Neděle večer na České televizi je zábavná jako vyšetření močových cest

Je to komedie. Vždyť tam hraje kytara!

Aby toho náhodou nebylo málo, opepřili tvůrci zápletku s dominantní matkou a laškovným flirtem na pracovišti ještě Čermákovým problémem s ledvinami. Poslední dobou chodí na toaletu častěji, než by si přál, je mu kolem padesátky, a vyšetření u urologa je tedy žádoucí. Trochu jako by Epstein s Vejdělkem nezapomněli ani na společenskou a edukační rovinu veřejnoprávní televize a měli nutkavou touhu šířit osvětu o chřadnoucím zdraví stárnoucích mužů. Přesah bychom tedy měli, jen je potřeba udržet komediální rovinu.

K popukání je třeba každá situace, kdy Teo močí. Ve skříni, na hřbitově, v autoservisu. Ještěže je nemocný a život mu nabízí tolik humorných situací. 

O to se v případě Ledvin bez viny stará všudypřítomné brnkání na kytaru, které jako by nás mělo ujistit, že stále sledujeme komedii. A to nejen ve smutných scénách, kdy se Čermák snaží vyprostit z matčina „teroru dobroty“. Muchow nás provází v podstatě na každém policistově kroku. A že jich našlapal! Když jde po schodech – hraje kytara a je to sranda, když jde k autu – břinká sladké dřevo, je to bžunda. A když jde k domu? Zpívá španěla a sólice a je to psina. „Marku, Jirko, a nebude těch humorných situací přece jen trochu málo?“ ptají se producenti. „Počkejte! To není všechno,“ odpovídají tvůrci a vyjmenovávají další řadu perel hodných Felixe Holzmana.

K popukání je třeba každá situace, kdy Teo močí. Ve skříni, na hřbitově, v autoservisu. Ještěže je nemocný a život mu nabízí tolik humorných situací. Stejně tak vtipné jsou scény, kdy se matka bojí o ztrátu svého dítěte, protože rodinná anamnéza příliš slibné vyhlídky na dlouhověkost mužů nepřináší. Je to sranda, protože kytara. K dokonalosti chybí už jen uklouznutí po banánové slupce. Ideálně během močení.

Podobně legrační je vlastně i celá zápletka filmu, kdy se nejrespektovanější policista oddělení a veleúspěšná matematička (která si svou kariéru „špatně spočítala“) bojí o svém vztahu promluvit s dominantní matkou. Ta totiž nerespektuje žádné synovo rozhodnutí a v některých chvílích ani soukromí. Těžko říct, jestli je taková situace vážně legrační, nebo spíš smutná. 

Muchowova kytara nás z reálného světa přenese do The Sims a budí v nás zlomyslné choutky. Toužíme postavičky zamknout v pokoji, nechat jídlo na plotně a počkat, až uhoří.

Detektivní linka, která se odehrává na pozadí hlavního ledvinového příběhu, bohužel není o moc lepší. Stážistka (nejlepší z ročníku) dostane svůj první případ, který vypadá jako brutální vražda a nebezpečné vyhrožování, aby zjistila, že se z něj postupně vyklube jenom žert dětí na internetu. A neboj, opravdu se nejedná o velký spoiler, detektivka je oproti obývákovému dramatu vážně jenom kulisou.

Scénky jako ze šablonky

Ledviny bez viny se totiž odehrávají v jakési alternativní realitě, kdy nadprůměrně inteligentní policistka zuří, když její šéf/milenec nechce vztah na pracovišti přiznat a Vojta Kotek může bez ostychu mluvit o této juniorní policistce jako o svém „dalším případu“. A to i před šéfem, který na rozdíl od Epsteina s Vejdělkem dokáže ženy vnímat i skrz jejich schopnosti a nejen přes jejich roztomilý půvab. Nejdůležitější konverzace, kterou potom superstar z matfyzu vede, se týká oblíbené snídaně jejího partnera. Bizarní scéna s alternativní léčitelkou, u které netušíme, jestli má být rande naslepo, už ani nepřekvapí.

Všechny tři dějové linky jsou neuvěřitelně plytké, realitu popírající a na rozdíl od ostatních komedií ani nemáme žádnou šanci ztotožnit se s jakoukoli z postav. Možná za to může i Muchowova kytara, která nás z reálného světa přenese do The Sims a budí v nás zlomyslné choutky. Toužíme postavičky zamknout v pokoji, nechat jídlo na plotně a počkat, až uhoří. Pokud by v nás tento pocit nevyvolaly komediální scénky jako ze šablonky, Teova věčná chůze po schodech se o to postará s veškerou spolehlivostí.

Druhou verzí této reality může být až trochu kafkovská metafora vyšetření u urologa, kterému jako by nás chtěli tvůrci zbytečně dlouhou stopáží, otravnými postavami a pitomou zápletkou podrobit.

Legrace už bylo ale dost a skončíme trochu seriózně. V údajně komediálním snímku jsme stejně nenapočítali ani jednu vtipnou scénu. Ledviny bez viny jsou jinak po vizuální stránce naprosto standardní nedělní (českou) televizí. Obsazení jednotlivých postav neurazí, střih i kamera většinu času odvádí dobrou službu svému žánru. Jenom je těžké se s tím spokojit v televizi, která má za letošní rok o 100–150 milionů vyšší příjmy, než očekávala. V takovém případě je asi fér, že my naproti tomu očekáváme o poznání kvalitnější pořady v top nedělním prime-timu.