Úsměv na tváři a v ruce za zády nůž. Vražedkyně Esther je zpět.
Leena Klammer patří mezi nejnebezpečnější pacientky v estonském Saarne Institute. Je výjimečně inteligentní a agresivní, přičemž své přednosti využívá k tomu, aby manipulovala s okolím. Právě kvůli osobě Leeny přichází do psychiatrické léčebny odbornice, která se jí má prioritně věnovat.
Její první den v práci však skončí úplně jinak, než si představovala. Místní zaměstnanci zjistí, že Leena není ve svém pokoji. V prostorách psychiatrické léčebny se tak rozezvučí sirény, uzavřou se všechny východy a ztemnělé chodby osvětluje jen neustále blikající červené světlo.
Naše redakce čtenářům pravidelně přináší recenze k nejnovějším filmům. Práci redaktorů můžeš podpořit členstvím v klubu Refresher+.
První setkání s vražedkyní je fantastické
Leena není obyčejná holka. Jak jsme se dozvěděli v napínavé první části, je jí více než třicet let a její dětský vzhled je zapříčiněn vzácnou hormonální chorobou. Právě kvůli ní trpí komplexy z toho, že ji většina dospělých mužů nedokáže milovat. Svůj handicap ale umí využít k tomu, aby se vetřela do přízně rodin, které ji považují za nevinnou mladou slečnu.
V jedničce jsme také zjistili, že se jí v minulosti podařilo uprchnout ze Saarne Institute a zabít spoustu lidí včetně rodiny, která se jí ujala. Není proto žádným překvapením, že se film v úvodu zaměřil právě na její útěk.
Tvůrci pomocí různých úhlů kamery a využitím dětských dvojnic docílili toho, aby pětadvacetiletá herečka Isabelle Fuhrman vypadala stále jako dítě. Třeba říci, že pozorný divák si toho snadno všimne (dospělejší tvář hlavní představitelky ani není třeba zdůrazňovat) a zpočátku to může působit rušivě. Na druhé straně by ovšem film bez vynikající Fuhrman prostě neměl smysl, a tak jsme nad touto drobnou vadou na kráse mávli rukou.
Prvotní střet nastupující doktorky s Leenou je opravdu atmosférický. Nová zaměstnankyně si nebezpečnosti pacientky není vědoma natolik jako divák, který zatíná ruce v pěst a čeká, jestli na ni zaútočí, nebo ji nechá žít. Pohled na blikajícím světlem ozářený obličej hrozivé Isabelle Fuhrman je odzbrojující. Jako fanoušci první části jsme byli v prvních minutách jednoduše nadšeni. Kéž by to tak zůstalo i nadále.
Utéct z léčebny by dokázalo i dítě
Na malý moment jsme dokonce přestali přemýšlet nad amatérsky zabezpečeným ústavem, kde se mohou agresivní pacienti pohybovat, jak se jim zachce. To se však zanedlouho změnilo. V následujících scénách vidíme, že bezpečnostní opatření v Saarne Institutu jsou minimální a zaměstnanci by za svou „kvalitně“ vykonávanou práci neměli pobírat ani brigádnickou mzdu.
Útěk Leeny na svobodu je tak sice akční, krvavý a vůbec diváka nenudí, ale nemá v sobě ani špetku uvěřitelnosti a je plný scenáristických berliček. Filmaři prostě potřebovali, aby se dostala ven, a tak ji tam protlačili za každou cenu. Tečka. Má s tím snad někdo problém?
Napínavé odhalování pravdy o ztracené dceři
Leena si na svobodě vygooglí pohřešované dívky a hledá takovou, která by se jí podobala. Ze dne na den se tak z ní stává Esther. Když se rodiče čtyři roky ztraceného dítěte dostávají ke své milované, za kterou se vydává Leena, jsou zpočátku radostí bez sebe.
I když se ale malá vražedkyně snaží, jak se jen dá, její krytí se začne pomalu rozplývat. Na to, že by její identitu odhalili už při lékařské prohlídce, která by byla u několik let pohřešované malé holčičky naprostou prioritou, asi raději ani nemyslíme.
Chybovat je lidské. Mýlí se scenáristé i vrazi a „nová Esther“ je navzdory své mazanosti také jen člověk. Při každém jejím přešlapu tak cítíme napětí a přemýšlíme, kdy její rodina, psycholožka nebo vyšetřovatel odhalí pravdu. Ta přišla dřív, než jsme si mysleli. To, co následovalo po ní, nás výrazně zklamalo.
Zvrat, který všechno změnil... k horšímu
Aby se neopakoval příběh jedničky, scenáristé museli přijít s něčím novým, originálním a odzbrojujícím. Postupnou manipulaci rodiny a jejich pozdější pozabíjení tedy rovnou vyloučili. Musíme uznat, že twist, se kterým vyrukovali, byl poměrně rychlý a skutečně neočekávaný. Díky němu se stal Orphan: First Kill brutálnějším, napínavějším, ale zároveň méně psychologickým s chybějící hororovou atmosférou.
Bohužel hlavní pointa byla postavena na velmi nelogickém chování jedné z hlavních postav. V jejím případě si určitě množství diváků ihned řekne, že takto by se ve skutečnosti nechoval nikdo.
S tím, že film začal být v jednom momentě příliš přitažený za vlasy, nicméně přišla i větší dávka humoru a možnost začít držet palce záporačce. V určitém bodě je už jen na divákovi, jestli přijme hru scenáristů a vypne mozek. Může se bez přemýšlení bavit tím, jak Esther zápasí se svým okolím, nebo bude nostalgicky vzpomínat na jedničku, ve které skvěle gradovalo napětí a uvěřitelnost byla větší část stopáže na skutečně vysoké úrovni.
I když si film přibližně v polovině zvolil cestu odlehčeného thrilleru s černým humorem, ani tehdy nebyl tak zábavný, jak bychom čekali. Bizarních podrazů od Esther mohlo být víc, a pokud se už chtěli tvůrci místo napětí a atmosféry zaměřit na vzájemné útoky a spory, mohli přitlačit na pilu.
Zdálo se, jako by sami filmaři místy nevěděli, jestli chtějí jít cestou zábavy, nebo serióznosti. I proto závěrečných deset minut působilo přímo neúmyslně směšně a kvůli hlouposti vedlejších postav jsme chtě nechtě museli nadržovat vražedkyni Esther.
Pro všechny jmenované chyby nemůžeme jít s hodnocením výše než na pět bodů z deseti. Film nás v kině sice docela bavil, zákeřnou Esther milujeme, ale vysoce nepravděpodobný zvrat a jeho pokračování obrátily celé směřování Sirotka naruby.
