Princ Mamánek je jako Troška na ayahuascovém tripu

Jan Budař má na naší filmové scéně sympatické místo –⁠ známe ho v roli prohnaného Natěrače, úlisného lisaře z Vratných lahví, nebo dokonce jako velikána Karla Čapka. Ve srovnání s některými herci se ale v mainstreamových českých filmech objevuje méně, a to především proto, že není příliš spokojený s tím, jak současná tuzemská tvorba vypadá. V několika rozhovorech se nechal slyšet, že by na plátně chtěl vidět něco trochu chytřejšího, dospělejšího a tak nějak „světovějšího“.

Možná i proto se rozhodl sám natočit vybočující pohádku Princ Mamánek. A aby dopadla přesně podle jeho představ, kromě režisérského křesla zastoupil také pozici scenáristy, producenta, po letech se vrátil do role hudebního skladatele, zpěváka titulní písně a také obsadil hlavní roli. Nutno říct, že film natočil podle knižní předlohy, kterou sám napsal. Po vzoru Jaromíra Soukupa teď přichází s Princem Budařem Jana Budaře, který by měl pohádkovou tvorbu vrátit k mistrům svého řemesla a do kina kromě dětí přilákat také dospěláky. 

Doporučeno

Sex, drogy & opera. Il Boemo elegantně pluje po rozpadlém zevnějšku Vojty Dyka 4. března 2023 22:50

Je samozřejmě bez diskusí, že Budař pohádku nenatočil pro uspokojení své ješitnosti, nebo snad se záměrem filmařské exhibice. Princ Mamánek Jana Budaře je dílo, které určitě vznikalo s ušlechtilým záměrem, a snaha o „dospělou“ pohádku společně s neúnavným sháněním peněz se musí ocenit samy o sobě. Po jejím zhlédnutí se nicméně nejde zbavit pocitu, že nám do českého pohádkového fondu přibylo dílo Zdeňka Trošky na ayahuascovém tripu.

Pevné základy české tradice

Princ Mamánek je na první pohled taková tradiční rodinná záležitost stojící na základech známých českých pohádek. Máme tu prince Ludvíka (byť devětatřicetiletého), krále (Martin Huba), královnu (Jana Nagyová) i prostou dívku Bětu (Veronika Khek Kubařová), jejíž srdce si chce následník trůnu získat. Příjemnou změnou a krokem k větší vyspělosti je, že tady chybí pořádný záporák. Hlavní konflikt se odehrává mezi rozmazleným princem, který je sice vzdělaný, ale pro život nepoužitelný, a jím samotným.

Po hádce (která nenápadně připomíná slovní konflikt mezi Karlem Čapkem a T. G. Masarykem v Hovorech s TMG) se král rozhodne svého synka vyprostit ze spárů starostlivé matky a poslat jej do světa, aby poznal nástrahy života i mimo zámek. Není to těžké. Princ totiž každý večer před spaním pije mléko se skořicí, jak nám prozrazuje vypravěč a hrobník Gustav Hrouda (Boleslav Polívka). Králi proto stačí do nápoje přimíchat odvar z makovic a dokonalý únos je na světě.

Ludvík se po konzumaci cinknutého moku probouzí mimo pohodlí rodinného sídla, ale král by byl nelida, kdyby svému zfetovanému synovi neposkytl pomocnou ruku. Do služby mu povolá žoldáka Hudrovala z Dětenic (Ondřej Vetchý), alkoholickou verzi loupežníka Karaby z Tajemství staré bambitky, který má dávat pozor, aby následníka trůnu nic nezabilo.

Pokud se má Ludva stát novým králem, je potřeba, aby na své cestě zpět na zámek „pohleděl smrti do očí“ a stal se otrkanějším člověkem. Během své cesty zpět na zámek učí poctivý český „Sancho Panza“ z Dětenic alternativu důmyslného, ale nepříliš rytířského „Dona Quijota“ lidovým moudrostem a zvykům. Když se baví o otci, Vetchý Budařovi sdělí, že „svého otce nikdy nepoznal a dal by cokoliv, aby ho znovu potkal“, anebo se vyptává, k čemu jsou princi všechny ty knihy, když ve skutečnosti nežije. Také jej přivede k bájnému dubu, aby si Ludva vyslechl symbolické proroctví. Zkrátka Hudroval je takový bodřejší Vergilius s vysokou školou života.

Velmi často se tu opakuje motiv smrti a její katarzní role v životě, princ musí vyřešit poměrně hluboký oidipovský komplex a vypořádat se i se svou neschopností doopravdy milovat.