezinárodní plavecká federace (FINA) nejnověji zakázala účast transgender ženám v elitních soutěžích. Zároveň chce vytvořit otevřenou kategorii pro všechny sportovce a sportovkyně, kteří mají jiné pohlaví, než jim bylo přisouzeno po narození.
Navázala na ni Světová federace rugby (IRL) a očekává se, že další organizace by mohly následovat. „Dokud nebude dokončen další výzkum, který umožní IRL zavést formální politiku transgenderové inkluze, nebudou moct trans ženy hrát v oficiálních zápasech Mezinárodní ragbyové ligy,“ stojí v prohlášení IRL.
MOV loni na podzim vydal nový dokument s názvem Východiska pro zajištění férovosti, inkluze a nediskriminace na základě genderové identity a pohlavních variací. Ten stojí na základním východisku, že „každý člověk bez ohledu na genderovou identitu nebo pohlavní variaci musí mít právo provozovat sport v bezpečném prostředí, které uznává jejich potřeby, identitu a zájem“. Dokument také neobsahuje požadavek na hodnotu hladiny testosteronu. Nabízí sportovním federacím deset principů, které by měly uplatňovat při zavádění nových pravidel.
Podle těch by rozhodování o zařazení do soutěží nemělo probíhat na základě například gynekologických prohlídek. K omezení účasti trans sportovců a sportovkyň by podle stanov mělo docházet jen na základě seriózního výzkumu. Pokud takový výzkum nepotvrdí, že jsou trans lidé ve sportu zvýhodněni, nemělo by se o tom vůbec mluvit.
Nejznámější příběhy a rozdíly v jednotlivých sportech
Laurel Hubbard
Novozélandská vzpěračka Laurel Hubbard se na letních olympijských hrách v Tokiu stala první transgender sportovkyní, která se této vrcholné akce zúčastnila. Svou přítomností v ženské soutěži nejenže přepsala historii a ukázala cestu dalším transgender osobám, ale také vyvolala rozporuplné reakce. „Kvůli nezpochybnitelné fyzické výhodě, kterou transgender ženy mají, je to vůči ženám nespravedlivé,“ stálo v petici proti účasti Hubbard, kterou podepsalo více než 21 tisíc lidí.
Hubbard nakonec z Tokia medaili neodvezla a se vzpíráním skončila. Její příběh ale inspiroval další mladé sportovce a členy LGBT+ komunity. Za její nasazení, odvahu i sportovní výkony jí proto novozélandská University of Otago rozhodla udělit ocenění sportovkyně roku.
Lia Thomas
Americká plavkyně Lia Thomas závodila do roku 2019 v mužské kategorii. Po delší době, kdy žila s depresemi a sebevražednými myšlenkami, se rozhodla, že podstoupí hormonální substituční terapii. „Šla jsem do hormonální terapie s tím, že už možná nebudu plavat. Ale chtěla jsem prostě žít svůj život,“ uvedla, proč terapii odkládala.
Po přestupu do ženského plavání začala bořit univerzitní rekordy a stala se první transgender ženou, která ovládla univerzitní národní šampionát. Pro některé byla hrdinkou, podle jiných zase neměla v ženských soutěžích co dělat. „Věděla jsem, že proti tomu budou lidé protestovat. Ale já nepotřebuju něčí svolení, abych byla sama sebou a dělala sport, který miluji,“ uvedla Lia, jejíž příběh jsme přinesli v rozsáhlém článku.
Emily Bridges
Liší se i příběh Emily Bridges, britské trans cyklistky, která se v dubnu chystala závodit mezi ženami na cyklistickém víceboji Velké Británie. Zatímco Federace British Cycling jí účast povolila, Mezinárodní cyklistická unie (UCI) přišla s novým pravidlem, podle kterého musí mít transgender sportovkyně hladinu testosteronu nižší než dva a půl nmol/l po dobu 12 měsíců před soutěží. Bridges přitom těsně před závodem splnila hladinu pěti nanomolů, která platila dřív. Následně si stěžovala, že změna pravidel přišla na poslední chvíli. Zmínila také, že pokles její výkonnosti v souvislosti s terapií je obrovský a sama má data o tom, že nad svými konkurentkami výhody nemá.
Emily Bridges podpořila také Liz Ward, ředitelka programů kampaňové skupiny Stonewall na podporu komunity LGBTQ+. „Je zklamáním, že UCI zrušila soutěžní kritéria British Cycling, která Emily plně dodržovala,“ uvedla.
V Česku jde o okrajový jev, který ale přitahuje pozornost
V českém sportu je účast transgender sportovkyň v soutěžích okrajovým jevem, protože takových sportovkyň tu tolik není. Jedna z nich, golfistka Anna Nicole Kučerová, nedávno sama promluvila o tom, že ve svém sportu výhodu necítí. „V golfu nerozhoduje jen síla, hrála jsem s patnáctiletou slečnou a byla stejně dobrá jako já, hormonální léčbou jsem navíc hodně síly ztratila,“ uvedla pro DVTV.
Společnost jako taková ale na téma slyší mnohem více než například na problém s nucenými sterilizacemi nebo nedostupností lékařské a psychologické péče pro
trans děti a dospívající. Tento diskurz navíc mnohdy prohlubují i samotná média, která o trans sportovkyních informují.
„Je možné, že média vytváří optický klam, kdy si všimnou trans atletek jen ve chvíli, kdy excelují, a přičítají to jejich údajné výhodě. Ale té většiny, která takové výkony nepodává, si nevšímají,“ říká poradenský psycholog, psychoterapeut a člen Genderové expertní komory ČR Jiří Procházka.
„Lia Thomas byla poražena svými cis kolegyněmi, a dokonce jiným transmužem. A to by přece ten trans muž v duchu této ‚logiky‘ měl mít nespornou vrozenou nevýhodu, když prošel pubertou i tréninky jako žena. Laurel Hubbard se jako první trans vzpěračka kvalifikovala na olympiádu, o čemž česká média dosud referují jako o příkladu nefér hry. Ale už nepíší, že během samotných závodů nedala ani jeden bod,“ argumentuje.
Spravedlnost versus inkluze
(Ne)účast transgender sportovkyň v ženských soutěžích je nyní problém, který nemá řešení. Na jedné straně stojí spravedlnost vůči trans ženám, na druhé vůči těm biologickým. Sportovní lékař Jiří Dostál se domnívá, že bude potřeba hluboká a možná ostrá diskuze, aby k vyřešení došlo. Je podle něj namístě se ptát, kde je hranice práv jedince a kde jeho právo omezuje práva ostatních. Jakékoli administrativní rozhodnutí totiž podle něj ovlivní nejen transgender sportovkyně, ale i mnohem větší počet jejich soupeřek.
„V olympijských sportech se rozdávají tři medaile. Fakt, že jako transgender sportovec vyhrávám jednu z nich, znamená, že někdo další ji nedostane. Pokud je má biologická výhoda o mnoho procent vyšší než mého soupeře, tak tímto aktem mu odpírám právo na spravedlivou soutěž o medaili, kterou by jinak při mé nepřítomnosti mohl vyhrát,“ píše.
Podle Jiřího Procházky bychom se ale z minulosti měli poučit, že jsme biologické argumenty, o jejichž jednoznačnosti jsme byli přesvědčeni, používali spíš jako odraz kulturních předsudků. Zásadní je v tomto kontextu nesrovnávat muže a ženy, ale trans a cis atletky a atlety, protože medicínskou hormonální tranzicí se fyzické schopnosti trans žen (a mužů) mění.
„Faktem je, že neexistuje důkaz, že by trans sportovkyně měly opravdu vrozenou a neměnnou výhodu oproti cis atletkám. Hovoří se o tom, že působením hormonů ještě po dvou letech není efekt dostatečný, ale to vyžaduje komplexnější zkoumání. Vedle toho, že takové výzkumy nejsou dělány s trans sportujícími a nezohledňují další faktory jako trénink, výkony oproti cis atletům jednoznačně klesají a jde o to, zda pak jsou srovnatelné s cis atletkami,“ říká.
Procházka: Pohlaví samo o sobě dostatečným kritériem není
Jedním z častých argumentů pro vyloučení trans sportovkyň z ženských soutěží bývá, že mají vrozené výhody. Podle Procházky by ale bylo namístě řešit spíše konkrétní fyzická kritéria. „Pokud paušálně vyloučíme někoho na základě genderu, jaký je důvod nevyloučit někoho na základě rasy a neřešit, zda černoši nemají nespornou vrozenou výhodu v běhu či basketbalu?“ ptá se.
Pointa je podle něj v tom, že gender sám o sobě dostatečným kritériem není, protože atleti/atletky nejsou běžní lidé, ale mají sami/y o sobě vrozené výhody. „Já jen proto, že jsem muž, nejspíš nebudu excelovat jako maratonec, i kdybych se na tuto dráhu dal v šesti letech,“ uvádí a doplňuje, že určením nadstandardních fyzických vlastností by se tedy musely vyloučit především mnohé cis atletky. Jako příklad uvedl dvě namibijské atletky, které nemohly startovat na olympiádě v Tokiu kvůli vyšší hladině testosteronu, přestože nebyly trans.
Takových příkladů bychom našli hned několik. Dnes už bývalý plavec Michael Phelps má díky velikosti svých rukou a paží o 15 % větší flexibilitu těla. Zatímco Phelps plave rychlostí 6 mil za hodinu, u průměrného plavce jsou to 2 míle za hodinu. Gymnastka Simone Biles dominuje nad svými soupeřkami, protože měří jen něco přes 140 cm. Potápěč Tom Sietas dokáže zadržet dech na 20 minut, protože jeho plíce jsou o 20 % větší než u průměrného muže.
„Našli bychom víc cis sportovců a sportovkyň s prokazatelnou biologickou výhodou, ale u nich o samostatné kategorii nepřemýšlíme, a to by nás mělo varovat, zda ve jménu fair play založené na empirii v souvislosti s trans lidmi nakonec jen neopakujeme naše domněnky a předsudky a pocity ohrožení nějakou menšinou,“ uzavírá Procházka.
